V ohni, ledu a krvi – Ságy z drsných fjordů III.: Eirík Krvavá sekera a Hákon Schovanec

Heimskringla, u nás Královské ságy

Motto: „Harald Krásnovlasý byl jedním z největších norských králů, protože sjednotil celé Norsko a pevně je vzal do svých rukou. Málo chybělo a synové by byli otcovo životní dílo zničili.“ Královské ságy

Absolutní moc tu neexistuje: Král Harald Krásnovlasý prý měl více než dvacet dětí a dožil se podle Snorriho třiaosmdesáti let. Tahle kapitola by se mohla tedy jmenovat Synové a dcery Haralda Krásnovlasého, ale asi bych urazil Kubu Cirkla i rod Forsythů, protože takovou ságu nezažili.

Aby měl v zemi klid, rozhodl se Krásnovlas předem určit svého nástupce, kterým neměl být nikdo jiný, než Eirík Krvavá sekera. Po své osmdesátce určil za jeho dalšího nástupce ještě vnuka Haralda, protože konečně cítil, že ho stáří jaksi zmáhá. Ostatním synům rozdělil norská území na jednotlivé úděly, kde mohli vládnout jako autonomní vladaři. To jim ale nestačilo a byli nespokojení s tím, že ostatní území drží Haraldovi věrní jarlové. V posledních letech své vlády proto musel Harald bojovat se syny, kteří mu přerostli přes hlavu, protože měli pocit, že se na ně dostalo málo.

Dále tu byli jarlové, náčelníci a svobodní válečníci, kteří toužili po svobodě vikingu, jenž se snažil stárnoucí vladař zakázat, nebo alespoň omezit.

A poté tu byl sněm (thing), lidové shromáždění, soud, parlament a poradní sbor krále v jednom, bez kterého by žádný norský král nic nepodnikl. Na shromáždění mohl přece každý svobodný člověk vyjádřit svůj návrh či názor, ke kterému vynesl thing neměnné usnesení za všechny shromážděné. Hlas lidu, hlas boží. Bez thingu ve Vestfoldu, o který se Harald opíral, by nemohl sjednotit Norsko.

Právě v tom bylo tajemství jeho moci, rozhodně to nebyl neomezený samovládce, jak se o něm někdy píše. Centralizace jeho moci spočívala v reformách, které provedl. Ve stálém vojsku, které založil, v loajálních jarlech a náčelnících, jež na dobytém území dosazoval, v družině, kde měl věrné muže z celé země a konečně ve sněmu, který byl v jeho rodném Vestfoldu přirozeně na jeho straně.

I tak ale v jeho zemi nenastal trvalý klid, z válek vnějších se staly války vnitřní a nabíraly podobu preventivních zásahů proti všem, kdo by si chtěli uzurpovat moc, nebo rozpoutat občanskou válku. Po smrti Haralda ale bylo jasné, že na válku dojde. A onen čas mečů a seker rozpoutali jeho synové.

Hrabě Rollo, normanský vévoda,  co přišel jako viking

Proti vlastní krvi: Jarl Rögnvald dostal za ztrátu syna Orkneje a Shetlandy. Protože se ale chtěl vrátit domů, pověřil správou bratra Sigurda. Sigurd se věnoval plenění Skotska až do doby, kdy zabil skotského náčelníka Melbridgea Zuba. Když si totiž přivázal jeho hlavu k sedlu, poranil se o jeho zub na stehně, dostal do rány hnisavou infekci a brzy zemřel.

Když zemřel i Sigurdův syn Guthorm a ostrovy se staly znovu hnízdem dánských a norských Vikingů, poslal tam Rögnvald nejstaršího syna Hallada, aby se otrkal a nabral zkušenosti. Hallad připlul na ostrovy s otcovou bitevní lodí, pevninu vyčistil, ovládl a brzy sám vyrážel na viking do okolí. Po nějaké době se mu ale jeho každodenní stereotyp tak znelíbil, že se vrátil do Norska a stal se sedlákem.

Rögnvald tedy poslal na Orkneje s bitevní lodí jiného syna, Einara Rašelinu. Říká se, že z něj šel strach, ale také k němu jeho poddaní cítili úctu a respekt, protože i když byl ve tváři škaredý, jako jednooký připomínal boha Ódina. A také jediným okem viděl více, než mnozí dvooucí a byl velice moudrý a spravedlivý, čímž si získal mezi lidem oblibu.

Na Einara čekali již u Orknejí vikingové, kteří se rozhodně nechtěli někomu poddat. Einar je porazil a zbylým navrhl, že se k němu mohou přidat. Brzy ovládl Orkneje i okolní moře. Protože je na Orknejích velice sychravo a vládne tam nepříjemný, studený vítr, naučil osadníky používat jako palivo rašelinu. Z toho pochází jeho přezdívka.

Doma to ale vřelo, mnoho synů Krásnovlasého již dospělo a toužilo po moci majetku. „I začali se zlobit na krále, že správu krajů svěřil jarlům a pro syny mu už nic nezbylo, “ informují nás Královské ságy.

Dva princové, Halfdan Rychlonohý a Gudröd Třpytivý se jednou s vojskem přiblížili k dvorci a výstavní síni starého Rögnvalda, aby ji podpálili s jarlem i šedesátičlennou družinou. Zatímco Halfdan vyrazil na západ, aby se vypořádal ještě s Einarem, Gudröda dohnal rozzuřený Harald, donutil ho kapitulovat a poslal ho do Agderu. Jarlství v Möre přenechal král Tórimu Mlčenlivému, synovi Rögnvalda.

Einar zatím uprchl před Halfdanem. To bylo ale na jaře. Na podzim sebral vojsko a překvapil Halfdana. V noční bitvě Halfdan raději vyklidil pole a schoval se na Ronaldově ostrově. Einar ho ale našel a pomstil se mu za otce. Prý mu krutě vyňal plíce zaživa (pravděpodobně na něm vykonal popravu krvavým orlem).

