Admirál I Sun-sin

Admirál I Sun-sin v představě filmařů a v moderní rekonstrukci

Motto: ,,Vida, jak je život krátký, nemohu jen tiše a spokojeně přebývat ve svém domě v Japonsku, nýbrž chci také dosáhnout jiných světů. Korea mi proto musí uvolnit cestu do Číny. Jestliže tak učiní, spasí svou vlastní duši a staneme se vskutku dobrými přáteli. “ Tojotomi Hidejoši v dopise králi Koree Sondžovi

Tojotomi Hidejoši, sjednotitel Japonska

Prolog: V roce 1591 se rozhodl vládce Japonska šógun Tojotomi Hidejoši pro invazi do Číny, na kterou začal připravovat obrovskou flotilu na 700 lodích. Po náročném sjednocení země v občanské válce období sengoku džidai (období válčících států), která měla i po jeho smrti pokračovat, se rozhodl vytvořit říši táhnoucí se od Číny a Koreji po Indii, Malajsii a Filipíny. Kvůli svému nízkému původu (a vzhledu, který mu vynesl přezdívku Opičí tvář) se totiž honosil pouze titulem taiko (odstoupivší místodržitel) a chtěl mnohem víc. Již v roce 1586, když měl plné ruce práce se sjednocováním Japonska, uvedl v soukromém rozhovoru, že by chtěl opanovat Čínu a usednout na císařský trůn. Navíc chtěl po sjednocení země uvnitř, sjednotit těžko zkrotitelné daimjó tažením vně Japonska. Chtěl tak i zabavit a držet dál své někdejší nepřátele, kteří se hodili do války, stejně jako jiní byli pověřeni stavebními pracemi, aby je Tojotomi Hidejoši zaměstnal.

Když o rok později na invazi došlo, zdálo se, že vše půjde hladce. Korejský král uvěřil informacím vyzvědačů a vyslanců, kteří tvrdili, že na invazi nedojde a jeho země byla předložena japonským útočníkům jako nejlepší pokrm na zlatém podnose. Většina Koreji tak byla snadno dobyta, kromě severu, kde zahájily postup čínské jednotky, protože chtěly chránit svého korejského vazala. Čína se však válkou vyčerpala a později odnesla záchranu Koreji tak, že nemohla nasadit dostatečný počet sil proti invazi Mandžuů z Mongolska a severní Číny.

V Koreji kladla větší odpor jen Spravedlivá armáda (skutečně se tak jmenovala, proto S). Šlo o dobrovolnické, vlastenecké jednotky vedoucí partyzánský boj v japonských zádech. Japonci totiž vedli vyhlazovací válku. Ničili paláce, chrámy, umělecká díla, ničili úrodu, kterou nepotřebovali a zabíjeli každého, kdo nebyl Japonec. Tak proti sobě povolali do zbraně vojáky již neexistujících sborů, mnichy, šlechtice i rolníky. I když Spravedliví bojovali statečně, mohli válčit jen stylem udeř a zmiz. Jejich výzbroj byla povětšinou tvořena klacky a hospodářským nářadím. Jen to, co si vzali od mrtvých Japonců, je mohlo zvýhodnit. Nikdy ale nepřekonali Japonce v palebné síle evropských děl a mušket. Celou válku používali jen luky.

Nakonec ale Korejci vyhráli, i když krvavě. Protože Japonci likvidovali i bezbranné, zůstalo po nich několik milionů mrtvých. Japonců zde stejně zbytečně zůstalo přes 100 000. I tak ale říši nikdy nevybudovali. Hidejoši byl nakonec jedinou příčinou toho, proč to Japonci nevzdávali ani po šesti letech. Přesto je považován v Japonsku za národního hrdinu. Skutečný hrdina stál ale na opačné straně. Jmenoval se I Sun-sin.

Admirálovo dítě: Admirál I Sun-sin se narodil v roce 1545 do rodiny zchudlých šlechticů a byl předurčen ke studiu konfuciánských tradic. Jeho nezkrotná povaha a vlastenectví ale způsobily, že se vydal úplně jinou cestou. Vstoupil do námořnictva a těsně před onou imdžinskou (dračí – válka byla zahájena v roce draka) válkou už kontroloval nejjižnější provincii Čollu s přilehlými ostrovy. I když nikdy neprodělal bojový výcvik a vypadá to, že se ani s nikým neutkal v přímém boji muže proti muži, stal se průkopníkem ve výstavbě námořnictva.

Slavná želví loď

Byl to šikovný konstruktér, který upravil korejskou želví loď, známou už od 15. století. Jeho kobukson (želví loď) byla opatřena plochým dnem a zaoblenou palubou (údaje o rozměrech se liší), měla trup krytý dřevěným krunýřem z borových trámů nebo dřeva pobitého železem a ocelovými ostny, případně nehořlavými kůžemi. Krunýř lépe snášel palbu z děl a plavidlo nešlo díky krunýři ani pořádně zahákovat, což byla oblíbená taktika japonských pirátů. Vyztužená a posílená příď, obohacená o vyřezávanou dračí hlavu, mohla sloužit jako beranidlo (kloun) na taranování trupů nepřátelských plavidel. Ona dračí hlava mohla nést dělo, nebo chrlit hustý dým. Lodě měly místa pro vesla i plachty, aby byly rychlejší a nemusely se spoléhat na rozmary větru a případně říčních proudů. U vesel sloužilo osmdesát veslařů. Po obvodu trupu byste našli 36 střílen pro děla (podle čínského vzoru) s municí v podobě kulí, železných zápalných a výbušných šípů. Svým způsobem byla kobukson předchůdkyní moderní obrněné lodi.

Větší než japonské lodě byly panokseony, dlouhé až třicet metrů s vysokými boky, které chránily dlouhé řady štítů. Ve střílnách po obvodu nechyběla těžká děla, která v dostřelu a ničivosti směle překonávala děla japonská. Korejští námořníci již tehdy nosili modré uniformy a na abordáž protivníka byli dobře připraveni s meči, kopími, luky a střelnými zbraněmi.

Japonská plavidla byla se dala rozdělit na tři třídy. Atakabune byla galéra s děly (jen lehčí kusy) a posádkou střelců z arkebuz, sekibune byla středně velká loď a kobaja jen lehké průzkumné plavilo. Posádku tvořili řečení neurození pěšáci a střelci (ašigaru), samurajové a námořníci z řad wako (japonští piráti). Piráti byli sice zdatní mořeplavci, v boji na moři ale nebyli tak zdatní, nebo spíše vůbec. Loď pro ně byla jen dopravním prostředkem a na pevnině se měnili v pouhé pěšáky. Abordáž a boj muže proti muži byly jejich typické bojové techniky, někdy doplněné o palebnou podporu.

