V ohni, ledu a krvi - Ságy z drsných fjordů I.: Harald Ježatý

Harald v seriálu Vikings

Motto: „Slyšte, jak tenkrát v Hafrsfjordu bil se král rodu mocného s Kjötvim, jenž slul Boháč. Z východu připluly tam bojechtivé lodě, tlamy chňapající, zdobené řezbou. Byly plné sedláků a bílých oštěpů i mečů z jihu. Berserkové řvali, kde zuřila řež, vlčí kožichy vyly v řinkot železa...“Část písně skalda Torbjörna Hornklofiho o bitvě u Hafrsfjordu.

Na místo prologu: Za sjednotitele Norska dodnes platí král Harald Krásnovlasý. Byl skutečně norským králem, ale rozhodně ne sjednotitelem, i když opanoval významnou část Norska. Na počátku dokonce stála milostná legenda. Řada historiků ji ale pokládá za pravdivou. Vždyť Heimskringla Snorriho Stulursona je sice pozdějším, ale také jedním z mála zdrojů, které o počátcích norských dějin máme. Samotný Snorri byl fascinován minulostí svého národa a hltavě sbíral všechny podklady, co se daly sehnat. A ruku na srdce, neválčilo se v minulosti také kvůli ženám?

Podle oné legendy požádal syn krále Halfdana Černého, vládce Vestfoldu, o ruku princeznu Gydu. Ta mu ale hrdě vzkázala, že se za něj vdá jen v tom případě, pokud se stane králem celého Norska. Harald nezůstal ve svém sebevědomí pozadu a prohlásil, že se neostřihá, ani neučeše do té doby, než se tak stane. Jeho první přízvisko vlastně vůbec nebylo Krásnovlasý, ale Rozcuchaný, nebo také Ježatý, ve staré norštině Haraldr Lúfa. Léta plynula, král Harald dosáhl svého slova, a když poslal pro Gydu, i když byl sám již ženatý, nechal si vlasy konečně upravit. Prý je měl tmavší blond barvy a všechny svými vlasy ohromil. Proto mu říkali od té doby Krásnovlasý.

Když se obrátíme pozorným zrakem od ság, musíme si uvědomit, jakou nelehkou situaci Harald měl. V polovině 9. století bylo Norsko roztříštěno na desítky království a ještě více na panství zdejších jarlů. Aby byl zmatek ještě více dokonán, rozdíl mezi králi a jarly byl prakticky ten, že král by jen o něco větší jarl, první mezi všemi, ale těžko byste jinak mezi ním a jeho jarly našli rozdíl.

Král Halfdan Černý, Haraldův otec, zahájil politickou expanzi nejenom mečem, ale také manželským ložem. Vzal si totiž za ženu dceru krále ze Song, čímž upevnil svoji moc i na území své manželky.

Když převzal moc Harald, byla tu tři důležitá území, která bylo nutné ovládnout, pokud jste si chtěli říkat norský král. První bylo Ostland, táhnoucí se od švédských hranic na západ. Na severu to byl Trondelag, kde si zdejší jarlové uchovávali důležitou suverenitu a jejich hlas byl potřebný k získání celé moci v Norsku. A na západním pobřeží to byl Vestland, odkud vyrážely námořní výpravy Seveřanů na viking.

Harald za svoji vládu získal Vestland, aby zakázal nebo značně omezil loupežné výpravy po moři. To byla totiž výsada jarlů z nehostinného Norska, která jim dávala nejen obživu, ale i moc a politický vliv. Objevit se nový mocný jarl s věhlasem díky kořistnickému vikingu, znamenalo by to pro Haralda nebezpečnou konkurenci. Na druhou stranu odliv dánských sil na západ během kořistnických nájezdů znamenal, že Dánové si již nemohli brousit zuby na zmíněné panství Ostland, protože odchodem svobodných mužů by ho neměl kdo chránit. I když se Harald stal norským králem, takový titul v jeho době ani neexistoval a severní Trondelag si dál uchoval nezávislost.

Důležitým mezníkem k tomu, aby získal Harald převahu, bylo ovládnutí pobřeží. V námořní bitvě u Hafrsfjordu porazil konkurenci, aby si získal důležitý Vestland. Kdo ho ovládal, kontroloval námořní cesty do Británie a mohl sledovat příchod dánské konkurence.