Povinnost velela Haraldovi, aby se pomstil za syna. Věděl ale, čeho se syn dopustil, a když připlul na Orkneje zřejmě váhal a vyměňoval si poselstva a parlamentáře s Einarem, až se ti dva v míru a poklidu sešli, aby si podali ruce a Krásnovlasý celou věc vyřešil tím, že žádal pouhou pokutu, namísto jarlova života. Cenu šedesáti hřiven ale museli zaplatit všichni ostrované. Jarl za všechny zaplatil výměnou za to, že jejich majetek bude od té doby jeho. Král se vrátil spokojený do Norska a půda se osadníkům později vrátila za jarla Sigurda Tlustého.

Doma problémy neskončily. Jiný Rögnvaldův syn, Hrólf Pěšák, si nemohl dát pokoj s vikingem. Říkali mu Pěšák, protože dorostl do takové výšky a získal tolik síly, že ho neunesl žádný kůň, takže na žádném nemohl ani sedět. Získal si slávu na námořních výpravách, stal se mořským králem (titul velitelů lodí, co neměli ani píď půdy a žili z vikingu, který vedli) a loupil na norském pobřeží, což Krásnovlas nesnášel.

Když se Hrólf vrátil z jedné výpravy do Viku, začal loupit i tam. Král Harald ho na sněmu prohlásil za psance v celém Norsku, a tak musel Hrólf uprchnout. Nepomohly ani nářky vikingovy matky Hild, která pronesla dramatický zpěv:

„Nač ta zloba, pane?
Náčelníku!
Nebezpečné je být vlku vlkem.
V lesích psanec ti nepomůže v boji
proti knížecím vojům.“

Hrólf ale patřil na moře, ne do lesa. Odplul na Hebridy, podnikl viking do Francie, po řece Seině doplul k Paříži a snad se i dostal do Burgundska. Při jedné výpravě mu měli nabídnout hrabství (u Seveřanů jarlství) v Normandii, kde jeho rod zapustil kořeny a jednou jeho potomek usedne na anglický trůn. 

Jedná se ale jen o jednu možnou teorii z celé řady, ve kterých se mluví o tom, kdo byl onen Rollo, který se stal normandským vévodou. Jisté je pouze to, že byl viking a Seveřan, ohrožoval Paříž a král Frankie (tak se tehdy říkalo Francii) mu dal Normandii, aby se ho zbavil. Mnoho obyvatel tu nebylo, takže vikingové přispěli k tomu, aby byla Normandie vůbec osídlena. Rollo přijal jméno Robert, dal se pokřtít a potom nejenom bránil pobřeží proti dalším vikingům, ale žil ještě více než dvacet let a vydělával na obchodu a clech z rybolovu a soli.

Gunnhilda dává zabít laponské čaroděje, ilustrace od Christiana Crohga

Krvavá sekera: Krásnovlasův nejmilejší syn byl Eirík Krvavá sekera, nebo (podle Historie o starých norských králích od mnicha Theodorika) „Zkáza bratrů!“ Zabil totiž osm ze svých bratrů v boji o trůn. A jeho manželka, čarodějnice Gunnhilda, ho v tom podporovala.

Když mu bylo dvanáct, dostal od otce pět bitevních lodí, aby se vydal na svůj první viking. Nejprve se vydal na východ, potom z jeho rozkazu plály ohně na březích Dánska, Fríska a Saska. Takhle řádil po tři léta. Později se plavil do Skotska, Walesu, západní Anglie, Irska a severní Francie. Lidé z těchto zemí si měli ještě dlouho pamatovat jeho hněv a ocelovou píseň meče.

Po dalších čtyřech letech se vrátil domů, aby se vypravil na sever do Finmarku. Zde potkali jeho lidé Gunnhild, uvězněnou dvěma Laponci, nadanými v čarách a kouzlech. Oba děvče milovali a učili ji kouzlům. Podle samotné dívky měli tito Sámové zabít každého, na koho se jen podívali, když se rozzlobili, třásla se i zem, dostihli všechno a všechny na lyžích a stopovali lépe než psi.

Proto Eiríkovcům poradila, aby se schovali do sudů, ona smaže jejich stopy a až Laponci usnou, poradí jim, jak je zabít. Tak se také stalo. Když dva černokněžníci usnuli tvrdým spánkem rovnou vedle ní, počkala chvíli a pak je pošťuchováním zkoušela, zda-li opravdu spí. Když si to ověřila, pustila Eiríkovce a poradila jim, aby přehodili Sámům pytle přes hlavy až po pás. Pak pytle uvázali a na radu Gunnhild probodli oběma čarodějům srdce. V ten moment se rozpoutala bouřka, nebesa hřměla, půdu ovládl zemětřas a hvězdy přestaly svítit. Po divoké noci ale nastal krásný den.

Gunnhild odešla na loď a zůstala už na věky s Eiríkem, který se do ní zamiloval. Netušil, že si přivedl domů čarodějnici a travičku, co bude intrikami, čáry i jedy odstraňovat každého, kdo bude stát jejímu manželovi v cestě.

Synové Haralda neustále žádali půdu, pozemky, peníze a moc. Čím dále jejich choutky rostly, tím více šedin se usazovalo v plavých kadeřích jejich otce a přibývalo vrásek na čele. Když už začali princové vyhánět jarly z jejich panství, rozhodl se tomu Harald učinit přítrž. Svolal sněm a rozhodl, že každý potomek po meči bude králem, potomek po přeslici jarlem. Jeho synové dostanou vlastní království, odkud budou odvádět půlku daní otci, půlku si ponechají. Každý královský trůn bude o stupeň vyšší než trůn jarla, ale o stupeň nižší, než měl on sám.