Korejský admirál znal velice dobře svého soupeře a uměl si s ním poradit. Sám byl velice skromný a spíše myslel na svoji zem a její obyvatele. Měl spisovatelské nadání, o čemž svědčí jeho deník z dračí války, kde dokáže popsat barvitě vše od bitev přes rozbouřené počasí po vcelku klidné a stereotypní dny plné vyčkávání.

Kromě toho měl i bohaté zkušenosti v boji s wakó a na vlastní kůži i zažil, co dokáže korupce a závist. Kvůli jeho úspěchům v námořnictvu byl totiž pro podezření z vlastizrady a braní úplatků svými nadřízenými odvolán. Měl ale také za přítele jiného nadřízeného, který rozpoznal jeho vlohy. Byl to ministerský předseda Ju, který si uvědomil, že je tu I potřeba.

Námořní boj mezi Korejci a Japonci

Jeřáb drtí nepřítele: Japonci v roce 1592 vyrazili a na zemi se jim dařilo. Zastihli Korejce nepřipravené nejen na boj, ale také na brutalitu a genocidu z japonských paží, kterou Korejci Japoncům dodnes nezapomněli. Ale i když Japonci po roce dobyli nejsilnější pevnosti na jihu Koreji (aby mohli postupovat, obešli je a vrátili se k nim za rok) a obsadili většinu země, spojená čínsko-korejská vojska je následující rok začala zatlačovat zpět na pobřeží.

U ostrova Hansando 14. srpna 1592 i admirál Sun - sin předpokládal větší uskupení japonské floty, neboť počítal s nárůstem japonské zuřivosti poté, co jim smělými výpady ničil lodě po kapkách. Na své námořníky se mohl spolehnout, protože na rozdíl od pozemní armády jeho muži měli vysokou morálku a disciplínu. Když čekal na rozkaz zasáhnout proti nepříteli v provincii Čolla (jihozápadní pobřeží Koreje), poraženecké nálady a pokusy o dezerci tvrdě trestal. Zároveň to byl ale vždy tak trochu táta svého mužstva, protože jeho mužům nikdy nechyběla dobrá strava.

Protože Korejci útočili na Japonce v přímé bitevní linii, nebo jen rozdělili flotilu na lodě, které právě pálily bočními salvami na nepřítele, a ty, jež v danou chvíli prováděly obrat, usoudil admirál, že to chce změnu. Nová strategie se nazývala křídla jeřába a nám by připomínala formaci v podobě písmena U. Ve středu byly panokseony, které měly vylákat předstíraným výpadem a ústupem nepřítele do pasti. Na křídlech byly kobuksony, které měly zahájit skutečnou bitvu kroužením a ostřelováním japonských lodí.

Poté, co Japonci vyrazili v přesile za 6 plavidly Země jitřní svěžesti, ani si nevšimli, že u ostrava Hansando plují do pasti. Když se zformovala křídla jeřába a prchající panokseony vytáhly nepřítele na dostřel, rozkázal I: ,, Obrat přídí k nepříteli! Nejprve zaútočte na vlajkovou loď!´´ Do japonské linie najednou začaly pronikat kobuksony, jejich přídě prorážely trupy lodí a kanóny drtily paluby na třísky.

I Sun-sin podal králi Sondžovi o bitvě zprávu: ,, Naše lodě zaútočily palbou kanónů zvaných Nebe, Země, Černý a Vítězství, jimiž dvě nebo tři lodě rozstřílely na kusy. Ostatní plavidla zachvátila panika, opustila formaci a prchala všemi směry ve velkém zmatku. ''

Japonci nevěděli, co mají dělat, zahájili ústup a většina japonských kapitánů spáchala hned po vymknutí se situace proti nim seppuku, takže způsobili ještě větší zmatek. Z bitvy uprchl jen vrchní velitel Wakizaka Jasuhara. Japonci ztratili kolem 60 lodí (ze 100, ale třeba také jen ze 73, údaje se liší) a 9000 mužů. Korejci ohlásili ztrátu 19 lehkých lodí panokseon.

Od té doby se žádná nová armáda nemohla v Koreji vylodit a Japonci na pobřeží trpěli hladem. I Sun-sin koncem roku 1592 ovládl veškeré lodní trasy do Japonska. Válka uvízla na mrtvém bodě a jen tvrdohlavost obou stran ve vyjednávání zabraňovala uzavření míru.

 Bůh války: Vraťme se o něco nazpátek. Do května Léta Páně 1592, onoho dračího roku, kdy Japonci zahájili invazi...

Tažení na sever: 23. května 1592 se hlavní síly invazní flotily objevily před Pusanem, který dobyly během pouhých dvou dní. Posádka byla zmasakrována spolu se stovkami obyvatel. Japonci tak poměrně rychle získali opěrný bod na korejském pobřeží, kam proudily desetitisíce vojáků bez většího nebezpečí. Admirál Sun proti nim neměl jak zakročit, protože musel vyčkávat na rozkaz k akci.

Dobytí Pusanu

Japonská armáda pokračovala na sever k hlavnímu městu Soulu. Královský dvůr byl o pádu Pusanu informován až po čtyřech dnech, protože zdejší systém signálních stanic nefungoval tak, jak by měl. Poslům z pobřeží trvala cesta do Pusanu akorát čtyři dny. V Soulu vypuklo zděšení a chaos. Chaotická byla i příprava k odražení invaze.

Vstříc bojovníkům Země vycházejícího slunce vykročil generál I Il, aby zadržel jejich postup, či ho nakrátko zpomalil. Většina vojáků I Ila byli narychlo svolaní odvedenci bez zkušeností a se zastaralou výzbrojí. Samurajům a japonským ašigaru nedalo mnoho práce zmasakrovat vojsko korejského generála v bitvě u Sangdžu. Korejský generál prchal z bojiště na sever, odkud již táhla nová armáda generála Šin Ripa.

Údaje o vojsku generála Šin Ripa se liší. Jednalo se minimálně o 8 000 mužů, ale mohlo jít i o desetinásobek. Zmíněný velitel se rozhodl utkat s nepřítelem přímo, a protože v jeho vojsku panovala vysoká míra dezerce, vsadil na několik tisíc mužů útvaru těžké jízdy. K boji si zvolil planinu pod horami u tvrze Čungdžu.

