 |
| Harald kouká po Snaefríd na norské známce |
Motto:
„ Na reka přišla bída, na utsteinského krále, že utíkat učil
vlastní své vojsko. Obrátil své lodě, když hrozila bitva,
Hrubobradý sám tam pad v třesku zbraní...“ Další část básně
Hornklofiho o bitvě u Hafrsfjordu.
Pomstěte
Ákiho: Když dostal Harald zprávu, že i ve Värmlandu vybírá
švédský král Eirík daně, poslal tam svého výběrčího
rovněž, aby mu ukázal, kdo je tu pánem.
Ve
vnitrozemí Värmlandu neměli osadníci pocit, že by je musel
chránit nějaký král. Vikingové řádili na pobřeží a zde, v
hlubokých lesích, se cítili obyvatelé svobodní, nezávislí a
chráněni před vším a všemi, takže nosili hrdě hlavy nahoru.
Jednomu králi by se klidně poddali, co ale s druhým?
To
už si vzal na starost sedlák Áki, nejbohatší muž Värmlandu, co
měl obrovskou hodovní síň, poznamenanou zubem času, ale
opěvovanou v ságách. Starý byl i jeho statek a on sám už
pamatoval tolik, že již od života příliš nečekal. Proto se
nebál riskovat.
Uchystal
pro oba krále pohoštění. Aby bylo dost místa pro družiny obou
králů, postavil vedle síně staré síň novou. Oba králové
dorazili a rozešli se s doprovodem každý do jiné síně. Eirík
do staré, Harald do nové. Švédský král jedl a pil ze starých
mís a rohů, jeho protivník z nedávno zakoupených mís a rohů
zdobených zlatem. Na obou místech byl ale pořádek, čistota a
klid. Oba panovníci byli po celý týden hoštěni tak, jak se
slušelo na muže jejich postavení.
Ráno
po hostině chystali oběma hostům koně. Áki navštívil nejprve
Haralda a oslovil ho: ,, Pane, myslíte-li, že stojí za přátelství
dobrá vůle, kterou jsem vám při této hostině prokázal, odměňte
se za to mému synu Obbimu. Kdysi jsem sloužil vašemu otci, Obbi ať
slouží vám! “
Ježatý
byl dojat slovy starého muže, poděkoval mu za pohoštění a
slíbil mu upřímné přátelství. Áki ještě věnoval králi
velké dary.
Když
přišel sedlák s dary i za Eiríkem, našel ho v nabručené
náladě. Pomohl mu usednout na koně a nabídl se, že ho doprovodí.
Když došli k nedalekému lesu, král se optal Ákiho: „Proč jsi
hostil jinak mne a jinak krále Haralda? Každý říkal, že on
dostal všechno lepší, novější a krásnější. Vždyť víš,
že jsi můj člověk.“
„
Králi,
tebe i tvé lidi jsem patřičně pohostil. A jestliže jsi pil ze
starých nádob, pak jen proto, že již jsi starý. Jsem-li tvůj
člověk, pak i ty jsi člověk můj!“ : odvětil Áki.
Vzteklý
král tasil meč a starého bezbranného muže zabil. Protože se
Harald ještě nerozloučil s Ákim, dal si ho zavolat, ale na
statku, ani v síni nemohli sedláka najít. Nakonec našli jenom
statkářovu mrtvolu v lese.
„
Pomstěte
sedláka Ákiho!“ zabručel Harald a jal se pronásledovat Eiríka.
Hnal ho až na hranici Värmlandu s Götalandem. Odtud už se musel
vrátit, ale jeho hněv volal po krvi.
Ježatý
připojil Värmland a všude dal pronásledovat a zabíjet Eiríkovy
lidi až do zimy, kdy se vrátil do Romerike, aby z jara vyrazil do
Götalandu. Plul proti proudu řeky Göty až do míst, kde mu Götové
zatarasili cestu trámy, aby se nedostal dále do vnitrozemí. Harald
tu zakotvil a vyplenil a vypálil kraj po obou stranách řeky.
Podráždění Götové ho chtěli napadnout s velikým vojskem, ale
král si na ně počkal a rozprášil je v první bitvě. Torbjörn
Honklofi o tom pravil:
„Přítel
bojových ptáků
zem
a lid zdolal v jižním
přímoří.
Hrdina bil se
tvrdě
v tom lítém boji.
