Kříž, meč a víra III.: Za trochu půdy něco krve

Křižácké státy kolem roku 1135

Motto: „ Žízeň a hlad na nás doléhaly ze všech stran a my k jídlu neměli nic až na bodláčí, jež jsme mnuli v dlaních, z takových jídel jsme byli živi...“ Neznámý autor Anonymní kroniky, patrně člen Bohemundovy družiny.

Když mrtvoly zakryl písek, utichly písně a dozněly tklivé modlitby, byl čas vyrazit dál. V bitvách u Nikáje a Dorylaeumu prokázali urození šlechtici z Evropy naplno, co v nich vězí. Rytíři se vzdali svého majetku, aby měli peníze na výpravu, ze které se už také nemuseli vrátit živí, ale aspoň by smyli své hříchy, nebo měli reálnou šanci domoci se tisíckrát většího majetku a postavení než doma v Evropě. Porážka Turků u Dorylaeumu sice otevřela výpravě cestu do Anatolie, ale ne ke Svatému hrobu, který byl pořád ještě daleko. Pokud ale chtěli milites Christi zvítězit, myslím rozhodně zvítězit, nestačilo jen dál pokračovat v cestě na Jeruzalém. Chtělo to získat nějaké pevné opěrné body. Ony pevnostní državy se stanou zárodkem nových křesťanských států. Dnes je známe jako Antiochie, Edessa a Tripolis. K dobytí Tripolisu došlo až po 1. křížové výpravě. Knížectví antiošské a edesské byla ale získána jež před dobytím Jeruzaléma.

Hladová cesta do Ikonie a kometa nad Herakleií: Po bitvě u Dorylaeumu nebyl následný pochod vůbec jednoduchý. Turci za sebou nechali doslova spálenou zemi, a tak si hlad a žízeň začaly vybírat svou daň. Nejprve začali umírat koně a lidé museli přeložit cestovní vaky i na ovce a psy. Aby sami křižáci netrpěli hlady, drtili semena bodláčí a trávy, která sebrali u cesty. 

Poté, co minuli pisidiánskou Antiochii, se cesta zdála ještě horší. Na jedné straně se nacházelo pohoří Taurus, z druhé strany vedla cesta přes solnou poušť, kde jedinou vegetací bylo křoví. Žvýkáním větví se křižáci snažili marně nasytit. Brzy onemocněl jeden z vůdců Raymond z Toulose a Godefroy z Bouillonu byl raněn na lovu medvědem. Jediné, co pomáhalo vojsku křesťanů udržet morálku, byla jejich víra a naděje, že pokud zemřou pod znamením kříže, dojdou spásy a nebeských bran. I když řada členů zemřela, je dost možné, že toho nelitovala a odešla smířena s osudem.

Naděje konečně vysvitla v Ikonii. To už výprava snědla řadu svých zvířat a prošla zmíněnou pisidiánskou Antiochií známou též jako Antiochetta (dnes zde najdete prakticky ruiny). V úrodných ikonijských nížinách se skvělo město stejného jména. Zdejší obyvatelé přijali milites Christi jako osvoboditele a přátele. Byli to totiž křesťanští Arméni.

Kilič Arslan se ale ani po dvou porážkách nevzdával, a když navíc viděl, že jeho taktika spálené země nikam nevede, podnikl ve spojení s Danišmendovci proti křesťanům další útok. Ti se v Ikonii zdrželi několik dní, kdy odpočívali a kromě sil nabírali i zásoby. Jako zázrakem se postavil na nohy Raymond z Toulose, který na tom měl být již tak špatně, že přijal poslední pomazání. Odpočinek a dobrá strava udělají holt své dnes i ve středověku. Pan Raymond ostatně pokračoval s výpravou dál a byl stejně jako ostatní přepaden Turky u Hérakleie, asi osmdesát mil východně od Ikonie. Zde chtěli Seldžuci zabránit křesťanům v přechodu pohoří Taurus, místo toho ale sami začali utíkat, když si to Bohemund z Tarentu namířil s rytíři přímo do jejich středu, naproti samotnému Kilič Arslanovi. Vítězství toho dne symbolizovala kometa, která se v noci objevila na obloze směrem k východu.