,,Nepřátelé jsou pěšáci, my jezdci. Pokud postoupíme a střetneme se s nimi na otevřené pláni s našimi obrněnými jezdci, jak bychom mohli prohrát? “ :uvažoval směle Šin Rip.

A výsledek? Iniciativu převzali Japonci před svými i Korejci. První divize generála Konišiho Jukinagy se rozdělila na 10 000 mužů středu, 5000 mužů levého a 3700 mužů pravého křídla. Rovnou z pochodové formace přešli do spořádaného útoku takřka bleskovou rychlostí, když zcela nečekaně napadli Korejce. Vpředu šli ašigaru s arkebuzami, za nimi kopiníci a samurajové s meči. Zuřivý šturm sevřených řad nemohli nezkušení Korejci vydržet a padali ranami mečů a kopí, či kulemi z arkebuz. Situaci se pokusil zvrátit Šin Rip útokem kavalerie. Jeho jízda ale neznala účinek olověných střel, znásobený ještě palbou v secvičených formacích. Jízdní těžkooděnci si přinesli jen kopí, meče a luky. Porážka byla zdrcující.

Porovnání korejských a japonských válečníků

Korejské šiky se rozpadly a prchaly na všechny strany. Šin Rip spáchal sebevraždu a Japonci ukořistili na 3000 hlav. Protože takový náklad trofejí nemohli poslat do Kjóta vcelku, poslali Hidejošimu domů alespoň nosy padlých nepřátel. Korejský král raději po tomto debaklu vyklidil Soul a přesunul se s celým dvorem dál na sever.

Když Jukinagy dorazil k Soulu, našel ho jako bezbrannou výspu, kterou neměl kdo bránit. Každý prominent, který si to mohl dovolit, raději utekl za králem na sever a zbylí měšťané ve vzteku i touze po obohacení rabovali a podpalovali královské a šlechtické domy a paláce. Vyplenili i mnohé zahrady a chrámy, které rovněž lehly popelem. Po válce byli z tohoto zločinu obviňováni neprávem Japonci. Kvůli jejich krutému počínání s obyvatelstvem se ale tomu nelze příliš divit, stejně jako tomu, že tato nenávist panuje mezi Korejci dodnes.

Po těchto zprávách o úspěšném tažení napsal Hidejoši matce: ,, dobudu Čínu v devátém měsíci..., až se tak stane, vyšlu posla, aby se s Vámi setkal. “

Taiko Tojotomi se už viděl na dračím trůnu. Stačilo na severu dobýt Pchjongjang a přes jižní Mandžusko táhnout do Pekingu. K tomu už měli Japonci po celé Koreji 150 000 mužů a další byli v době dobytí Soulu na cestě.

Jukinagi a jeho kolega Kató Kijomasa táhli na sever, aby dobyli Pchjongjang, kam už přesídlila i královská rodina s celým dvorem. Po cestě porazili další armádu na řece Imdžin, která také mohla sloužit jako označení této války. Řeka musela mít po bitvě krvavě rudý odstín. V bitvě znovu získaly převahu japonské arkebuzy nad tradiční výzbrojí a korejský generál raději odvrátil tvář, aby se nemusel dívat na to, jak jsou jeho muži zabíjeni po stovkách soustředěnou palbou z japonských linií.

Král Sondžo dal Pchjongjang raději vyklidit a prchal na sever k čínským hranicím. Japonci museli zastavit a zůstat v Pchjongjangu. Byli vyčerpáni dlouhým pochodem a svedenými bitvami. Kromě únavy jim docházely zásoby a jejich nosiči přinášeli ze zázemí čím dál méně zásob, potravin, munice, výzbroje a výstroje. Jejich zásobovací trasy na moři už totiž začínal přetínat admirál I. Pro Japonce už mělo být jenom hůř.

Varta na jihu: Až v polovině června dostal I Sun-sin konečně rozkaz k vyplutí. 17. června 1592 narazil na flotilu více než padesáti japonských lodí nedaleko zátoky Okpo. Kouř z vypálených osad stoupal vysoko a z daleka bylo vidět, kde asi wako řádí. Zahaleni dýmem a náruživě zaměstnáni rabováním si skoro nevšimli, že do zátoky připlouvají Korejci. Následná palba z arkebuz ašigaru nemohla korejským lodím způsobit vážné škody. Sun-sinova děla byla jiná káva. Japonci museli mít pocit, že na ně padají nebesa, když se kanóny ozvaly a začaly vymetat paluby. Na poškozené japonské lodě zaútočili námořníci zápalnými šípy. Za chvíli nešlo rozeznat kouř z lodí od dýmu na pevnině. Posádky japonských lodí hledaly spásu v moři a snažily se doplavat na pevninu. Většina jich ale zůstala v zátoce Okpo, která připomínala hořící peklo. Stovky vetřelců zahynuly, 26 lodí kleslo ke dnu nebo shořelo. Korejci měli podle kronik tři raněné.

Admirál dále hlídal jižní pobřeží Koreje a prováděl nájezdy na odloučená japonská plavidla. Informace o pohybu nepřítele dostával od rybářských lodí. 8. července 1592 dostává z jedné takové lodě informace o větším uskupení Japonců v přístavu Sačchon. Rozhodl se otestovat želví loď a nedaleko přístavu zakotvil, aby poslal část loďstva do předstíraného útoku. Po kontaktu s invazním loďstvem se panokseony daly na ústup, až přilákaly sebevědomou flotilu na dostřel korejských děl Sun - sinovy floty, která se opírala v palebné síle hlavně o Kobukson. Převaha v počtu děl a jejich ničivé síle likvidovala toho dne lodě vetřelců tak rychle, že ty ani nemohly palbu účinně opětovat.

V letech 1592 - 1593 byl pánem na pobřeží Koreje I Sun-sin. V dalších týdnech a měsících vedle již zmíněné bitvy u Hansando likvidoval invazní flotilu po kapkách. Přetnul jejich zásobovací trasy, nedovolil, aby se na pobřeží jeho země vylodil jediný japonský voják, nebo byl bezpečně vyložen jediný náklad zásob a zbraní. Japonci v Koreji hladověli, nedostávalo se jim nových zbraní, výstroje a výzbroje. Snažili se koupit lodě od Portugalců, ale ti se odmítli do cizího konfliktu jakkoliv zaplést, a tak mohli pyšní samurajové jenom marně přemýšlet nad tím, jak postavit větší lodě a jakými děly je vybavit.