Potom
král, velkodušný,
zvyklý
hrůzám války,
ke
kůlům na břehu dal
přivázat
kousavé draky.“
Harald
prošel Götalandem jako nůž máslem, několikrát ješte porazil
Eiríka a podrobil si celý kraj na sever od řeky Göty a na západ
od jezera Vänern. Správou území pověřil Guthorma a dal mu k
ruce vojsko. Poté se král vrátil do Lade v Trondheimu, kde mu Ása
povila již čtvrtého syna. Chlapci se jmenovali Guthorm, Halfdan
Černý a Halfdan Bílý (dvojčata) a Sigröd. Pomsta za Ákiho byla
dokonána.
 |
| Na místě bitvy jsou dnes umístěny tři bronzové meče Sverd i fjell od Fritze Roeda |
Hafrsfjord
– Bitva, ve které začaly norské dějiny: Máte
podezření, že to Haraldovi Ježatému šlo nějak hladce? Žádná
vzpoura nebo spiknutí proti jeho osobě? Ten pocit Vás neklame. V
desátém roce vlády podle Snorriho dostal zprávu z jihu, že lid
se proti němu bouří. Za rebelií stojí jeho sousedé a
konkurenti, králové Eirík z Hordalandu a Súlki z Rogalandu, jeho
bratr jarl Sóti, král Kjötvi Bohatý z Agderu a bratři z
Telemarku Hróald Hřbet a Hadd Tvrdý.
Král
Harald svolal všechny jarly s jejich družinami a plul na jih. Obě
nepřátelská loďstva se potkala severně od Järenu a vplula do
Hafrsfjordu, kde se seřadila k bitvě. Všechny lodě se postavily
vedle sebe do řady a připoutaly k sobě přídě řetězy. Velitelé
se tak ujišťovali, že nepřítel neprorazí bitevní řadu a
nebude napadat lodě z boku. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Na
pravém křídle nepřítele velel král Eirík. Skolil ho Haraldův
strýc, vojevůdce Guthorm. Krále Súlkiho vyřídil věrný
Rögnvald, aby se ještě vypořádal s jarlem Sótim. Na Haralda
zbyl berserk Tóri Hrubobradý. V zuřivém boji nezbyl na jeho lodi
nikdo, kdo by se za něj postavil, a tak zemřel na plavidle sám a
opuštěn. Po smrti osobností v čele spiknutí, se celé vojsko
dalo na útěk. Kdo mohl, odplul, zbytek nějak doplaval nebo
vyskákal na břeh a pelášil pryč. O útěku Kjötviho Bohatého
se zmiňuje i skald Hornklofi:
„Že
před Střapáčem (Harald)
zem
svou chránit nechtěl,
lenivý
král tlusťoch
na
ostrůvek prchnul.
Ti,
co krváceli,
padli
pod sedačky
s
hlavami ke kýlu
a
zadky vzhůru.
Na
zádech kryly je pak
blyštivé
štíty,
aby
je chránily
před
kamenů prškou.
Agderští
na východ
přes
Jaeren tíhli domů,
pryč
jen z Hafrsfjordu,
k
rohům s medovinou.“
,,
Po slavné bitvě u Hafrsfjordu, kterou začínají dějiny Norska,
nikdo se už nepostavil králi na odpor. Jeho největší nepřátelé
padli, jiní se vystěhovali ze země a osídlili pusté lesnaté
kraje na východě, nebo odpluli po moři na západ, “ praví
nadšeně Královské ságy.
Podle
Snorriho proběhla bitva u Hafrsfjordu roku 872, ale to není vůbec
jisté. Dokonce někteří vědci ji posunují až do roku 900, nebo
někdy kolem tohoto data. Je to ale datum, kterým se pyšní každý
Nor a počítá ho za počátek svých dějin, i když proces
sjednocení probíhal ještě po smrti krále Haralda. Vraťme se ale
zpět k tomu, co nám říkají ságy.
Krásnovlasý:
Ať
už říkali Seveřané z Norska svému pánovi jakkoliv, přiblížil
se den, kdy se už neměl jmenovat Ježatý, Rozcuchaný, Střapatý
apod... Na jaře po výše zmíněné slavné bitvě navštívil
jarla Rögnvalda a požádal ho o službu. Uvědomil si totiž, že
se již může právem nazývat králem celého Norska. I rozpomněl
se na Gydu a než dal pro ni poslat, odešel do lázně a požádal
svého hostitele o lazebnickou výpomoc. Rögnvald s chutí svého
pána po koupeli ostříhal a oholil, aby v šoku z nového vzhledu
svého krále, použil přízvisko Krásnovlasý (nebo jednoduše
Krásnovlas).
Harald
poslal pro Gydu, vzal si ji a měli spolu pět dětí, které se
jmenovaly Alóf, Hraerek, Sigtrygg, Fródi a Torgísil. Ásu si
ponechal vedle sebe, a protože Seveřané měli běžně více
manželek, pojal za ženu Ragnhild Mocnou, dceru krále z Jutska.