Pán Edessy: Po bitvě u Hérakleie vyvstala celkem jednoduchá otázka, na kterou ale byla poměrně těžká odpověď. Kudy dál? Cesty byly dvě. Přes pohoří Tarsus, průsmykem Kilikijská brána. Nebo, protože jsou Turci poraženi, přes Caesareu Mazachu (dnešní Kayseri), hlavní město Kappadokie až na syrskou planinu do Antiochie. Většina křižáků se rozhodla pro druhou možnost, protože Kilikijská brána byla nebezpečná, příliš úzká, strmá a zrádná. Část bojovníků kříže ale nesouhlasila a 15. září 1097 vyrazila z tábora skrz Kilikijskou bránu. Vedl je Bohemundův synovec Tankred a Godefroyův bratr Balduin. Na čele oddělené bataille jel Tankred s třemi sty muži. Asi třetina byli rytíři. Za nimi o něco pomaleji šlo pět set rytířů a dva tisíce pěších Balduina. Cíl cesty měly obě skupiny stejný, rodiště sv. Pavla, město Tars.

Když k městu dorazil Tankred, nemohl na něj rovnou zaútočit, protože měl příliš málo mužů. Turci ale nedokázali obrněné křižáky porazit a byli krvavě zatlačeni zpět do města. Nadšení obyvatelé města, opět vesměs křesťané, poslali poselstvo k Tankredovi se žádostí o osvobození z muslimského jha. Tankred by tak učinil rád, ale musel čekat na Balduinovy posily. Ty dorazily po třech dnech. Když Turci viděli na obzoru mračna zvířeného prachu, svědčící o příchodu křesťanských posil, raději vyklidili město. Tankred byl za obrovského jásotu místních usedlíků vpuštěn do města otevřenými hradbami.

Balduin se zatím utábořil pod hradbami, protože se už smrákalo. Nevšiml si, že Tankred vstoupil do měst bez něj a jeho voje. Když se ráno vyhouplo slunce nad město, mohl konečně spatřit Tankredovu zástavu nad městem. Protože ale nehodlal město Tankredovi přenechat, došlo mezi oběma veliteli k vyostřené výměně názorů. Balduin měl ale za sebou více mužů a než podstoupit zbytečně krvavou řež, rozhodl se Tankred vyrazit dál na východ a vydobýt si jiné výspy. Balduin možná plánoval udělat si z Tarsu centrum své nové říše, ale ani on město moc dlouho nedržel.

Když dorazila k městu skupina několika set Normanů, kteří se snažili dohnat Tankreda, odmítl jim vstup do města, za což byl kritizován vlastními muži, protože Normané podlehli Seldžukům, kteří se nalézali v okolí. Následně i vlivem klimatu (město se nacházelo v bažinaté oblasti) se rozhodl město opustit a přenechat ho veliteli pirátů Guynerovi z Boulogne. Samotný Balduin se vydal na východ, kde následoval příkladu i cesty Tankreda. Balduin dohnal Tankreda jen několik mil na východ od Tarsu. Tankred se rozhodl neuváženě změřit své síly s Balduinem a v čele mužů také přímo proti němu vyjel. Byl však také poměrně snadno odražen. Rozpory mezi dvěma důležitými veliteli neunikly hlavnímu voji celé kruciáty, kde vyvolaly rozhořčení. Oba vůdci byli pokáráni a přinuceni ke křehkému smíru.

Balduin se nevzdal snu o vlastní říši ani poté, když se po usmíření s Tankredem dozvěděl o tom, že jeho žena a děti onemocněly. Vydal se tedy k nim až nazpět k hlavnímu křižáckému bataille, aby se ale na místě dozvěděl, že zemřely. Jeho sny to ale nenarušilo, naopak se rozhodl vybudovat si svoji říši s ještě větším zápalem.

S menším oddílem bojovníků se rozhodl putovat na jih k Eufratu, krajem křesťanských Armémů. Ti jak se o něm dozvěděli, začali vraždit a pobíjet své turecké okupanty, kde se jim jen dostali pod nůž. Křižáci byli vítáni jako osvoboditelé seslaní samotným Bohem a obyvatelstvo pod velením lokálních vůdců doplňovalo nadšeně Balduinovo vojsko. Balduin tak jen s malým přičiněním osvobodil kraj kolem řeky Eufratu a na cestě do Antiochie z jedné strany, na druhé straně u Karchemiště v místě přechodu přes Eufrat zanechal arménské posádky. 

Zdejší arménský vládce Edessy, řečený Thoros, pozval Balduina do Edessy, aby ho jmenoval svým spoluvládcem a zároveň učinil adoptivním synem. K tomu měl posloužit i prapodivný rituál. Oba jmenovaní, svlečení do půl těla, byli oděni do obří košile, kde si navzájem třeli těla hruď na hruď. Ceremoniál pokračoval mezi Balduinem a jeho adoptivní matkou.