V Koreji ale zůstávalo pořád na 150 000 japonských vojáků. Ti si zadělali na nový problém, když rabováním venkova proti sobě vyvolali celonárodní partyzánský odboj. Partyzánské vojsko, které si říkalo Spravedlivá armáda, napadalo odloučené skupiny japonských armád a bralo si zpátky ukořistěné zásoby. Ani král se svým dvorem nelenil a podařilo se mu prostřednictvím šikovných diplomatů získat pomoc v Číně. Do Koreji vpadla síla, které nemohli ani érou válčících států zocelení samurajové čelit.

Armáda dynastie Ming a korejští partyzáni

Čína jde na pomoc: Čínský císař nezůstal slepý a hluchý k tomu, co se na korejském poloostrově děje. Vždyť to byli loajální vazalové, poskytovali mu loďstvo a celá Korea se mohla stát dobrým opěrným bodem k invazi do Číny. Ne, tu japonskou drzost nemohl nechat jen tak bez odplaty. Pokud měl Jamamoto po bitvě u Pearl Harboru pocit, že Japonci probudili spícího draka, teď se na ně chystala hotová smršť.

Již v létě přivedl pomocný sbor z Číny generál Ča Čcheng-sün. Jeho úkolem bylo spojit se s Korejci a vytlačit japonské vetřelce z Pchjongjangu. Palebná převaha střelců ze Země vycházejícího slunce ale znovu slavila úspěch. Útok, který se změnil v bezhlavý útěk, označili samurajové za ,,stádo koz dotírajících na tygra´´.

To byl ale pouhý odřad, jen expediční sbor se zbytky korejské armády a místních partyzánů. Císař Wan-li napsal králi Sondžovi dopis s povzbuzujícím zněním:,, Brzy přijde den, kdy to ohromné monstrum Hidejoši bude muset podrobit svou hlavu a bude zabit.´´ Panovník ze svého dračího trůnu volal o pomoc na všechny strany, ke všem svým vazalům a armádám. Kontaktoval i království Rjúkjú, které v té době podporovalo Japonsko. Čínská armáda byla nejen větší, ale i lépe vybavená a vycvičená než ta japonská. Okolí Pchjongjangu navíc ovládali partyzáni Spravedlivé armády a Japonci se mohli cítit v bezpečí jen uvnitř města. Kvůli vyčerpání a nedostatku zásob rozhodně nemohli pokračovat v ofenzivě, což ani neplánovali. A Korejci začali přezbrojovat svoji armádu z ukořistěných zbraní nepřátel, včetně arkebuz. Mezi Korejce se v té době dostaly i první muškety, které přišly patrně z Evropy.

Díky nové palebné síle odrazili Korejci Japonce u Čindžu. Jejich generál Kim Si Min sice vítězství zaplatil životem, ale jeho protivník Hosokawa Tadaoki musel i s třiceti tisíci muži ustoupit. Na podzim 1592 se tedy zdálo, že se karta obrací.

Na začátku roku 1593 už mířilo na Pchjongjang čínské padesátitisícové vojsko generála Li Žu-sunga. Město pořád hájil Koniši Jukinagy s pomocí 20 000 mužů, v té době ale dost vyčerpaných a hladových. Po odražení série čínských útoků měl už k dispozici jen 6626 bojeschopných vojáků. I jeho mocenský rival Kijomasa ztratil něco kolem 10 000 mužů. Koniši dal tedy vyklidit Pchjongjang a s pomocí Kijomasova sboru se vydal do Soulu.

Po pochodu vyrabovanou, vyjezenou a liduprázdnou krajinou dorazily do cíle v tak zbědované stavu, že morálka musela být pod bodem nula. I pevnosti po cestě, které měly být obsazené Japonci, byly předtím evakuovány i se zásobami. Číňané a Korejci na tom ale nebyli o moc lépe, protože jejich zásobovací linie se s každým dnem protahovaly. Japonci, kteří se sešli v Soulu, dali dohromady dost sil, aby spojené čínsko-korejské vojsko zastavili a porazili. Aby pro nim nepovstali obyvatelé Soulu, rozhodli se zmasakrovat všechny dospělé mužské obyvatele města. V okolí vypálili všechna pole a Číňané tak neměli píci pro své koně. Museli se stáhnout a podle jejich záznamů ztratili během týdne 10 000 koní.

27. února 1593 napadli Japonci čínskou armádu u Pjokdže. Oslabená čínská armáda měla 20 000 duší proti více než dvojnásobku nepřítele. Japonce posílily nové sbory, které se ale nemohly v těsném údolí plně rozvinout. Číňany ale zpomaloval rozbahněný terén, kdy jejich těžká jízda ztrácela na efektivitě. Bitvu rozhodla chladná ocel. Čínské meče s oboustranným ostřím proti katanám a mečům no-dači. Lepší zbraně Japonců pomohly Číňany vytlačit z údolí, aby se střelci ašigaru mohli rozvinout a zahájit vražednou palbu. Japonci si z bojiště odnesli do Soulu 6000 hlav nepřátel.

Japonci ale museli nakonec přeci jen Soul vyklidit. Při obléhání Hangdžu korejský velitel Kwon Jul počkal, až nepřítel dojde těsně k hradbám. Až potom dal povel k palbě z mušket, provázenou salvami šípů. Japonci přišli u pevnosti o stovky mužů. Tři významní velitelé byli zraněni a jejich ofenzivní kapacita byla zcela vyčerpána. Hlavní město Koreji bylo pro ně už ztraceno.

Patová situace: V té době musel Hidejoši zahájit tajné jednání s nepřítelem, protože mu bylo jasné, že s hladovějícími vojáky nic nesvede. Ostatně díky Sun-sinově blokádě docházel do Koreji jen zlomek zásob.

Japonci zkusili znovu převzít iniciativu a dobýt pevnost Čindžu. Velitel Ukita Hideie si na to vzal 90 000 mužů. Město a pevnost obklíčili ze tří stran, odvedli vodu z příkopů chránících městské hradby a zčásti je zasypali. Jejich nápor byl ale kurážnými obránci odražen.

Ani další improvizované pokusy o získání tohoto opěrného bodu neuspěly. Plošiny pro ostrostřelce z arkebuz neměly valný úspěch a obránce města Kim Čon Il odrážel útoky s použitím koncentrované palby a zápalných šípů. Jeho děla zničila štíty k ochraně ašigaru i obrněné (želví) vozy k ochraně postupující pěchoty. Ani pokus o podkopání hradeb neuspěl.

