Kříž, meč a víra I.: I vydali se na cestu – Clermont a Pochod lůzy aneb Lidová křížová výprava

Motto: Deus le volt! Bůh tomu chce! Papež Urban II.

Křižák skládající slib

V listopadu 1095 papež Urban II. svolal koncil do Clermontu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo jít o něco výjimečného. Urban, vlastním jménem Odo de Lagery, pocházel z významné rodiny ze Chatillon-sur-Marne ve Francii, dostalo se mu na svou dobu výjimečného vzdělání a již před svou čtyřicítkou byl jmenován biskupem kardinálem. Od roku 1088 byl papežem a usiloval o posílení moci církve, v tu dobu pošramocené spory mezi papežem a římským císařem. Když byl uznán postupně hlavou západní církve, otočil se i na Východ, se kterým chtěl do budoucna zlepšit vztahy. Prostřednictvím korespondence se zdá, že dokázal navázat s byzantským císařem přátelský vztah. Byzantský císař Alexios proto poslal na první Urbanův koncil do Cremony poselstvo, které zde vylíčilo všechny ukrutnosti Turků vůči křesťanskému obyvatelstvu.

Seldžučtí Turci, kočovníci, kteří teprve nedávno přijali islám, totiž porazili byzantskou armádu v roce 1071 u Mantzikertu, aby se prohnali dnešní Anatolií jako vichřice a jejich náporu šlo těžko odolat. Přišli až od mongolských stepí a nejprve sloužili jako žoldnéři v Byzantské říši, ale i proti ní. Nejprve se jednalo pouze o loupeživé nájezdníky, ale vše se změnilo v Persii, kde přijali muslimskou víru. Vůdce Seldžuků Arp Aslan sjednotil v roce 1065 Seldžuky a podrobené kmeny k tažení proti Byzanci. Tak došlo k porážce byzantské armády u Mantzikertu nedaleko jezera Van. Zajatý císař Romanos byl sice později vykoupen, brzy po svém návratu byl ale zrazen a zavražděn svými nejbližšími. I Arp Aslan byl zabit svým synem, tažení Seldžuků to ale nezastavilo. Dobyli i Jeruzalém a jiná poutní místa, znesvětili všechny místní svatyně a pokud by vás napadlo tu žít pod svou normální vírou, museli byste Selžukům platit dvojnásobné daně, nesměli vlastnit žádnou zbraň, ani dopravní prostředek (rozuměj koně, mezka, mulu). Sňatek s jedincem muslimské víry byl něco nemyslitelného. 

Turecký jezdec

Císař Alexios potřeboval vojsko, aby jim mohl čelit, a proto se obrátil na hlavu západní církve o pomoc. Nepožádal ale o vyhnání Turků ze svého území, ani o vojsko, natož o obnovení moci vlastního impéria. Žádal o osvobození křesťanů na východě a vymanění jejich chrámů z tureckého jha. To žádal na papeži. Samotný Urban byl ale mírumilovný člověk, který nesnášel krveprolití a třesk zbraní. Proto dlouho váhal.

Koncil v Clermontu na středověké iluminaci

Zdálo se, že koncil v Clermontu bude řadovým církevním zasedáním. Papež nejprve nenápadně projižděl v listopadu 1095 Francií a řešil běžné církevní záležitosti, aby nakonec svolal biskupy z Francie i okolních zemí do Clermontu. Ani tady se nedělo nic neobvyklého, papež exkomunikoval francouzského krále a biskupa z Cambrai, bylo potvrzeno Boží příměří. Až na konci celé církevní porady Urban prohlásil, že hodlá vystoupit s důležitým veřejným prohlášením. Datem onoho proslovu bylo úterý 27. listopadu. Dav, který se shromáždil jen kvůli papežovým slovům, se nevešel ani do zdejší katedrály a hlava církve tak musela mluvit pod širým nebem za městskou branou. Papež upozornil na to, co se mu doneslo. Na nesmírná utrpení, příkoří a násilí, která se dostala křesťanům z rukou Turků. Mluvil o znesvěcených a zničených božích chrámech. Přítomné vyzval k ukončení vzájemných potyček mezi křesťany a k tažení na východ proti božím nepřátelům s tím, že je povede Bůh a ti, kteří padnou, dojdou rozhřešení a odpuštění hříchů. Proč žít ve strádání a hříchu, když dojdou štěstí na tomto světě a případně vykoupení na onom? Lidé plni emocí skandovali: ,,Deus le volt! Bůh tomu chce!'' To se ještě dlouho ve zvlněném a rozbouřeném davu opakovalo. Biskup Adhemar z Puy poklekl před papežem, požádal o požehnání a svolení k připojení se k výpravě. Ještě o něm uslyšíme.