Tak se jeden mladší bratr dolnolotrinského vévody stal spoluvládcem v arménské Edesse. Bylo by to jako v pohádce, kde by si vydobyl postavení nějaký Nýmand z Nemanic. To ale ještě nebylo vše. Thoros byl špatný vládce, poddaní ho nesnášeli a chystali proti němu vzporu. Není se čemu divit, když do bojů s Turky nezasáhl, předtím se jim poctivě klaněl a po jejich porážce Balduinem (samozřejmě s příspěním místních) jen přemýšlel nad tím, jak si neznepřátelit ani jednu stranu. Proto také přijal Balduina jako vlastního syna a předal mu část vlády.

Samotný Balduin možná o povstání věděl, ale nepodnikl pro něj, ani proti němu nic. Thorosovi pouze poradil, ať se vzdá. Ten byl uvězněn ve vlastním paláci v Edesse, odkud se později pokusil uprchnout. Na útěku byl ale poznán a zabit. Vládu plně převzal Balduin, který se stal knížetem edesským.

Balduin byl úplně jiná liga. Vládl mírně a spravedlivě, ale právě mírná politika způsobila později problém mezi ním a jeho novými poddanými. Ti nemohli vyvstát nadřazené chování některých jeho rytířů a smířlivou politiku vůči muslimům, kteří byli přijímáni do armády a cvičeni pro boj. Člověk se všem nezavděčí a zkuste se zavděčit zemi s národnostně smíšeným obyvatelstvem až hanba. Balduin si vzal zdejší šlechtičnu s bohatým věnem a s novým tchánem Thatulem, který byl mocným spojencem. Nový vládce i úspěšně odrazil atabega (funkce vojenského velitele, který původně učil sultánovy syny) Keborgu a připojil menší okolní státečky. Přesto právě jeho umírněná politika přinesla kritiku a nespokojenost, která přerostla ve vzpouru s cílem dosadit jeho švagra Thatula. 

Jenže se nepodařila utajit a Balduin měl konečně možnost také ukázat tvrdost a rozhodnost, která se tehdy u panovníka cenila jako nezbytný rub k líci mince. Thatul musel prchnout do hor, přední spiklenci byli oslepeni a ostatním byly uřezány uši nebo nohy. Zmrzačení a oslepení konspirátoři skončili pod zámkem, jejich majetek byl zabaven. Od té doby nikdo nepochyboval, kdo je v Edesse pánem.

Křižáci před Antiochií, obraz Gustava Doré

Řež u Antiochie: Hlavní voj zatím postupoval dál k Antiochii. Město, ke kterému bataille postupovalo mělo jen obvod hradeb na šest kilometrů, dvojitý pás opevnění na dvanáct kilometrů a na čtyři sta padesát obranných věží. Z jihu chránilo město v oáze horské pásmo vrcholů Cassius, Silpius, Orocassias a Phrynimus, na severu chránila výspu řeka Orontes a mokřiny. Kdysi tu žilo okolo dvou set tisíc obyvatel. Nyní tu žilo tak čtyřicet tisíc duší, většinou Řeků a Arménů. Městská zástavba tvořila jen zlomek opevněné oázy. Většina krytého prostoru byly pastviny, pole, statky a dokonce i vinice. Ideální zásobovací bod pro procházející armádu, tedy i pro bojovníky kříže.

I pro silné vojsko milites Christi se muselo nadcházející obléhání jevit jako nezdolný oříšek. Těžko říct, na co asi Evropané mysleli, když 20. září 1097 dorazili k městu, ale určitě zůstali stát chvíli v úžasu. Nebyl ale čas otálet, meče si žádaly krev, odvaha činy a do Jeruzaléma byl ještě kus cesty.

Bohemund z Tarentu se opět vyznamenal. V čele křesťanského útoku prorazil přes řeku na severovýchod k městu. Ihned poté, co zarazil banderium (prapor), začal stavět tábor. Vpravo od Bohemunda rozbil ležení princ Hugo z Vermandois, Robert z Normandie a Etienne z Blois. Přidali se i Raymond de Saint-Gilles a Godefroy z Bouillonu.