V červenci 1593 ale městu docházely zásoby a pomoc zvenčí nepřicházela. Útočníci natáhli nově na své želví vozy navlhčené volské kůže, aby je chránily před útokem pomocí ohně. Děla z hradeb asi bez munice mlčela, protože nehořlavé obrněné vozy se dokázaly přiblížit až k hradbám, nerušeně je podkopat a udělat průlom. Do mezery vtrhly tisíce samurajů, kteří nikoho nešetřili kvůli vlastním vysokým ztrátám. Korejci bojovali do posledního muže. Statečný velitel Čon Il se raději vrhl do řeky Nam a utonul.

V odvetě za své ztráty Japonci zmasakrovali na 25 000 obránců a obyvatel města. Některé zdroje ale uvádí až 60 000. Pro Japonce to ale bylo doslovné Pyrrhovo vítězství. Směrem k nim navíc pochodovaly silné čínské sbory. Hidejoši musel nutně dotáhnout do konce jednání o příměří.

Vedením diplomatické mise byl pověřen náš známý Koniši Jukinaga. Vědom si toho, že i jeho vojáci hladoví a unaven z vlastních prožitků v Koreji, byl odhodlán uzavřít mír za jakoukoliv cenu. Japonci ale zapomněli jednat s Korejci, vyjednávali pouze s Číňany, čímž si akorát štvali své protivníky ještě více proti sobě. Daleko větší problém tu byly podmínky, které si kladl samotný taiko Tojotomi Hidejoši. Požadoval čtyři korejské provincie na jihu země a dceru čínského panovníka za svou konkubínu. Něco takového bylo nehorázné požadovat. Číňané navíc už skoro 200 let věřili, že Japonsko je jejich vazalský stát, protože se tehdejší šógun v dopise pro čínský dvůr označoval za japonského krále.

Koniši Jukinaga se zachoval jako protřelý diplomat, ale zároveň jako špatný samuraj. Spolkl svoji stavovskou hrdost, nesdělil čínským diplomatům Hidejošiho podmínky a sám sdělil svým politickým protějškům, že Hidejoši je připraven se podrobit a přijmout titul ,,král Japonska´´. Na Hidejošiho sídlo poslal utěšující, i když falešnou zprávu, že Číňané souhlasí s jeho podmínkami. Jednání se tak bezvýsledně protáhla na celé tři roky. Koniši chtěl možná jenom získat čas, ale situace v Koreji byla neustále na patové pozici. Po třech letech na sebe přivolal hněv svého pána. Jen na přímluvu panovníkova okolí ušel trestu. Když za Hidejošim po třech letech vyjednávání dorazilo čínské poselstvo s insigniemi královské moci, dal posly vyhnat, s odznaky nového úřadu mrsknul na zem a obnovil operace proti Koreji. Jeho novým cílem bylo získání zmíněných provincií pro Japonsko.

Admirálova smrt u Norjangu

Neporazíš boha války: V roce 1597 byla zahájena druhá invaze do Koreje. Japonci poslali ke korejským břehům okolo 115 000 mužů. Čerstvé posily opřené o soustavu hradů podle japonské architektury, které postavily jejich předchůdci, táhly k severu.

Na moři se snažili Japonci vylepšit své lodě. Kvůli porážkám od I Sun-sina, si uvědomili, že někoho takového nepůjde v bitvě porazit jen tak. Již před novou invazí se do přízně korejského vrchního velitele dostal japonský vyzvědač Kodžiro, dokonale ovládající japonský i korejský jazyk. Tvrdil, že zběhl od svých pánů, kteří mají v úmyslu znovu zaútočit na Zemi jitřní svěžesti. Jakmile se ukázalo, že má pravdu, Kodžiro se okamžitě stal důvěrníkem vrchního velitele Kim Ung-soa.

Vyzvědač předal vrchnímu velení i předpokládanou polohu invazivního loďstva a vyzýval admirála I k útoku. Ten s útokem váhal a nevěřil nějakému přeběhlíkovi. Kodžiro se pak objevil v Kimově stanu, aby mu oznámil, že nepřítel se už vylodil a vykládá zásoby. Nepřátelé admirála Sun-sina s podporou japonských vetřelců rozhodli o Sun-sinově uvěznění za zradu a braní úplatků. Vystaven krutému mučení během výslechů, čekal náš hrdina na svůj osud, který nebyl nijak růžový. Před popravou ho zachránila jen porážka korejské flotily.

V bitvě u Čilčeoljangu ztratili Korejci desítky lodí a mnoho schopných důstojníků a námořníků. Aby byla katastrofa dokonána, Japonci měli nyní volnou cestu na pobřeží, takže mohli volně vykládat zásoby i posily.

Znovu musel být povolán I Sun-sin, protože Japonci slavili řadu vítězství i na zemi a bezpečně ovládli celý jih korejského poloostrova. Příchozí čínské sbory neměly proti jejich palebné převaze a opevnění hradů šanci. Jakýkoliv útok proti pevnostem na jihu byl rozbit.

I Sun-sin po bitvě u Myjongjangu obnovil námořní blokádu a Japonci se přes svou palebnou převahu a sílu pevností na jihu ocitli opět v izolaci. Když přišla v září 1598 zpráva, že Hidejoši zemřel, nebylo proč v Koreji zůstávat a Tojotomiho nástupci začali organizovat evakuaci svých sil v Koreji.

To se ale nelíbilo I Sun-sinovi. Pro něj a Koreu, která ztratila nejméně milion lidí, válka neskončila. U Norjangu napadl asi 500 lodí japonské evakuační flotily. Své lodě spojil s čínskou flotilou a japonská plavidla (z větší části lehké transportní lodě) sevřel do pevných kleští. 200 japonský lodí už nemělo nikdy doplout domů. Admirál velel flotile z přídi své velitelské lodi, když byl zasažen do hrudi střelou japonského ašigaru. ,,Nenechte muže, aby se to dozvěděli...´´S těmito slovy vydechl naposledy a jeho pobočníci raději admirálovo tělo zakryli štítem, aby se nerozpadla morálka mužstva. Podobně jako Nelson zemřel I ve své poslední vítězné bitvě.