Podle legendy na její počest propustil polovinu svých manželek a
konkubín. Měli spolu syna Eiríka, řečeného Krvavá sekyra. To
měl být Haraldův nástupce. Po smrti matky ho vychovával náčelník
Tóri Hroáldsson.
Ale
byly tu další ženy a ještě více dětí. Svanhild, dcera jarla
Eysteina, mu dala syny Óláfa Geiestaddáfla, Björna a Ragnara
Pláště. S Ashild, dcerou Ringa z Ringerike, měl děti jménem:
Dag a Rin, Gudröd Jehně a Ingigerd.
O
lásce k jedné takové ženě, kterou musel milovat snad ze všech
nejvíce, je celá pověst.
Jednu
zimu vybíral král osobně daně v Opplandech. Při slavnosti
slunovratu ho vyrušil Laponec Svási a vzkázal mu, aby za ním
vyšel ven. Král se nechtěl nechat rušit, ale Svási trval na
svém. Když se král za ním vydal, zavedl ho Svási k sobě domů a
jeho dcera nabídla Haraldovi medovinu. Vládce nepohrdl medovinou,
ani dívkou. ..Ty půjdeš se mnou!“ pravil přísně. Starý
Laponec ale namítal, že pokud si ji chce odvést, musí ji nejprve
požádat o ruku a řádně si ji vzít.
Tak
se i stalo a Krásnovlas si odvedl domů novou nevěstu, jež slula
Snaefríd. Zapomněl na vládu, zanedbával své povinnosti a myslel
jen na onu Laponku. Měli spolu čtyři syny zvučných jmen. Sigurd
Obr, Halfdan Dlouhonohý, Gudröd Třpytivý a Rögnvald Rychlonohý.
Když
po letech králova láska zemřela, stál neustále u jejího lůžka
a namlouval si, že je naživu. Vždyť měla neustále červená
líčka a oči plné života. Harald truchlil a lid truchlil s ním,
protože byl přesvědčen, že král se zbláznil.
Až
rádce Torleif dokázal krále probrat z jeho očarování, když mu
vytkl, že tak krásnou dámu nechal odpočívat pořád na tomtéž
prostěradle a stejných polštářích. Krásnovlas prozřel a
nechal připravit pohřební hranici pro ženu svého srdce. Když z
plamenů začali vylézat hadi, štíři, žáby a jiná žoužel,
uvědomil si konečně, jakému klamu náhle propadl.
Harald
začal znovu spravovat své království a synům Snaefríd našel
vhodné pěstouny navzdory tomu, že je neprve vyhnal. Na radu
zmíněného Torleifa je ale opět přijal zpátky.
Haraldovo
dědictví:
Aby zajistil pořádek v zemi, nestačilo se jen vypořádat s
vnějšími nepřáteli, ale dohlížet i na možné soky uvnitř.
Někteří nespokojenci pobrali veškerý majetek a odpluli, díky
čemuž osídlili Shetlandy, Orkneje, Hebridy, Faerské ostrovy a
Island. Jiní se ale vraceli a v létě napadali norské pobřeží.
Nemohli vydržet bez vikingu, a tak proti nim vyrážel král v čele
strážní flotily. Jakmile vikingové zahlédli jeho lodě, raději
odpluli pryč. Jednoho dne se ale Harald rozčílil a rozhodl se si
to s nimi vyřídit jednou provždy.
Nejprve
plul na Shetlandy, kde pobil všechny vikingy, co mu padli do ruky.
Podobně si to vyřídil s piráty na Orknejích. Pak se vydal na
Hebridy, kde kromě krve vikingů získal i bohatou kořist. I jeho
ale lákalo kouzlo vikingu, proto se vydal rabovat skotské pobřeží
a ostrov Man. Protože ho všude předcházely hrůzostrašně
zvěsti, našel tento ostrov vylidněný.
V
těchto bojích padl Ívar, syn Rögnvalda z Möre. Harald mu jako
odškodné dal Orkneje a Shetlandy. Jarl Rögnvald nechal nové
državy synovi a vrátil se domů. Tady byl zabit, upálen ve svém
domě s družinou, jako to činil sám. Jeho vrahem byl Haraldův
syn.
Mnoho
dětí a ještě více jarlů bylo Haraldovým dědictvím, které
málem rozdělilo zemi, co tak pracně sjednotil. Eirík Krvavá
sekyra zabil nejvíce svých bratrů, aby na jednoho zapomněl,
protože ten byl na výchově v Anglii. Ale o tom zase někdy příště.
Standa Django Jalovec
Žádné komentáře:
Okomentovat