V následujících dvou týdnech se prakticky nic nedělo. Křižáci stavěli ležení a obléhací stroje a spokojeně hodovali na plodech úrodného údolí Antiochie, neboť i za hradbami nalezli obilí, stromy obsypané ovocem i vinné hrozny. Z města ani okolí nikdo neútočil, a tak si křižáci v klidu vykračovali po okolí třeba jen tak na procházku beze zbraní a bez zbroje. Jednomu německému šlechtici se to mělo stát osudným, když se na výletě s několika druhy a dámami ztratil. Později byl nalezen zardoušený. Pravděpodobně byl přepaden někým s pevnosti Harenc, odkud začali najednou Seldžuci podnikat výpady a přepadat osamělé rytíře.

Z Antiochie zatím vyráželi jen obchodníci a překupníci. Mezi nimi byla řada zvědů, která předávala informace oběma stranám. Zdejší místodržící, emír Jaghisjan, si zadělal před příchodem křižáků na problém, když při sklizni zásob za hradby jednou zanechal všechny křesťany pod hradbami a dovnitř už je nepustil. Na otázku, co bude se ženami a dětmi křesťanských nádeníků odvětil, že se o ně postará místo jejich mužů. Skutečně tak učinil, ale zároveň rozhořčil vyhnané Řeky a Armény natolik, že ti se spojili s křižáky a poskytli jim nezbytné informace o obraně Antiochie a složení posádky. Když se jiní pokoušeli dostat do Antiochie za rodinami, dal něco z nich Jaghisjan pochytat, stít a jejich hlavy vystřelit praky a katapulty do křižáckého tábora.

Bohemund z Tarentu si řekl, že není čas na servítky a diplomatická jednání. Vzal sto rytířů a dobyl již řečený Harenc. Hlavy mrtvých Turků nezapomněl poslat jako odvetu přes antiošské hradby.

Obléhání se vyostřilo. Bohemund zrekvíroval lodě na řece Orontes a vytvořil z nich most k severní straně hradeb. Brzy začal kontrolovat koryto řeky u římského kamenného mostu vedle antiochijské brány, ve francouzských pramenech známou jako Porte du Pont. Dále postavil naproti Svatopavelské bráně malý hrádek, známý pod názvem Zlý pohled, to aby si Seldžuci rozmysleli případný výpad proti obléhatelům.

Když ale přišla zima a obléhání se protahovalo, nebylo tu zrovna křižákům dvakrát příjemně. Zásoby docházely, chléb se několikanásobně prodražil, lodě často nic nepřivezly, nebo samy nepřipluly, zvěř v okolí byla vybita a úroda v údolí vyjedená a spasená. Koně milites Christi podléhali kolice, jiní byli snězeni, protože podlehli chladu, či nedostatku píce. Tak v táboře zbylo jen několik set koní. Umírali ale i lidé a řada křižáků také odplula s Janovany zpět do Evropy, pokud je na cestě nepobili Turci, kteří si troufali na slabší odřad.

Po Vánocích se rozhodl Robert Flanderský k zásobovacímu výpadu. Následoval ho i náš starý známý Bohemund. Když byli na výpravě, rozhodli se Seldžuci k protiútoku, ale byli odraženi Raymondem de Saint-Gilles. Byl by se mu podařil i útok na město, kdyby obránci včas nezavřeli bránu. Mohli za to i pěšáci hraběte Raymonda. Mylně si totiž vyložili ústup rytířů, kteří se pokoušeli o obchvat. Pěchota začala bezhlavě utíkat a řada z nich utonula v řece Orontes. Turci chvíli pronásledovali pěchotu a podařilo se jim ukořistit osobní zástavu biskupa Adhémara du Puy s vyobrazením Panny Marie.

Ztvárnění bitvy u Antiochie na středověké iluminaci

Zatím se zásobovací výprava blížila k El Baru, kde narazila na nepřítele. Podle jedné verze nepřítele odrazila rozhodným jezdeckým útokem. Podle druhé došlo jenom k vzájemnému ostřelování. Každopádně se výprava vrátila k Antiochii s holýma rukama. Křižáci navíc zažili na místě zemětřesení, které hluboce otřáslo jejich morálkou. Následovaly deště, které trvaly tak dlouho, že období po třicátém prosinci 1097 bylo syrskými obyvateli označeno za chcavé.

Dezerce pokračovaly. Když uprchl z tábora i Petr Poustevník, Bohemundův synovec Tankred se rozzuřil a přivedl kazatele nazpátek v poutech. Dále ho nechal spoutaného ležet před Bohemundovým stanem po celou noc. Ráno si to vyřídil s kazatelem samotný Bohemund, nadával mu a nedal pokoj, dokud velebníček neodpřísahal na svou duši, že bude pokračovat až do Jeruzaléma a v dobrém i zlém nesejde z cesty.