Papež Urban II.

Tak došlo k výzvě ke křížové výpravě, kruciátě. Samotný pojem křížová výprava je až od historiků z 18. století. Bojovníci kříže složili slib a šaty ozdobili našitím kříže. Jedním z prvních křižáků byl i horlivý lidový kazatel Petr Poustevník. Petr Poustevník byl zachmuřený demagog, odmítající jíst maso a chléb, takže jeho potravou byly ryby a víno. Již dříve podnikl pouť do Svaté země, kde byl ale zajat Turky, mučen a vyhnán. Jako kazatel byl populární a úspěšný. Do jara roku 1096 si získal davy od severní Francie po Kolín nad Rýnem. Následovaly ho celé davy lůzy po tisících. V Německu už měl Petr kolem dvaceti až třiceti tisíc dobrovolníků. Většina jeho křižáků nebyla nic jiného, než nezaměstnaná chudina včetně žen a dětí. Alespoň trochu bojeschopní byli zchudlí rytíři, kteří tvořili zbytek. Jejich bojové kvality byly ale sporadické a v následujícím boji se moc nepředvedli.

Petr Poustevník, socha v Amiens

V samotném Německu se cesty prvních ,,bojovníků'' kříže rozešly. Petr Poustevník chtěl nabrat další síly, ale část jeho dobrovolníků to nevydržela a vyrazila rovnou dál. Ony netrpělivé vedl Gautier Sans-Avotier (Bezzemek), zřejmě zchudlý rytíř. Tato několikatisícová skupina se vydala nejprve podél Rýna a později podél Dunaje do Uher, kde začaly první problémy. Zdejší král Koloman se rozhodl ozbrojeným cizincům vyhovět, přesto došlo k násilným incidentům. Po překročení hranic nedaleko Bělehradu zjistil tamní vojenský velitel, že nemá pro výpravu dost potravin. Několik opozdilců zatím rabovalo obchod v malém pohraničním městě ještě na uherském území. To neušlo místním úřadům, které je odzbrojené a svlečené poslaly do Bělehradu. Tady již zbylí členové výpravy kradli a plenili venkov. Vojenský velitel oblasti se rozhodl zasáhnout a jeho oddíly některé křižáky zabily, jiné zaživa upálily v kostele, kde hledali úkryt. Když se konečně podařilo alespoň trochu obnovit pořádek, Gautier nasměroval výpravu na Niš, kde se konečně našly nějaké zásoby a zbytek cesty do Konstantinopole doprovázela dobrovolníky vojenská eskorta.

Za Gautierem již pokračovala výprava samotného Petra Poustevníka. Mezi zástupy následující našeho kazatele, byli již i němečtí rytíři a mladší synové ze šlechtických rodin. Petrovi žáci zatím nabírali další možné členy, o kterých ještě uslyšíme. Výprava došla v pořádku až do onoho pohraničního města, kde došlo na zmíněný incident. Mezi křižáky a Uhry se stupňovalo nepřátelství od první chvíle, kdy dav dorazil do města a spatřil zbraně svých druhů pyšně vystavené na hradbách. Pouhá hádka při prodeji bot pak zapříčinila krveprolití. Rozezlení křižáci vzali město útokem a vyrabovali ho. Na místě nechali čtyři tisíce mrtvých obyvatel. Překročit hraniční řeku Sávu už ale bylo horší. Bezradný byzantský velitel nechal proti druhé skupině poutníků na místě turecké žoldnéře s rozkazem, že lůza nesmí přejít řeku. Turci byli ale zajati a pobiti na místě. Zpráva vyvolala takovou paniku, že obyvatelé Bělehradu město raději bez boje opustili. Křižáci do něj bez odporu vstoupili a rovněž ho vyrabovali. Pak se hnuli k Niši, kde velitel ochotně dovolil nákup potravin a zásob za záruky, že nedojde k plenění. I když záruky dostal, několik Němců na odchodu zapálilo několik mlýnů. Vojenská posádka proto napadla odcházející křižáky. Ty nedokázal Petr uklidnit, takže došlo k útoku na město. Útok byl ale neúspěšný a při opakování neúspěšného pokusu zdolat město, poslal velitel do boje všechny síly, které křižáky rozprášily a řadu z nich i zajaly. Křižáci se rozutekli, kazatel Petr přišel dokonce o pokladnu s penězi a myslel si, že přežil pouze on a hrstka druhů, co s ním utekla. V následujících dnech se k nim ale přidávaly tisíce přeživších. Dohromady přišli dosud asi o čtvrtinu sil.