Ani to ale kralevicům nestačilo. Synové Torgísl a Fródi vtrhli do Irska (podle ság dobyli Dublin, ale pozor Dublin byla také vikingy založená osada, místní jí říkali An Dubh Linn a o Dublinu se už zmiňuje i Klaudius Ptolemaios), a i když tam Fródiho pravděpodobně otrávili, Torgísl vládl tak dlouho, dokud ho Irové nezradili a on nepadl.

Rögnvald Rychlonohý se stal čarodějem. Protože ale Harald zanevřel na čaroděje, bylo jen otázkou času, kdy se mu donese, že jeden z nástupců jeho krve se věnuje magii. Proto za ním poslal Eiríka, co na to šel se severskou chladnokrevností. Podpálil dům v Hadelandu, kde přebýval Rychlonohý s osmdesáti čaroději. Tak si obhájil přezdívku Krvavá sekera, pokud ji nezískal až teď.

Podobně dopadl Björn, řečený Cestovatel nebo Kupec. Žil ve Vestfoldu a vypravoval do cizích zemí obchodní lodě jako kupec nebo rejdař. Byl zvyklý na klid a mír, proto byl oblíben. Loupeživý viking mu nijak nechyběl. Jednou ale za ním přišel Eirík, aby zaplatil otci daně. Björn se mu vysmál, protože daně vždy platil. Krvavá sekera obklíčil jeho dům a po krátkém boji zabil Björna i jeho lidi. Pobral kořist a vydal se na sever.

Za tento čin ale přivolal hněv bratra Halfdana Černého. Ten se rozhodl s Eiríkem podpálit dům, ale Krvavá sekera spal jinde, a tak vrah šťastně unikl svém osudu a šel si stěžovat otci. Vypadalo to na válku mezi otcem a synem. Obě strany ale usmířil skald Guthorm, protože král i jeho syn mu byli zavázáni a pěvcovo přání bylo, aby si podali ruce. Tak se i stalo a Halfdanovi zůstalo jeho království za to, že nechá Eiríka na pokoji.

Hákon Schovanec, později Hákon Dobrý na obraze Petera N. Arba

Hákon Schovanec: Když bylo Haraldovi sedmdesát, narodil se mu nejmladší syn. Když ho podle zvyku polili vodou, dostal jméno Hákon a otec si ho nechal u sebe. Měl radost z toho, jak synek rychle roste, sílí a nabírá na rozumu. Jeho matkou byla králova služebná Tóra Tyčka, což ale nebylo na škodu, nýbrž kdo sloužil králi, měl jedno z nejvlivnějších postavení v zemi.

V ten samý čas poslal do Norska poselstvo anglický král Athelstan, řečený Vítězný a Věřící (nebyl zdaleka králem celé Anglie, spíše osvobodil její podstatnou část od Seveřanů). Jeho diplomaté přinesli Haraldovi krásný meč vykládaný zlatem a s drahokamy na pochvě. Když jej Krásnovlas přijal, poslové vzkřikli: „Přijals meč od našeho krále, proto od nynějška jsi jeho vazalem!“

Harald se rozzuřil, ale hned se zase uklidnil. Byl to jen nejapný žert a symbolické gesto anglického krále, vždyť Norové ohrožovali spíše Anglii než naopak. Rozhodl se ale anglickému panovníkovi jeho vtip oplatit.

Poslal do Anglie svého nejmladšího syna Hákona s poselstvem v čele s dobrým přítelem Haukem Hábrókem po boku. Ten při hostině upozornil krále Athelstana na chlapce tím, že mu ho posadil na klín. ,,Čí je to dítě? “ :pravil tehdy král?

„Pane, král Harald tě žádá, abys přijal do výchovy dítě jeho služky! “: usmíval se Hauk

Král chtěl malého Hákona ve hněvu zabít a už tasil meč, když se znovu ozval Hauk: „Vzals ho na klín a chceš-li, zabít ho můžeš, tím však nevyhubíš všechny syny norského krále!“

Spokojený Hauk odešel a Athelstan se zastyděl, protože to dítě zabít nemohl, ale pokud přijal něčí dítě do výchovy, byl nižšího stavu než otec dítěte. Athelstan si ale Hákona zamiloval, dal ho pokřtít a oblíbil si ho prý více než své vlastní děti. Proto bylo první Hákonovo přízvisko Schovanec Athelstanův.

Jednoho dne dostal od krále zdobený meč. Zbraň tak dobrou, že s ní prosekl žernov až po osu. Meči tedy dal jméno Žernovsek a nosil ho až do své smrti. Bohové byli svědky toho, jak s ní šel do poslední bitvy.

Zatím Harald Krásnovlasý už jenom stárl a v osmdesáti se vzdal vlády ve prospěch syna Eiríka. Haralda, svého vnuka, ještě po narození polil vodou a prohlásil za nástupce po Eiríkovi. Sám zemřel v třiaosmdesáti na své usedlosti v Rogalandu. Byl pochován v Haugu u Karmsundu a jeho hrob zdobí mohyla.

V Norsku zavládnou bratrovražedné boje. Eiríka nahradí Hákon, aby se stal prvním křesťanským vladařem. Klid své zemi ale nebude schopen dát a na smrtelné posteli předá svoji moc Eiríkovu synovi, aby alespoň dočasně zavládl mír. O tom si ale povíme zase někdy příště.

Standa Django Jalovec

V ohni, ledu a krvi - Ságy z drsných fjordů I.: Harald Ježatý

Harald v seriálu Vikings

Motto: „Slyšte, jak tenkrát v Hafrsfjordu bil se král rodu mocného s Kjötvim, jenž slul Boháč. Z východu připluly tam bojechtivé lodě, tlamy chňapající, zdobené řezbou. Byly plné sedláků a bílých oštěpů i mečů z jihu. Berserkové řvali, kde zuřila řež, vlčí kožichy vyly v řinkot železa...“Část písně skalda Torbjörna Hornklofiho o bitvě u Hafrsfjordu.