Harald ale nesáhl jen po meči, ale také po diplomacii a reformách. Krásnovlasý si dokázal výhodnými dohodami získat řadu jarlů. Kdo ale nebyl spokojen s jeho štědrostí, ten mu dodal záminku pro vojenskou intervenci. Aby k sobě připoutal náčelníky z Norska, vytvořil stálou armádu a pevnou šedesátičlennou družinu, známou jako hird. Do hirdu se verbovali pouze příslušníci předních rodů, které Krásnovlasý potřeboval. Protože Harald nepobýval na jediném místě, v centru své moci, ale cestoval během každého roku po celé zemi, měl v družině vždy někoho, kdo ho mohl ubytovat u svých příbuzných, a tak byli poddaní poctěni přítomností vládce. Všude měl navíc spojence a důležité informační kontakty. Hird a rodiny družiníků byly první královský dvůr a první středověká šlechta v Norsku.

Každý jarl měl nově podle králových zákonů na starost správu kraje a vybírání daní. K ruce měl hersira, velitele jeho vlastní družiny, jenž pečlivě vybíral každého družiníka. Být vybrán jako krajský správce nebo hersar znamenalo pro každého nejen nesmírnou poctu, ale také zdroj obohacení. Proto se řada jarlů a svobodných bojovníků přidala pod Haraldův prapor dobrovolně.

Držme se toho, co sepsal Snorri Stulurson.

Harald na ilustraci z knihy Fláteyjarbok ze 14. století

Budoucnost na obzoru: Harald se narodil řečenému králi Halfdanovi Černému a jeho ženě Ragnhild. Jak bylo zvykem, polili ho po narození vodou a dali mu jméno Harald.

Říká se, že před narozením pronásledoval krále Halfdana podivný sen. Měly mu z hlavy rašit vlasy různé délky a ještě rozličnějšího zbarvení. Nechal si ten sen vyložit a mohl být nadmíru spokojen. Královně se narodí syn z jehož krve povstanou králové celého Norska a jejich sláva překročí hranice fjordů až do vzdálených zemí. Krátké kadeře znamenají ty, jež dosáhnou mála. Ale ty nejdelší představují dědice, jež dosáhnou největších činů. Barva různých kadeří ve snu je barvou vlasů oněch nástupců.

A malý Harald se činil v boji po otci a v moudrosti, veselí a dobrotě po matce, což otec ne vždy rád viděl.

V Hadelandu, v hodovní síni, se jednou konala velká slavnost. Všichni nedočkavě seděli u stolu a čekali na velkou zásobu jídla a pití. Místo toho se přišel omluvit kuchař, že všechno jídlo najednou zmizelo a bez pokrmu nebude hostiny.

Halfdan byl rozezlen ani ne tak proto, že by měl veliký hlad, ale protože se slavnost vůbec nekonala. Kuchař raději ze strachu před králem uprchl. Když si Černý nevěděl rady, kam jídlo zmizelo, dal zavolat jednoho Laponce, co žil poblíž. Seveřané totiž věřili, že tito Sámové (Laponci) jsou nadaní v čarodějných věcech a věštění. Nevěřil tomu, když přivolaný šaman nic nevěděl o ztraceném jídle a dal ho zavřít. Kralevici Haraldovi se onoho nešťastníka zželelo a šel k otci prosit za vězňovo propuštění. Ten ve zlosti pronesl, že dá setnout každého, kdo by toho čaroděje z vězení propustil.

Harald se ale nedal a raději s vězněm sám uprchl. Toužil poznat jiný život, než bylo na cestách mezi dvorci různých jarlů. Jeho průvodce ho vzal ke svým lidem. Tu noc poseděli v chýši, dali si trochu sobího mléka a kus sýra a po nezbytném odpočinku vyrazili dál. Došli až do laponské vesnice, kde jakýsi náčelník pořádal svatbu. Prince se ujal jako nejvzácnějšího hosta a hostil ho až do jara.