Následující úsek cesty proběhl již bez komplikací. Výprava prošla pokojně Sofií a do Konstantinopole došla pod ochranou byzantského vojenského doprovodu. Poutníci byli slavnostně uvítáni. Byzantský císař si ale velice dobře všiml jejich nekázně a mizerných bojových kvalit. Jeho zraku neušlo ani to, že křižáci kradou měď z chrámových střech. Rozhodl se tedy křižáků co nejrychleji zbavit a poslat je přes Bospor do Asie. Zároveň jim ale radil, aby počkali na ozbrojené posily (mínil asi skutečné bojovníky) z Evropy. Dobrovolníci kříže ale neposlechli a přesunuli se do vojenského tábora Kibotos u Nikomedie na asijském břehu Marmarského moře. Na cestě do tábora se sešel Petr konečně s Gautierovou skupinou. Zároveň ale vypukly spory mezi Francouzi a Němci. Němci odmítli uznat Poustevníkovo vedení a zvolili si za velitele italského šlechtice Rainalda.

Lůza ale neměla zájem zůstávat v táboře a vyrážela na menší i větší loupežné výpravy do okolních osad a vesnic. Vůbec neřešila, že se jedná převážně o řecké, a tedy vlastně křesťanské osady. V září 1096 už Francouzi napadli vesnice poblíž Níkaje, zahnali menší turecký oddíl, který se vydal Řekům na pomoc, ukradli všechen dobytek, zabili každého vesničana, který jim vstoupil do cesty, děti pekli na rožni a nakonec se vrátili do tábora obtěžkáni kořistí.

Nejinak si počínali i Němci a Italové, ale ti aspoň nevraždili křesťanské usedlíky. Šest tisíc těchto křižáků se pod velením Rainalda vydalo loupit a plenit k Nikáji a dokonce se jim podařilo obsadit opuštěný hrad Xerigordon. Rainald se rozhodl převzít hrad jako předsunutou základnu pro další výpady do okolí. Naneštěstí se objevilo turecké vojsko a hrad obklíčilo. Obránci zanedlouho trpěli hlady a žízní. Jediný pramen byste tu tehdy našli ve skále za hradbami a křesťané pili vlastní moč a pouštěli žilou koním a oslům, aby pili jejich krev. Rainald se rozhodl po osmi dnech jednat o kapitulaci, ale Turci mu dali pouze ty záruky, že ušetří život každému, kdo se zřekne křesťanské víry. Rainald a hrstka dalších obránců souhlasili, zřekli se své víry a byli prodáni do otroctví. Zbytek obránců byl povražděn.

Když se to doneslo zbylým poutníkům do Kibotosu, byl zrovna kazatel Petr Poustevník v Konstantinopoli. Nejprve převážil názor, aby všichni ostatní zůstali v táboře. Když se ale o několik dní později donesla výpravě zpráva, že se k táboru blíží Turci, převážil ale názor, že by se křižáci měli vydat sami vstříc nepříteli. Většina bojeschopných se tedy vydala vstříc nebezpečí, zatímco v táboře zůstaly jen ženy, děti a kněží. Ti, co se vydali na pochod, netušili, že se Turci schovali mezi zalesněnými svahy v úzkém průsmyku jen tři míle od tábora a číhají tu na ně. Tak v čele rytířů, vesele a v žertovném pokřiku vstoupili do pasti. Turci je zasypali nejprve šípy a než se stačili překvapení křesťané postavit na odpor, napadli je muslimové ve spořádaných a sevřených šicích. Zatímco malá skupina rytířů bojovala až do konce s bezbřehou odvahou, lůza prchala nazpět k táboru. 

V táboře se zatím probouzelo vše k životu, když tu do něj vběhli vyděšení muži, aby jen sráželi ženy chystající jídlo pro děti a kněze s mnichy připravující ranní mši. V nastalém zmatku již jen Turci zabíjeli každého vyznavače kříže, který se jim dostal pod ruku, než byli sami vyčerpáni zabíjením. Dále si prý do zajetí vybrali nejhezčí dívky a chlapce. 

Uniklo jen asi tři tisíce mužů, kteří se schovali na nedalekém hradě nebo pevnosti u pobřeží. Poslední výspa křesťanů odolala muslimským útokům jen zázrakem a jeden z přeživších dorazil do Konstantinopole, aby o všem informoval císaře. Alexios následně poslal k Marmarskému moři celou flotilu, aby zachránila přeživší. Když bylo loďstvo na dohled, nepřítel se stáhl a ponechal obránce hradu jejich osudu. Křižáčtí přeživší přepluli moře zpátky do Konstantinopole a beze zbraní zůstali ubytováni na předměstí. Mezi mrtvými u Kibotosu zůstal ležet i již řečený Sans-Avotier. Smrti zároveň unikl Geoffroi Burel, rytíř, na jehož rady právě lůza vyrazila z tábora, aby se nechala zmasakrovat.