Na místo prologu: Za sjednotitele Norska dodnes platí král Harald Krásnovlasý. Byl skutečně norským králem, ale rozhodně ne sjednotitelem, i když opanoval významnou část Norska. Na počátku dokonce stála milostná legenda. Řada historiků ji ale pokládá za pravdivou. Vždyť Heimskringla Snorriho Stulursona je sice pozdějším, ale také jedním z mála zdrojů, které o počátcích norských dějin máme. Samotný Snorri byl fascinován minulostí svého národa a hltavě sbíral všechny podklady, co se daly sehnat. A ruku na srdce, neválčilo se v minulosti také kvůli ženám?

Podle oné legendy požádal syn krále Halfdana Černého, vládce Vestfoldu, o ruku princeznu Gydu. Ta mu ale hrdě vzkázala, že se za něj vdá jen v tom případě, pokud se stane králem celého Norska. Harald nezůstal ve svém sebevědomí pozadu a prohlásil, že se neostřihá, ani neučeše do té doby, než se tak stane. Jeho první přízvisko vlastně vůbec nebylo Krásnovlasý, ale Rozcuchaný, nebo také Ježatý, ve staré norštině Haraldr Lúfa. Léta plynula, král Harald dosáhl svého slova, a když poslal pro Gydu, i když byl sám již ženatý, nechal si vlasy konečně upravit. Prý je měl tmavší blond barvy a všechny svými vlasy ohromil. Proto mu říkali od té doby Krásnovlasý.

Když se obrátíme pozorným zrakem od ság, musíme si uvědomit, jakou nelehkou situaci Harald měl. V polovině 9. století bylo Norsko roztříštěno na desítky království a ještě více na panství zdejších jarlů. Aby byl zmatek ještě více dokonán, rozdíl mezi králi a jarly byl prakticky ten, že král by jen o něco větší jarl, první mezi všemi, ale těžko byste jinak mezi ním a jeho jarly našli rozdíl.

Král Halfdan Černý, Haraldův otec, zahájil politickou expanzi nejenom mečem, ale také manželským ložem. Vzal si totiž za ženu dceru krále ze Song, čímž upevnil svoji moc i na území své manželky.

Když převzal moc Harald, byla tu tři důležitá území, která bylo nutné ovládnout, pokud jste si chtěli říkat norský král. První bylo Ostland, táhnoucí se od švédských hranic na západ. Na severu to byl Trondelag, kde si zdejší jarlové uchovávali důležitou suverenitu a jejich hlas byl potřebný k získání celé moci v Norsku. A na západním pobřeží to byl Vestland, odkud vyrážely námořní výpravy Seveřanů na viking.

Harald za svoji vládu získal Vestland, aby zakázal nebo značně omezil loupežné výpravy po moři. To byla totiž výsada jarlů z nehostinného Norska, která jim dávala nejen obživu, ale i moc a politický vliv. Objevit se nový mocný jarl s věhlasem díky kořistnickému vikingu, znamenalo by to pro Haralda nebezpečnou konkurenci. Na druhou stranu odliv dánských sil na západ během kořistnických nájezdů znamenal, že Dánové si již nemohli brousit zuby na zmíněné panství Ostland, protože odchodem svobodných mužů by ho neměl kdo chránit. I když se Harald stal norským králem, takový titul v jeho době ani neexistoval a severní Trondelag si dál uchoval nezávislost.

Důležitým mezníkem k tomu, aby získal Harald převahu, bylo ovládnutí pobřeží. V námořní bitvě u Hafrsfjordu porazil konkurenci, aby si získal důležitý Vestland. Kdo ho ovládal, kontroloval námořní cesty do Británie a mohl sledovat příchod dánské konkurence.

Harald ale nesáhl jen po meči, ale také po diplomacii a reformách. Krásnovlasý si dokázal výhodnými dohodami získat řadu jarlů. Kdo ale nebyl spokojen s jeho štědrostí, ten mu dodal záminku pro vojenskou intervenci. Aby k sobě připoutal náčelníky z Norska, vytvořil stálou armádu a pevnou šedesátičlennou družinu, známou jako hird. Do hirdu se verbovali pouze příslušníci předních rodů, které Krásnovlasý potřeboval. Protože Harald nepobýval na jediném místě, v centru své moci, ale cestoval během každého roku po celé zemi, měl v družině vždy někoho, kdo ho mohl ubytovat u svých příbuzných, a tak byli poddaní poctěni přítomností vládce. Všude měl navíc spojence a důležité informační kontakty. Hird a rodiny družiníků byly první královský dvůr a první středověká šlechta v Norsku.

Každý jarl měl nově podle králových zákonů na starost správu kraje a vybírání daní. K ruce měl hersira, velitele jeho vlastní družiny, jenž pečlivě vybíral každého družiníka. Být vybrán jako krajský správce nebo hersar znamenalo pro každého nejen nesmírnou poctu, ale také zdroj obohacení. Proto se řada jarlů a svobodných bojovníků přidala pod Haraldův prapor dobrovolně.

Držme se toho, co sepsal Snorri Stulurson.

Harald na ilustraci z knihy Fláteyjarbok ze 14. století

Budoucnost na obzoru: Harald se narodil řečenému králi Halfdanovi Černému a jeho ženě Ragnhild. Jak bylo zvykem, polili ho po narození vodou a dali mu jméno Harald.

Říká se, že před narozením pronásledoval krále Halfdana podivný sen. Měly mu z hlavy rašit vlasy různé délky a ještě rozličnějšího zbarvení. Nechal si ten sen vyložit a mohl být nadmíru spokojen. Královně se narodí syn z jehož krve povstanou králové celého Norska a jejich sláva překročí hranice fjordů až do vzdálených zemí. Krátké kadeře znamenají ty, jež dosáhnou mála. Ale ty nejdelší představují dědice, jež dosáhnou největších činů. Barva různých kadeří ve snu je barvou vlasů oněch nástupců.