Na jaře přišel za kralevicem náčelník a prozradil mu, že to byl on, kdo připravil krále o jídlo na hostinu. A také mu řekl, že jeho otec zemřel, princ se nemá čeho bát a doma na něj čekají jako na krále. „Staneš se králem celého Norska , “ řekl náčelník naposledy. Potom už jen poručil dát Haraldovi koně a doprovod, aby přišel domů jako skutečný král.

Doma zatím truchlili za krále Halfdana. Rozmrzelý král chtěl z Haldelandu co nejdříve pryč. Vybral daně a chtěl přes dosud zamrzlou zátoku přejet po ledě. Místní tu ale napájeli dobytek, jeho teplý hnůj zůstal na ledě a do toho nezvykle pálilo slunce. Led jenom tál. Královské saně se pod ním propadly a Černý se utopil.

I když byl možná prudký, nebyl špatný vladař. Truchlila po něm celá jeho zem a každý kraj toužil jen potom, aby byl král pohřben u nich. Nakonec se všichni domluvili, že Černý byl vládcem všech. Zatímco hlavu pohřbili v Ringerike, ostatní tři části těla pohřbili v jiných krajích. Mohyly na hrobech nesly název Halfdanovy hroby.

Když je Vám deset let, asi jste na jednu stranu potěšeni tím, že jste králi, že máte tu moc. Pak ale vyvstává jediná nezbytná otázka, a sice, jak si ji udržet.

Naštěstí měl kolem sebe Harald válečníky, kteří mu to v tom pomohli. Takovým byl i jeho strýc Guthrum, jenž zaujímal místo i v družině jeho otce. Teď byl jmenován regentem a vrchním velitelem. A bylo to jen dobře, protože jako dravé šelmy na bezbrannou kořist se začali cizí králové vrhat na Vestfold. Guthrum ale pozorným zrakem vše sledoval, připravil vojsko a vyrazil s Haraldem vpřed proti nepříteli. Tak porazili a zabili prince Hakiho, syna krále Gándalfa. Gándalf uprchl z další bitvy, spojil se s dalšími čtyřmi králi a vrhli se proti Haraldovu vojsku. Ten ale s Guthrumem porazil všech pět králů a v posledním boji našel smrt i Gándalf.

V těchto válkách Harald dospěl, zesílil a zmužněl. Stal se jedním z největších králů v Norsku a v šestnácti se začal poohlížet po nevěstě. Co mu vzkázala Gyda, víme, ale musíme si říct, co bylo potom.

Cukr a bič, oheň a meč, štědrost a síla: Kromě toho, že se Harald deset let nestříhal, nečesal, neholil, ani jinak neupravoval vlasy a vous, se také věnoval válce, diplomacii a politice.

Ihned po složení slibu svolal vojsko, povolal Guthruma a společně vyrazili na tažení, které změnilo tvář celého Norska. Nejprve šli do Opplandu a dále na sever přes Daleny k Dovreskému vrchu. Kde se mu postavili se zbraní v ruce, tam dal vypálit domy a muže zabít. Další utekli, nebo prosili o mír a složili slib věrnosti. Takovým neublížil a přijal je k sobě, protože chtěl Norsko sjednotit, ne ho vyvraždit.

V Orkdalu se postavil proti Haraldovi král Gryting. Když byl ale zajat, sklonil se před Ježatým a složil slib věrnosti. Spolu s králem se přidala k Haraldovi i celá nová zem.

Harald vyhlásil všude nové zákony. Veškerá půda nepatřila sedlákům, ale jeho osobě. Kdo na ní chtěl pracovat, musel z ní odvádět daň. V každém regionu ponechal jako svého zástupce jarla, který za něj soudil, vybíral daně a pokuty. Třetinu ze všech příjmů si mohl královský zástupce ponechat. K ruce měl několik velitelů či náčelníků okresů (již řečení hersirové), ti přiváděli dvacet mužů do družiny jarla. Jarl sám jich pro krále odváděl šedesát.

Jarl Hákon z trondheimského Örlandu se připojil s vojskem s k Haraldovi, aby porazili celkem osm trondheimských králů. Za odměnu se v jednom z dobytých království stal Hákon jarlem. V Trondheimu se Harald usadil a vybudoval zde své mocenské centrum s královským dvorem v Lade. Protože si Hákona oblíbil, přijal za manželku je dceru Ásu.