Epilog: Čína se v boji s Japonci vyčerpala natolik, že později nedokázala čelit tlaku ze severu, odkud se začaly valit hordy Mandžuů. Japonsko zabředlo do posledního dějství občanské války, která vynesla na trůn šóguna Tokugawu Ieasu. A Korea má od té doby svého Nelsona, admirála I Sun-sina. Stejně tak v sobě nese obrovskou nenávist k Japoncům. To už je ale jiný příběh.

Zdroje: Kodet, Roman: Války samurajů
Historické války IV/2014
Cummins, Joseph: Kronika válek (berte s rezervou čísla, jména a údaje)
Turnbull, Stephen: Samuraj
Micuo, Kure, Kruit, Ghislaine: Samuraj znovuzrozený v barevných fotografiích

Standa Django Jalovec

Kříž, meč a víra I.: I vydali se na cestu – Clermont a Pochod lůzy aneb Lidová křížová výprava

Motto: Deus le volt! Bůh tomu chce! Papež Urban II.

Křižák skládající slib

V listopadu 1095 papež Urban II. svolal koncil do Clermontu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo jít o něco výjimečného. Urban, vlastním jménem Odo de Lagery, pocházel z významné rodiny ze Chatillon-sur-Marne ve Francii, dostalo se mu na svou dobu výjimečného vzdělání a již před svou čtyřicítkou byl jmenován biskupem kardinálem. Od roku 1088 byl papežem a usiloval o posílení moci církve, v tu dobu pošramocené spory mezi papežem a římským císařem. Když byl uznán postupně hlavou západní církve, otočil se i na Východ, se kterým chtěl do budoucna zlepšit vztahy. Prostřednictvím korespondence se zdá, že dokázal navázat s byzantským císařem přátelský vztah. Byzantský císař Alexios proto poslal na první Urbanův koncil do Cremony poselstvo, které zde vylíčilo všechny ukrutnosti Turků vůči křesťanskému obyvatelstvu.

Seldžučtí Turci, kočovníci, kteří teprve nedávno přijali islám, totiž porazili byzantskou armádu v roce 1071 u Mantzikertu, aby se prohnali dnešní Anatolií jako vichřice a jejich náporu šlo těžko odolat. Přišli až od mongolských stepí a nejprve sloužili jako žoldnéři v Byzantské říši, ale i proti ní. Nejprve se jednalo pouze o loupeživé nájezdníky, ale vše se změnilo v Persii, kde přijali muslimskou víru. Vůdce Seldžuků Arp Aslan sjednotil v roce 1065 Seldžuky a podrobené kmeny k tažení proti Byzanci. Tak došlo k porážce byzantské armády u Mantzikertu nedaleko jezera Van. Zajatý císař Romanos byl sice později vykoupen, brzy po svém návratu byl ale zrazen a zavražděn svými nejbližšími. I Arp Aslan byl zabit svým synem, tažení Seldžuků to ale nezastavilo. Dobyli i Jeruzalém a jiná poutní místa, znesvětili všechny místní svatyně a pokud by vás napadlo tu žít pod svou normální vírou, museli byste Selžukům platit dvojnásobné daně, nesměli vlastnit žádnou zbraň, ani dopravní prostředek (rozuměj koně, mezka, mulu). Sňatek s jedincem muslimské víry byl něco nemyslitelného. 

Turecký jezdec

Císař Alexios potřeboval vojsko, aby jim mohl čelit, a proto se obrátil na hlavu západní církve o pomoc. Nepožádal ale o vyhnání Turků ze svého území, ani o vojsko, natož o obnovení moci vlastního impéria. Žádal o osvobození křesťanů na východě a vymanění jejich chrámů z tureckého jha. To žádal na papeži. Samotný Urban byl ale mírumilovný člověk, který nesnášel krveprolití a třesk zbraní. Proto dlouho váhal.

Koncil v Clermontu na středověké iluminaci

Zdálo se, že koncil v Clermontu bude řadovým církevním zasedáním. Papež nejprve nenápadně projižděl v listopadu 1095 Francií a řešil běžné církevní záležitosti, aby nakonec svolal biskupy z Francie i okolních zemí do Clermontu. Ani tady se nedělo nic neobvyklého, papež exkomunikoval francouzského krále a biskupa z Cambrai, bylo potvrzeno Boží příměří. Až na konci celé církevní porady Urban prohlásil, že hodlá vystoupit s důležitým veřejným prohlášením. Datem onoho proslovu bylo úterý 27. listopadu. Dav, který se shromáždil jen kvůli papežovým slovům, se nevešel ani do zdejší katedrály a hlava církve tak musela mluvit pod širým nebem za městskou branou. Papež upozornil na to, co se mu doneslo. Na nesmírná utrpení, příkoří a násilí, která se dostala křesťanům z rukou Turků. Mluvil o znesvěcených a zničených božích chrámech. Přítomné vyzval k ukončení vzájemných potyček mezi křesťany a k tažení na východ proti božím nepřátelům s tím, že je povede Bůh a ti, kteří padnou, dojdou rozhřešení a odpuštění hříchů. Proč žít ve strádání a hříchu, když dojdou štěstí na tomto světě a případně vykoupení na onom? Lidé plni emocí skandovali: ,,Deus le volt! Bůh tomu chce!'' To se ještě dlouho ve zvlněném a rozbouřeném davu opakovalo. Biskup Adhemar z Puy poklekl před papežem, požádal o požehnání a svolení k připojení se k výpravě. Ještě o něm uslyšíme.

Papež Urban II.

Tak došlo k výzvě ke křížové výpravě, kruciátě. Samotný pojem křížová výprava je až od historiků z 18. století. Bojovníci kříže složili slib a šaty ozdobili našitím kříže. Jedním z prvních křižáků byl i horlivý lidový kazatel Petr Poustevník. Petr Poustevník byl zachmuřený demagog, odmítající jíst maso a chléb, takže jeho potravou byly ryby a víno. Již dříve podnikl pouť do Svaté země, kde byl ale zajat Turky, mučen a vyhnán. Jako kazatel byl populární a úspěšný. Do jara roku 1096 si získal davy od severní Francie po Kolín nad Rýnem. Následovaly ho celé davy lůzy po tisících. V Německu už měl Petr kolem dvaceti až třiceti tisíc dobrovolníků. Většina jeho křižáků nebyla nic jiného, než nezaměstnaná chudina včetně žen a dětí. Alespoň trochu bojeschopní byli zchudlí rytíři, kteří tvořili zbytek. Jejich bojové kvality byly ale sporadické a v následujícím boji se moc nepředvedli.