Petrovi žáci zatím nabrali další Němce a vyrazili za kazatelem v době, kdy do západní Evropy došla zpráva, že Poustevník dorazil do Konstantinopole. Během cesty ale vznikla mezi nimi nebezpečná otázka. Proč se trmácet do boje proti nevěřícím někam do daleké, neznámé ciziny, když je dost nevěřících tady? Hrabě z Leisingenu a kněz Gottschalk tak našli řešení nedaleko. Rozhodli se pronásledovat Židy, dosud trpěné jako lichváře, obchodníky, bankéře nebo lékaře. Vše začal Emerich z Leisingenu, když ve Špýru na jaře 1096 napadl a se svými věrnými zabil tucet Židů, přičemž jedna mladá Židovka raději spáchala sebevraždu, než aby se sama stala obětí násilí.

Vraždění pokračovala ve Wormsu a Mohuči. V prvním městě se ke křižákům přidal dav místních obyvatel, aby povraždil místní Židy přímo v biskupově paláci, navzdory jeho protestům a ochraně, kterou nad Židy držel. V Mohuči nechal arcibiskup před lůzou i zavřít brány, ale následující den je někdo otevřel. Židé se pokoušeli vykoupit a nabídli Emerichovi sedm liber zlata. Ten je přijal, ale později sám vydal rozkaz k dalšímu masakru. Rozlícený dav napadl příbytek arcibiskupa (ten raději uprchl) a zabil každého, kdo nebyl křesťan. Následně lůza pokračovala v řádění po ulicích celého města. Jen ti, kdo se zřekli víry, přežili. Mohuč tak ze dne na den přišla zhruba o tisíc obyvatel.

Mezitím již jakýsi Volkmar, další z následovníků Petra Poustevníka, spěchal na východ, když se doslechl o pobití Židů v Porýní. Zrovna se nalézal se svou tlupou v Praze a rozhodl se tu porýnský incident napodobit. V samotné Praze zabil, nebo dal zabít každého Žida, na kterého narazil. Místní biskup i úřady byli bezmocní a mohli jen nechat Volkmara jít dál. Jakmile to ale zkusil Volkmar v Uhrách, padla kosa na kámen. Koloman nehodlal trpět vraždění poddaných, ať byli od té, či jiné víry. Uherské vojsko tak tuto skupinu tentokrát definitivně rozprášilo. Není nám ani znám osud samotného Volkmara. Prostě zmizel.

Když dorazil do Uher kněz Gottschalk, dokázal se ještě domluvit s Kolomanem na pomoci pro svou armádu, výměnou za to, že nechá poddané na pokoji. Poddaní ale již měli nějakých potulných band křižáků dost, a tak docházelo mezi oběma stranami ke srážkám. Když pak jednou na tržišti křižáci narazili malého chlapce na kůl, Koloman ztratil poslední trpělivost a poslal znovu proti vetřelcům vojsko. Tentokrát neunikl ani vůdce Gottschalk, protože víme, že byl zabit hned mezi prvními, když se dal na útěk.

Dobře nedopadl ani Emmerich z Leisingenu. Jeho pověst ho stačila nechvalně proslavit dříve, než dorazil do Uher. Uherský král mu odmítl vstup do země. Došlo tedy na regulérní bitvu mezi lůzou a uherským vojskem. Šest týdnů se pokoušeli křižáci přejít hraniční řeku, než mohli během bojů s Uhry dokončit most. Když ho konečně dokončili, zatlačili uherské voje do města Wiesselburgu. Zdálo se, že město snadno padne, protože útočníci měli dokonce obléhací stroje. Najednou je ale zachvátila panika poté, co do jejich tábora pronikla neznámá znepokojující zvěst. Toho využili obránci a napadli agresory. Z boje odešel živý pouze Emmerich z Leisingenu v doprovodu hrstky šťastlivců, kteří měli koně.

Krátce poté, co se dostala na západ zvěst o osudu této poslední části tzv. Lidové křížové výpravy, došly i zprávy o osudu skupiny Petra Poustevníka. Celý západní svět si tak myslel, že se Bůh na své věrné hněvá, že je opustil. Důvodem pak bude asi pronásledování dětí Izraele. To ale neukončilo pečlivou přípravu skutečné Křížové výpravy, kterou povede výkvět tehdejšího rytířstva a šlechty.

Byzantská říše za císaře Alexia Komnena

Zdroje: Bridge, C. Anthony: Křížové výpravy
Cummins, Joseph: Kronika válek
Jones, Robert: Rytíři
Lanning, Lee Michael: 100 bitev
Hart, H. Michael: 100 nejvýznamnějších osobností
Roaux, Paul Jean: Střet náboženství

Standa Django Jalovec