A malý Harald se činil v boji po otci a v moudrosti, veselí a dobrotě po matce, což otec ne vždy rád viděl.

V Hadelandu, v hodovní síni, se jednou konala velká slavnost. Všichni nedočkavě seděli u stolu a čekali na velkou zásobu jídla a pití. Místo toho se přišel omluvit kuchař, že všechno jídlo najednou zmizelo a bez pokrmu nebude hostiny.

Halfdan byl rozezlen ani ne tak proto, že by měl veliký hlad, ale protože se slavnost vůbec nekonala. Kuchař raději ze strachu před králem uprchl. Když si Černý nevěděl rady, kam jídlo zmizelo, dal zavolat jednoho Laponce, co žil poblíž. Seveřané totiž věřili, že tito Sámové (Laponci) jsou nadaní v čarodějných věcech a věštění. Nevěřil tomu, když přivolaný šaman nic nevěděl o ztraceném jídle a dal ho zavřít. Kralevici Haraldovi se onoho nešťastníka zželelo a šel k otci prosit za vězňovo propuštění. Ten ve zlosti pronesl, že dá setnout každého, kdo by toho čaroděje z vězení propustil.

Harald se ale nedal a raději s vězněm sám uprchl. Toužil poznat jiný život, než bylo na cestách mezi dvorci různých jarlů. Jeho průvodce ho vzal ke svým lidem. Tu noc poseděli v chýši, dali si trochu sobího mléka a kus sýra a po nezbytném odpočinku vyrazili dál. Došli až do laponské vesnice, kde jakýsi náčelník pořádal svatbu. Prince se ujal jako nejvzácnějšího hosta a hostil ho až do jara.

Na jaře přišel za kralevicem náčelník a prozradil mu, že to byl on, kdo připravil krále o jídlo na hostinu. A také mu řekl, že jeho otec zemřel, princ se nemá čeho bát a doma na něj čekají jako na krále. „Staneš se králem celého Norska , “ řekl náčelník naposledy. Potom už jen poručil dát Haraldovi koně a doprovod, aby přišel domů jako skutečný král.

Doma zatím truchlili za krále Halfdana. Rozmrzelý král chtěl z Haldelandu co nejdříve pryč. Vybral daně a chtěl přes dosud zamrzlou zátoku přejet po ledě. Místní tu ale napájeli dobytek, jeho teplý hnůj zůstal na ledě a do toho nezvykle pálilo slunce. Led jenom tál. Královské saně se pod ním propadly a Černý se utopil.

I když byl možná prudký, nebyl špatný vladař. Truchlila po něm celá jeho zem a každý kraj toužil jen potom, aby byl král pohřben u nich. Nakonec se všichni domluvili, že Černý byl vládcem všech. Zatímco hlavu pohřbili v Ringerike, ostatní tři části těla pohřbili v jiných krajích. Mohyly na hrobech nesly název Halfdanovy hroby.

Když je Vám deset let, asi jste na jednu stranu potěšeni tím, že jste králi, že máte tu moc. Pak ale vyvstává jediná nezbytná otázka, a sice, jak si ji udržet.

Naštěstí měl kolem sebe Harald válečníky, kteří mu to v tom pomohli. Takovým byl i jeho strýc Guthrum, jenž zaujímal místo i v družině jeho otce. Teď byl jmenován regentem a vrchním velitelem. A bylo to jen dobře, protože jako dravé šelmy na bezbrannou kořist se začali cizí králové vrhat na Vestfold. Guthrum ale pozorným zrakem vše sledoval, připravil vojsko a vyrazil s Haraldem vpřed proti nepříteli. Tak porazili a zabili prince Hakiho, syna krále Gándalfa. Gándalf uprchl z další bitvy, spojil se s dalšími čtyřmi králi a vrhli se proti Haraldovu vojsku. Ten ale s Guthrumem porazil všech pět králů a v posledním boji našel smrt i Gándalf.

V těchto válkách Harald dospěl, zesílil a zmužněl. Stal se jedním z největších králů v Norsku a v šestnácti se začal poohlížet po nevěstě. Co mu vzkázala Gyda, víme, ale musíme si říct, co bylo potom.

Cukr a bič, oheň a meč, štědrost a síla: Kromě toho, že se Harald deset let nestříhal, nečesal, neholil, ani jinak neupravoval vlasy a vous, se také věnoval válce, diplomacii a politice.

Ihned po složení slibu svolal vojsko, povolal Guthruma a společně vyrazili na tažení, které změnilo tvář celého Norska. Nejprve šli do Opplandu a dále na sever přes Daleny k Dovreskému vrchu. Kde se mu postavili se zbraní v ruce, tam dal vypálit domy a muže zabít. Další utekli, nebo prosili o mír a složili slib věrnosti. Takovým neublížil a přijal je k sobě, protože chtěl Norsko sjednotit, ne ho vyvraždit.

V Orkdalu se postavil proti Haraldovi král Gryting. Když byl ale zajat, sklonil se před Ježatým a složil slib věrnosti. Spolu s králem se přidala k Haraldovi i celá nová zem.

Harald vyhlásil všude nové zákony. Veškerá půda nepatřila sedlákům, ale jeho osobě. Kdo na ní chtěl pracovat, musel z ní odvádět daň. V každém regionu ponechal jako svého zástupce jarla, který za něj soudil, vybíral daně a pokuty. Třetinu ze všech příjmů si mohl královský zástupce ponechat. K ruce měl několik velitelů či náčelníků okresů (již řečení hersirové), ti přiváděli dvacet mužů do družiny jarla. Jarl sám jich pro krále odváděl šedesát.

Jarl Hákon z trondheimského Örlandu se připojil s vojskem s k Haraldovi, aby porazili celkem osm trondheimských králů. Za odměnu se v jednom z dobytých království stal Hákon jarlem. V Trondheimu se Harald usadil a vybudoval zde své mocenské centrum s královským dvorem v Lade. Protože si Hákona oblíbil, přijal za manželku je dceru Ásu.