Petr Poustevník, socha v Amiens

V samotném Německu se cesty prvních ,,bojovníků'' kříže rozešly. Petr Poustevník chtěl nabrat další síly, ale část jeho dobrovolníků to nevydržela a vyrazila rovnou dál. Ony netrpělivé vedl Gautier Sans-Avotier (Bezzemek), zřejmě zchudlý rytíř. Tato několikatisícová skupina se vydala nejprve podél Rýna a později podél Dunaje do Uher, kde začaly první problémy. Zdejší král Koloman se rozhodl ozbrojeným cizincům vyhovět, přesto došlo k násilným incidentům. Po překročení hranic nedaleko Bělehradu zjistil tamní vojenský velitel, že nemá pro výpravu dost potravin. Několik opozdilců zatím rabovalo obchod v malém pohraničním městě ještě na uherském území. To neušlo místním úřadům, které je odzbrojené a svlečené poslaly do Bělehradu. Tady již zbylí členové výpravy kradli a plenili venkov. Vojenský velitel oblasti se rozhodl zasáhnout a jeho oddíly některé křižáky zabily, jiné zaživa upálily v kostele, kde hledali úkryt. Když se konečně podařilo alespoň trochu obnovit pořádek, Gautier nasměroval výpravu na Niš, kde se konečně našly nějaké zásoby a zbytek cesty do Konstantinopole doprovázela dobrovolníky vojenská eskorta.

Za Gautierem již pokračovala výprava samotného Petra Poustevníka. Mezi zástupy následující našeho kazatele, byli již i němečtí rytíři a mladší synové ze šlechtických rodin. Petrovi žáci zatím nabírali další možné členy, o kterých ještě uslyšíme. Výprava došla v pořádku až do onoho pohraničního města, kde došlo na zmíněný incident. Mezi křižáky a Uhry se stupňovalo nepřátelství od první chvíle, kdy dav dorazil do města a spatřil zbraně svých druhů pyšně vystavené na hradbách. Pouhá hádka při prodeji bot pak zapříčinila krveprolití. Rozezlení křižáci vzali město útokem a vyrabovali ho. Na místě nechali čtyři tisíce mrtvých obyvatel. Překročit hraniční řeku Sávu už ale bylo horší. Bezradný byzantský velitel nechal proti druhé skupině poutníků na místě turecké žoldnéře s rozkazem, že lůza nesmí přejít řeku. Turci byli ale zajati a pobiti na místě. Zpráva vyvolala takovou paniku, že obyvatelé Bělehradu město raději bez boje opustili. Křižáci do něj bez odporu vstoupili a rovněž ho vyrabovali. Pak se hnuli k Niši, kde velitel ochotně dovolil nákup potravin a zásob za záruky, že nedojde k plenění. I když záruky dostal, několik Němců na odchodu zapálilo několik mlýnů. Vojenská posádka proto napadla odcházející křižáky. Ty nedokázal Petr uklidnit, takže došlo k útoku na město. Útok byl ale neúspěšný a při opakování neúspěšného pokusu zdolat město, poslal velitel do boje všechny síly, které křižáky rozprášily a řadu z nich i zajaly. Křižáci se rozutekli, kazatel Petr přišel dokonce o pokladnu s penězi a myslel si, že přežil pouze on a hrstka druhů, co s ním utekla. V následujících dnech se k nim ale přidávaly tisíce přeživších. Dohromady přišli dosud asi o čtvrtinu sil.

Následující úsek cesty proběhl již bez komplikací. Výprava prošla pokojně Sofií a do Konstantinopole došla pod ochranou byzantského vojenského doprovodu. Poutníci byli slavnostně uvítáni. Byzantský císař si ale velice dobře všiml jejich nekázně a mizerných bojových kvalit. Jeho zraku neušlo ani to, že křižáci kradou měď z chrámových střech. Rozhodl se tedy křižáků co nejrychleji zbavit a poslat je přes Bospor do Asie. Zároveň jim ale radil, aby počkali na ozbrojené posily (mínil asi skutečné bojovníky) z Evropy. Dobrovolníci kříže ale neposlechli a přesunuli se do vojenského tábora Kibotos u Nikomedie na asijském břehu Marmarského moře. Na cestě do tábora se sešel Petr konečně s Gautierovou skupinou. Zároveň ale vypukly spory mezi Francouzi a Němci. Němci odmítli uznat Poustevníkovo vedení a zvolili si za velitele italského šlechtice Rainalda.

Lůza ale neměla zájem zůstávat v táboře a vyrážela na menší i větší loupežné výpravy do okolních osad a vesnic. Vůbec neřešila, že se jedná převážně o řecké, a tedy vlastně křesťanské osady. V září 1096 už Francouzi napadli vesnice poblíž Níkaje, zahnali menší turecký oddíl, který se vydal Řekům na pomoc, ukradli všechen dobytek, zabili každého vesničana, který jim vstoupil do cesty, děti pekli na rožni a nakonec se vrátili do tábora obtěžkáni kořistí.

Nejinak si počínali i Němci a Italové, ale ti aspoň nevraždili křesťanské usedlíky. Šest tisíc těchto křižáků se pod velením Rainalda vydalo loupit a plenit k Nikáji a dokonce se jim podařilo obsadit opuštěný hrad Xerigordon. Rainald se rozhodl převzít hrad jako předsunutou základnu pro další výpady do okolí. Naneštěstí se objevilo turecké vojsko a hrad obklíčilo. Obránci zanedlouho trpěli hlady a žízní. Jediný pramen byste tu tehdy našli ve skále za hradbami a křesťané pili vlastní moč a pouštěli žilou koním a oslům, aby pili jejich krev. Rainald se rozhodl po osmi dnech jednat o kapitulaci, ale Turci mu dali pouze ty záruky, že ušetří život každému, kdo se zřekne křesťanské víry. Rainald a hrstka dalších obránců souhlasili, zřekli se své víry a byli prodáni do otroctví. Zbytek obránců byl povražděn.

Když se to doneslo zbylým poutníkům do Kibotosu, byl zrovna kazatel Petr Poustevník v Konstantinopoli. Nejprve převážil názor, aby všichni ostatní zůstali v táboře. Když se ale o několik dní později donesla výpravě zpráva, že se k táboru blíží Turci, převážil ale názor, že by se křižáci měli vydat sami vstříc nepříteli. Většina bojeschopných se tedy vydala vstříc nebezpečí, zatímco v táboře zůstaly jen ženy, děti a kněží. Ti, co se vydali na pochod, netušili, že se Turci schovali mezi zalesněnými svahy v úzkém průsmyku jen tři míle od tábora a číhají tu na ně. Tak v čele rytířů, vesele a v žertovném pokřiku vstoupili do pasti. Turci je zasypali nejprve šípy a než se stačili překvapení křesťané postavit na odpor, napadli je muslimové ve spořádaných a sevřených šicích. Zatímco malá skupina rytířů bojovala až do konce s bezbřehou odvahou, lůza prchala nazpět k táboru. 