Pořád ještě Ježatý Harald nelenil. Postavil si bitevní loď, krásnou šedesátičlennou veslici s dračí hlavou na přídi, zdobenou řezbami, jaké do té doby nikdo neviděl v celém Norsku. To byla jeho velitelská veslice. Na příď postavil berserky ze své družiny, aby si každý dvakrát rozmyslel, než přeskočí se zbraní na jeho palubu.

Na jaře, když byla loď hotová, se vydal se vším vojskem a loďstvem na jih do Möre. Byli tu dva králové, kteří se rozhodli postavit Ragnarovi na odpor. Ve velké námořní bitvě je Harald rozdrtil. Zbyla nám o tom píseň skalda Törbjorna Hornklofiho:

Vítr od severu,
loď tam bystře přihnal,
na ní král se chystal
k boji se dvěma králi.
Knížecí soupeři se
mlčky pak zdravili šípy,
jež nad bojištěm sviští,
než se zpěv štítů ozval.

Padli králové Huntsjov a jeho tchán Nökkvi, vládce Romsdalu. Jen Sölvi Rozsocha, syn Huntsjova, uprchl.
Harald jmenoval v Möre jarlem krále Röngvalda, který mu vzdal věrnost. Sotva ale Ježatý odešel na zimu Lade, objevil se znovu Rozsocha, aby tu plenil a zabíjel všechny, kteří se sklonili před Haraldem. Jako spojence si přizval krále Arnvida z jižního Möre a Audbjörna z Fjordů.

Obě strany shromáždily vojska u Solskjelu. V zuřivém boji se fortuna dlouho nemohla rozhodnout, na čí stranu se přidá. Až král Harald svoji osobní odvahou a v zuřivém opojení bojem vystoupil na čelen lodi, kde obklopen družinou a po boku s berserky rozdával mečem smrt na nepřátelských palubách, ke kterým přirazil. Podle legendy vládl takovou silou, že se po jeho úderech začala rozpadat nepřátelská loď.

Tehdy padli králové Arnvid a Audbjörn. Na Haraldově straně ale byli pochování dva jarlové a dva švagrové, synové jarla Hákona. Jižní Möre zůstalo Rögnvaldovi a Sölvi Rozsocha se stal znovu psancem na útěku, aby ještě v království Rozcuchaného způsobil nemálo škod.

Rögnvald převzal iniciativu, ignoroval zimní měsíce, kdy vládl všude klid, přišel do Fjordů, kde byl ještě bratr zesnulého Audbjörna Vémund a v noci obklíčil jeho dvorec. Poté dal zapálit hodovní síň, kde spal Vémund a devadesát družiníků. Než se jarl vrátil do Möre, pobral ještě Vémundovy lodě a veškerou cennou kořist.

Harald přispěchal do Fjordů následujícího jara, aby si je bez odporu podrobil a přenechal jarlu Hákonovi. Hákon se ale zapletl do sporu s jarlem Atlim o kraj Sogn, kde měl úřadovat Hákon. Atli chtěl území odstoupit pouze na příkaz krále. Oba jarlové se utkali v bitvě. Hákon zahynul v boji a Atli jen krátce po něm podlehl svým zraněním.

Harald vládl již čtvrtým rokem z Lade, aby se vydal do Viku na východě Norska, kde se dozvěděl o tom, že si švédský král Eirík podrobil sousední Värmland a činí si nárok i na všechny okresy ve Viku. Dokonce sem poslal už jarla, který má pro něj vybírat daně.

Harald Ježatý jednal pohotově a rychle. Svolal sněm do Foldenu, kdo mohl prokázat, že nezradil a neohnul hřbet před Švédy, ten odešel bez úhony. Jiní museli platit pokuty. Ještě před zimou to král zopakoval i v Romerike.

Ještě Ježatý Harald v představě Morris M. Williamse

Zdroje: Královské ságy Snorriho Stulursona - převyprávění Jaroslava Kani
Brémský, Adam - Činy biskupů hamburského kostela
Polach, P. Vladimír: Historie o starých norských králích

Standa Django Jalovec