Pořád ještě Ježatý Harald nelenil. Postavil si bitevní loď, krásnou šedesátičlennou veslici s dračí hlavou na přídi, zdobenou řezbami, jaké do té doby nikdo neviděl v celém Norsku. To byla jeho velitelská veslice. Na příď postavil berserky ze své družiny, aby si každý dvakrát rozmyslel, než přeskočí se zbraní na jeho palubu.

Na jaře, když byla loď hotová, se vydal se vším vojskem a loďstvem na jih do Möre. Byli tu dva králové, kteří se rozhodli postavit Ragnarovi na odpor. Ve velké námořní bitvě je Harald rozdrtil. Zbyla nám o tom píseň skalda Törbjorna Hornklofiho:

Vítr od severu,
loď tam bystře přihnal,
na ní král se chystal
k boji se dvěma králi.
Knížecí soupeři se
mlčky pak zdravili šípy,
jež nad bojištěm sviští,
než se zpěv štítů ozval.

Padli králové Huntsjov a jeho tchán Nökkvi, vládce Romsdalu. Jen Sölvi Rozsocha, syn Huntsjova, uprchl.
Harald jmenoval v Möre jarlem krále Röngvalda, který mu vzdal věrnost. Sotva ale Ježatý odešel na zimu Lade, objevil se znovu Rozsocha, aby tu plenil a zabíjel všechny, kteří se sklonili před Haraldem. Jako spojence si přizval krále Arnvida z jižního Möre a Audbjörna z Fjordů.

Obě strany shromáždily vojska u Solskjelu. V zuřivém boji se fortuna dlouho nemohla rozhodnout, na čí stranu se přidá. Až král Harald svoji osobní odvahou a v zuřivém opojení bojem vystoupil na čelen lodi, kde obklopen družinou a po boku s berserky rozdával mečem smrt na nepřátelských palubách, ke kterým přirazil. Podle legendy vládl takovou silou, že se po jeho úderech začala rozpadat nepřátelská loď.

Tehdy padli králové Arnvid a Audbjörn. Na Haraldově straně ale byli pochování dva jarlové a dva švagrové, synové jarla Hákona. Jižní Möre zůstalo Rögnvaldovi a Sölvi Rozsocha se stal znovu psancem na útěku, aby ještě v království Rozcuchaného způsobil nemálo škod.

Rögnvald převzal iniciativu, ignoroval zimní měsíce, kdy vládl všude klid, přišel do Fjordů, kde byl ještě bratr zesnulého Audbjörna Vémund a v noci obklíčil jeho dvorec. Poté dal zapálit hodovní síň, kde spal Vémund a devadesát družiníků. Než se jarl vrátil do Möre, pobral ještě Vémundovy lodě a veškerou cennou kořist.

Harald přispěchal do Fjordů následujícího jara, aby si je bez odporu podrobil a přenechal jarlu Hákonovi. Hákon se ale zapletl do sporu s jarlem Atlim o kraj Sogn, kde měl úřadovat Hákon. Atli chtěl území odstoupit pouze na příkaz krále. Oba jarlové se utkali v bitvě. Hákon zahynul v boji a Atli jen krátce po něm podlehl svým zraněním.

Harald vládl již čtvrtým rokem z Lade, aby se vydal do Viku na východě Norska, kde se dozvěděl o tom, že si švédský král Eirík podrobil sousední Värmland a činí si nárok i na všechny okresy ve Viku. Dokonce sem poslal už jarla, který má pro něj vybírat daně.

Harald Ježatý jednal pohotově a rychle. Svolal sněm do Foldenu, kdo mohl prokázat, že nezradil a neohnul hřbet před Švédy, ten odešel bez úhony. Jiní museli platit pokuty. Ještě před zimou to král zopakoval i v Romerike.

Ještě Ježatý Harald v představě Morris M. Williamse

Zdroje: Královské ságy Snorriho Stulursona - převyprávění Jaroslava Kani
Brémský, Adam - Činy biskupů hamburského kostela
Polach, P. Vladimír: Historie o starých norských králích

Standa Django Jalovec

V ohni, ledu a krvi - Ságy z drsných fjordů II. : Dědictví Haralda Krásnovlasého

Harald kouká po Snaefríd na norské známce

Motto: „ Na reka přišla bída, na utsteinského krále, že utíkat učil vlastní své vojsko. Obrátil své lodě, když hrozila bitva, Hrubobradý sám tam pad v třesku zbraní...“ Další část básně Hornklofiho o bitvě u Hafrsfjordu.

Pomstěte Ákiho: Když dostal Harald zprávu, že i ve Värmlandu vybírá švédský král Eirík daně, poslal tam svého výběrčího rovněž, aby mu ukázal, kdo je tu pánem.

Ve vnitrozemí Värmlandu neměli osadníci pocit, že by je musel chránit nějaký král. Vikingové řádili na pobřeží a zde, v hlubokých lesích, se cítili obyvatelé svobodní, nezávislí a chráněni před vším a všemi, takže nosili hrdě hlavy nahoru. Jednomu králi by se klidně poddali, co ale s druhým?

To už si vzal na starost sedlák Áki, nejbohatší muž Värmlandu, co měl obrovskou hodovní síň, poznamenanou zubem času, ale opěvovanou v ságách. Starý byl i jeho statek a on sám už pamatoval tolik, že již od života příliš nečekal. Proto se nebál riskovat.

Uchystal pro oba krále pohoštění. Aby bylo dost místa pro družiny obou králů, postavil vedle síně staré síň novou. Oba králové dorazili a rozešli se s doprovodem každý do jiné síně. Eirík do staré, Harald do nové. Švédský král jedl a pil ze starých mís a rohů, jeho protivník z nedávno zakoupených mís a rohů zdobených zlatem. Na obou místech byl ale pořádek, čistota a klid. Oba panovníci byli po celý týden hoštěni tak, jak se slušelo na muže jejich postavení.