V táboře se zatím probouzelo vše k životu, když tu do něj vběhli vyděšení muži, aby jen sráželi ženy chystající jídlo pro děti a kněze s mnichy připravující ranní mši. V nastalém zmatku již jen Turci zabíjeli každého vyznavače kříže, který se jim dostal pod ruku, než byli sami vyčerpáni zabíjením. Dále si prý do zajetí vybrali nejhezčí dívky a chlapce. 

Uniklo jen asi tři tisíce mužů, kteří se schovali na nedalekém hradě nebo pevnosti u pobřeží. Poslední výspa křesťanů odolala muslimským útokům jen zázrakem a jeden z přeživších dorazil do Konstantinopole, aby o všem informoval císaře. Alexios následně poslal k Marmarskému moři celou flotilu, aby zachránila přeživší. Když bylo loďstvo na dohled, nepřítel se stáhl a ponechal obránce hradu jejich osudu. Křižáčtí přeživší přepluli moře zpátky do Konstantinopole a beze zbraní zůstali ubytováni na předměstí. Mezi mrtvými u Kibotosu zůstal ležet i již řečený Sans-Avotier. Smrti zároveň unikl Geoffroi Burel, rytíř, na jehož rady právě lůza vyrazila z tábora, aby se nechala zmasakrovat.

Petrovi žáci zatím nabrali další Němce a vyrazili za kazatelem v době, kdy do západní Evropy došla zpráva, že Poustevník dorazil do Konstantinopole. Během cesty ale vznikla mezi nimi nebezpečná otázka. Proč se trmácet do boje proti nevěřícím někam do daleké, neznámé ciziny, když je dost nevěřících tady? Hrabě z Leisingenu a kněz Gottschalk tak našli řešení nedaleko. Rozhodli se pronásledovat Židy, dosud trpěné jako lichváře, obchodníky, bankéře nebo lékaře. Vše začal Emerich z Leisingenu, když ve Špýru na jaře 1096 napadl a se svými věrnými zabil tucet Židů, přičemž jedna mladá Židovka raději spáchala sebevraždu, než aby se sama stala obětí násilí.

Vraždění pokračovala ve Wormsu a Mohuči. V prvním městě se ke křižákům přidal dav místních obyvatel, aby povraždil místní Židy přímo v biskupově paláci, navzdory jeho protestům a ochraně, kterou nad Židy držel. V Mohuči nechal arcibiskup před lůzou i zavřít brány, ale následující den je někdo otevřel. Židé se pokoušeli vykoupit a nabídli Emerichovi sedm liber zlata. Ten je přijal, ale později sám vydal rozkaz k dalšímu masakru. Rozlícený dav napadl příbytek arcibiskupa (ten raději uprchl) a zabil každého, kdo nebyl křesťan. Následně lůza pokračovala v řádění po ulicích celého města. Jen ti, kdo se zřekli víry, přežili. Mohuč tak ze dne na den přišla zhruba o tisíc obyvatel.

Mezitím již jakýsi Volkmar, další z následovníků Petra Poustevníka, spěchal na východ, když se doslechl o pobití Židů v Porýní. Zrovna se nalézal se svou tlupou v Praze a rozhodl se tu porýnský incident napodobit. V samotné Praze zabil, nebo dal zabít každého Žida, na kterého narazil. Místní biskup i úřady byli bezmocní a mohli jen nechat Volkmara jít dál. Jakmile to ale zkusil Volkmar v Uhrách, padla kosa na kámen. Koloman nehodlal trpět vraždění poddaných, ať byli od té, či jiné víry. Uherské vojsko tak tuto skupinu tentokrát definitivně rozprášilo. Není nám ani znám osud samotného Volkmara. Prostě zmizel.

Když dorazil do Uher kněz Gottschalk, dokázal se ještě domluvit s Kolomanem na pomoci pro svou armádu, výměnou za to, že nechá poddané na pokoji. Poddaní ale již měli nějakých potulných band křižáků dost, a tak docházelo mezi oběma stranami ke srážkám. Když pak jednou na tržišti křižáci narazili malého chlapce na kůl, Koloman ztratil poslední trpělivost a poslal znovu proti vetřelcům vojsko. Tentokrát neunikl ani vůdce Gottschalk, protože víme, že byl zabit hned mezi prvními, když se dal na útěk.

Dobře nedopadl ani Emmerich z Leisingenu. Jeho pověst ho stačila nechvalně proslavit dříve, než dorazil do Uher. Uherský král mu odmítl vstup do země. Došlo tedy na regulérní bitvu mezi lůzou a uherským vojskem. Šest týdnů se pokoušeli křižáci přejít hraniční řeku, než mohli během bojů s Uhry dokončit most. Když ho konečně dokončili, zatlačili uherské voje do města Wiesselburgu. Zdálo se, že město snadno padne, protože útočníci měli dokonce obléhací stroje. Najednou je ale zachvátila panika poté, co do jejich tábora pronikla neznámá znepokojující zvěst. Toho využili obránci a napadli agresory. Z boje odešel živý pouze Emmerich z Leisingenu v doprovodu hrstky šťastlivců, kteří měli koně.

Krátce poté, co se dostala na západ zvěst o osudu této poslední části tzv. Lidové křížové výpravy, došly i zprávy o osudu skupiny Petra Poustevníka. Celý západní svět si tak myslel, že se Bůh na své věrné hněvá, že je opustil. Důvodem pak bude asi pronásledování dětí Izraele. To ale neukončilo pečlivou přípravu skutečné Křížové výpravy, kterou povede výkvět tehdejšího rytířstva a šlechty.

Byzantská říše za císaře Alexia Komnena

Zdroje: Bridge, C. Anthony: Křížové výpravy
Cummins, Joseph: Kronika válek
Jones, Robert: Rytíři
Lanning, Lee Michael: 100 bitev
Hart, H. Michael: 100 nejvýznamnějších osobností
Roaux, Paul Jean: Střet náboženství

Standa Django Jalovec