Ráno po hostině chystali oběma hostům koně. Áki navštívil nejprve Haralda a oslovil ho: ,, Pane, myslíte-li, že stojí za přátelství dobrá vůle, kterou jsem vám při této hostině prokázal, odměňte se za to mému synu Obbimu. Kdysi jsem sloužil vašemu otci, Obbi ať slouží vám! “

Ježatý byl dojat slovy starého muže, poděkoval mu za pohoštění a slíbil mu upřímné přátelství. Áki ještě věnoval králi velké dary.

Když přišel sedlák s dary i za Eiríkem, našel ho v nabručené náladě. Pomohl mu usednout na koně a nabídl se, že ho doprovodí. Když došli k nedalekému lesu, král se optal Ákiho: „Proč jsi hostil jinak mne a jinak krále Haralda? Každý říkal, že on dostal všechno lepší, novější a krásnější. Vždyť víš, že jsi můj člověk.“

„ Králi, tebe i tvé lidi jsem patřičně pohostil. A jestliže jsi pil ze starých nádob, pak jen proto, že již jsi starý. Jsem-li tvůj člověk, pak i ty jsi člověk můj!“ : odvětil Áki.

Vzteklý král tasil meč a starého bezbranného muže zabil. Protože se Harald ještě nerozloučil s Ákim, dal si ho zavolat, ale na statku, ani v síni nemohli sedláka najít. Nakonec našli jenom statkářovu mrtvolu v lese.

„ Pomstěte sedláka Ákiho!“ zabručel Harald a jal se pronásledovat Eiríka. Hnal ho až na hranici Värmlandu s Götalandem. Odtud už se musel vrátit, ale jeho hněv volal po krvi.

Ježatý připojil Värmland a všude dal pronásledovat a zabíjet Eiríkovy lidi až do zimy, kdy se vrátil do Romerike, aby z jara vyrazil do Götalandu. Plul proti proudu řeky Göty až do míst, kde mu Götové zatarasili cestu trámy, aby se nedostal dále do vnitrozemí. Harald tu zakotvil a vyplenil a vypálil kraj po obou stranách řeky. Podráždění Götové ho chtěli napadnout s velikým vojskem, ale král si na ně počkal a rozprášil je v první bitvě. Torbjörn Honklofi o tom pravil:

„Přítel bojových ptáků

zem a lid zdolal v jižním

přímoří. Hrdina bil se

tvrdě v tom lítém boji.

Potom král, velkodušný,

zvyklý hrůzám války,

ke kůlům na břehu dal

přivázat kousavé draky.“

Harald prošel Götalandem jako nůž máslem, několikrát ješte porazil Eiríka a podrobil si celý kraj na sever od řeky Göty a na západ od jezera Vänern. Správou území pověřil Guthorma a dal mu k ruce vojsko. Poté se král vrátil do Lade v Trondheimu, kde mu Ása povila již čtvrtého syna. Chlapci se jmenovali Guthorm, Halfdan Černý a Halfdan Bílý (dvojčata) a Sigröd. Pomsta za Ákiho byla dokonána.

Na místě bitvy jsou dnes umístěny tři bronzové meče Sverd i fjell od Fritze Roeda

Hafrsfjord – Bitva, ve které začaly norské dějiny: Máte podezření, že to Haraldovi Ježatému šlo nějak hladce? Žádná vzpoura nebo spiknutí proti jeho osobě? Ten pocit Vás neklame. V desátém roce vlády podle Snorriho dostal zprávu z jihu, že lid se proti němu bouří. Za rebelií stojí jeho sousedé a konkurenti, králové Eirík z Hordalandu a Súlki z Rogalandu, jeho bratr jarl Sóti, král Kjötvi Bohatý z Agderu a bratři z Telemarku Hróald Hřbet a Hadd Tvrdý.

Král Harald svolal všechny jarly s jejich družinami a plul na jih. Obě nepřátelská loďstva se potkala severně od Järenu a vplula do Hafrsfjordu, kde se seřadila k bitvě. Všechny lodě se postavily vedle sebe do řady a připoutaly k sobě přídě řetězy. Velitelé se tak ujišťovali, že nepřítel neprorazí bitevní řadu a nebude napadat lodě z boku. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Na pravém křídle nepřítele velel král Eirík. Skolil ho Haraldův strýc, vojevůdce Guthorm. Krále Súlkiho vyřídil věrný Rögnvald, aby se ještě vypořádal s jarlem Sótim. Na Haralda zbyl berserk Tóri Hrubobradý. V zuřivém boji nezbyl na jeho lodi nikdo, kdo by se za něj postavil, a tak zemřel na plavidle sám a opuštěn. Po smrti osobností v čele spiknutí, se celé vojsko dalo na útěk. Kdo mohl, odplul, zbytek nějak doplaval nebo vyskákal na břeh a pelášil pryč. O útěku Kjötviho Bohatého se zmiňuje i skald Hornklofi:

„Že před Střapáčem (Harald)

zem svou chránit nechtěl,

lenivý král tlusťoch

na ostrůvek prchnul.

Ti, co krváceli,

padli pod sedačky

s hlavami ke kýlu

a zadky vzhůru.

Na zádech kryly je pak

blyštivé štíty,

aby je chránily

před kamenů prškou.

Agderští na východ

přes Jaeren tíhli domů,

pryč jen z Hafrsfjordu,

k rohům s medovinou.“

,, Po slavné bitvě u Hafrsfjordu, kterou začínají dějiny Norska, nikdo se už nepostavil králi na odpor. Jeho největší nepřátelé padli, jiní se vystěhovali ze země a osídlili pusté lesnaté kraje na východě, nebo odpluli po moři na západ, “ praví nadšeně Královské ságy.

Podle Snorriho proběhla bitva u Hafrsfjordu roku 872, ale to není vůbec jisté. Dokonce někteří vědci ji posunují až do roku 900, nebo někdy kolem tohoto data. Je to ale datum, kterým se pyšní každý Nor a počítá ho za počátek svých dějin, i když proces sjednocení probíhal ještě po smrti krále Haralda. Vraťme se ale zpět k tomu, co nám říkají ságy.

Krásnovlasý: Ať už říkali Seveřané z Norska svému pánovi jakkoliv, přiblížil se den, kdy se už neměl jmenovat Ježatý, Rozcuchaný, Střapatý apod... Na jaře po výše zmíněné slavné bitvě navštívil jarla Rögnvalda a požádal ho o službu. Uvědomil si totiž, že se již může právem nazývat králem celého Norska. I rozpomněl se na Gydu a než dal pro ni poslat, odešel do lázně a požádal svého hostitele o lazebnickou výpomoc. Rögnvald s chutí svého pána po koupeli ostříhal a oholil, aby v šoku z nového vzhledu svého krále, použil přízvisko Krásnovlasý (nebo jednoduše Krásnovlas).

Harald poslal pro Gydu, vzal si ji a měli spolu pět dětí, které se jmenovaly Alóf, Hraerek, Sigtrygg, Fródi a Torgísil. Ásu si ponechal vedle sebe, a protože Seveřané měli běžně více manželek, pojal za ženu Ragnhild Mocnou, dceru krále z Jutska. Podle legendy na její počest propustil polovinu svých manželek a konkubín. Měli spolu syna Eiríka, řečeného Krvavá sekyra. To měl být Haraldův nástupce. Po smrti matky ho vychovával náčelník Tóri Hroáldsson.

Ale byly tu další ženy a ještě více dětí. Svanhild, dcera jarla Eysteina, mu dala syny Óláfa Geiestaddáfla, Björna a Ragnara Pláště. S Ashild, dcerou Ringa z Ringerike, měl děti jménem: Dag a Rin, Gudröd Jehně a Ingigerd.

O lásce k jedné takové ženě, kterou musel milovat snad ze všech nejvíce, je celá pověst.

Jednu zimu vybíral král osobně daně v Opplandech. Při slavnosti slunovratu ho vyrušil Laponec Svási a vzkázal mu, aby za ním vyšel ven. Král se nechtěl nechat rušit, ale Svási trval na svém. Když se král za ním vydal, zavedl ho Svási k sobě domů a jeho dcera nabídla Haraldovi medovinu. Vládce nepohrdl medovinou, ani dívkou. ..Ty půjdeš se mnou!“ pravil přísně. Starý Laponec ale namítal, že pokud si ji chce odvést, musí ji nejprve požádat o ruku a řádně si ji vzít.

Tak se i stalo a Krásnovlas si odvedl domů novou nevěstu, jež slula Snaefríd. Zapomněl na vládu, zanedbával své povinnosti a myslel jen na onu Laponku. Měli spolu čtyři syny zvučných jmen. Sigurd Obr, Halfdan Dlouhonohý, Gudröd Třpytivý a Rögnvald Rychlonohý.

Když po letech králova láska zemřela, stál neustále u jejího lůžka a namlouval si, že je naživu. Vždyť měla neustále červená líčka a oči plné života. Harald truchlil a lid truchlil s ním, protože byl přesvědčen, že král se zbláznil.

Až rádce Torleif dokázal krále probrat z jeho očarování, když mu vytkl, že tak krásnou dámu nechal odpočívat pořád na tomtéž prostěradle a stejných polštářích. Krásnovlas prozřel a nechal připravit pohřební hranici pro ženu svého srdce. Když z plamenů začali vylézat hadi, štíři, žáby a jiná žoužel, uvědomil si konečně, jakému klamu náhle propadl.

Harald začal znovu spravovat své království a synům Snaefríd našel vhodné pěstouny navzdory tomu, že je neprve vyhnal. Na radu zmíněného Torleifa je ale opět přijal zpátky.

Haraldovo dědictví: Aby zajistil pořádek v zemi, nestačilo se jen vypořádat s vnějšími nepřáteli, ale dohlížet i na možné soky uvnitř. Někteří nespokojenci pobrali veškerý majetek a odpluli, díky čemuž osídlili Shetlandy, Orkneje, Hebridy, Faerské ostrovy a Island. Jiní se ale vraceli a v létě napadali norské pobřeží. Nemohli vydržet bez vikingu, a tak proti nim vyrážel král v čele strážní flotily. Jakmile vikingové zahlédli jeho lodě, raději odpluli pryč. Jednoho dne se ale Harald rozčílil a rozhodl se si to s nimi vyřídit jednou provždy.

Nejprve plul na Shetlandy, kde pobil všechny vikingy, co mu padli do ruky. Podobně si to vyřídil s piráty na Orknejích. Pak se vydal na Hebridy, kde kromě krve vikingů získal i bohatou kořist. I jeho ale lákalo kouzlo vikingu, proto se vydal rabovat skotské pobřeží a ostrov Man. Protože ho všude předcházely hrůzostrašně zvěsti, našel tento ostrov vylidněný.

V těchto bojích padl Ívar, syn Rögnvalda z Möre. Harald mu jako odškodné dal Orkneje a Shetlandy. Jarl Rögnvald nechal nové državy synovi a vrátil se domů. Tady byl zabit, upálen ve svém domě s družinou, jako to činil sám. Jeho vrahem byl Haraldův syn.

Mnoho dětí a ještě více jarlů bylo Haraldovým dědictvím, které málem rozdělilo zemi, co tak pracně sjednotil. Eirík Krvavá sekyra zabil nejvíce svých bratrů, aby na jednoho zapomněl, protože ten byl na výchově v Anglii. Ale o tom zase někdy příště.

Standa Django Jalovec