Křižáky také opustili jejich byzantští spojenci a na obzoru se objevil nepřítel. Byl to Jaghisjanův syn, který kromě vlastních sil, přivedl i posily z Aleppa. S vojskem se rozložil mezi řekou Orontes a Antiochijským jezerem. Seldžuci tak ztratili možnost pohybu a rozvinutí, nemluvě o případném manévrování.

V době, kdy začali Turci rozdělávat ohně, se konala porada ve stanu biskupa Adhémara. Bohemund radil nečekat, sednout na koně a vyrazit vstříc nepříteli, který nemá v boji muže proti muži šanci. Křižáci ale měli tak málo koní, že leckterý urozenec musel dát přednost mule či mezkovi. Ať na ušlechtilém válečném oři, nebo zkrátka jinak, rytíři se v šesti batailles dostali na vrchol nad planinu, kde Seldžuci tábořili.

Zatímco pět oddílů neprodleně zaútočilo, šestá pod Bohemundovým velením zůstala jako záloha. Turci zasypali křižáky šípy, kterých podle kronikářů bylo jako nespočetné hejno vran či drozdů. V boji tělo na tělo ale měli výhodu křižáci. Třesk zbraní, ržání koní a řev raněných byl slyšet celým údolím. Křižáci drtili muslimy jak to jen šlo, ale těch bylo příliš. Naštěstí nemohli využít početní převahu, ani rychlost svých koní. 

Když hrozilo, že se k boji přidá i Jaghisjanův výpad z města, dal povel Bohemund k útoku. Kronikář z jeho družiny líčí, že se normanský hrabě vrhl kupředu jako vyhladovělý lev z doupěte, který se vrhá na nepřítele jako na stádo gazel. Když tak Bohemund obrátil nepřátele na útěk, jeho rudá zástava pořád vlála nad jejich hlavami, neboť normanský hrabě byl vždy vpředu, uprostřed nejkrvavější vřavy.

Když to spatřil Jaghisjan, ustoupil raději do města, kam ho brzy následoval nový náklad uťatých muslimských hlav. Milites Christi měli vystaráno, protože kromě zásob a pokladů ukořistili v musulmanském táboře takové množství koní, že již nepotřebovali muly a mezky.Obléhání pokračovalo, emír Jaghisjan nemínil dát kůži lacino a jeho syn se vydal až do Mosulu shánět pomoc.

 V Mosulu vládnul atabeg Kerboga, ctižádostivý úředník, který se z otroka vypracoval na tak důležitý post, aby se jen tak nezastavil a pokračoval dál v mocenském postup. Ten mu měl zajistit i další boj s křižáky. Atabeg tak měl získat přístup do Anatolie a Arménie. Začal proto sbírat mocné vojsko.

Mezitím dostali bojovníci kříže zprávy, že do Latakie a přístavů Saint-Symeon připluly anglické lodě s křižáckými posilami. Bohemund a hrabě Raymond de Saint-Gilles se do přístavů vypravili, aby vyzvali posily ke spěchu. Přemluvili ale jen hrstku námořníků a bezbranných poutníků. Na zpáteční cestě je přepadli Turci z Antiochie, kteří připravili léčku a zasypali cestující šípy. Poutníci se dali na bezhlavý útěk, strhli s sebou i část rytířů a Turci vesele zabíjeli každého na dosah zbraně. Kromě rytířů tu zemřelo na pět set poutníků. Bohemund s Raymondem nelenili, proklestili si cestu jak se jen dalo a vjeli do tábora milites Christi, kde všechny pokřikem varovali. Šlechtici ale opět nehodlali čekat na nepřítele v táboře a vyjeli do protiútoku. Karta se obrátila a Turci byli pobíjeni jako zvěř. Do města prchali tak slepě a zmateně, že jich řada nalezla smrt v Orontu poté, co se prchající příliš nakupili na mostě. Ti, kdo padli do vody živí, později zbarvili svou krví vodu doruda, jak byli bojovníky kříže doráženi. Toho dne mělo zemřít na třicet tureckých emírů a z Antiochie se dlouho nesl nářek a pláč pozůstalých, kteří prosili své nepřátele, aby si své mrtvé mohli aspoň odnést domů a důstojně je pochovat.

Křižáci pokračovali v obléhání, postavili novou pevnůstku, tentokrát na odvrácené straně římského mostu, aby zabránili výpadům. Jako hlavního velitele si zvolili Étienna z Blois a pokračovali v uzavření cest a spojnic do města. Tak se opět vyznamenal Bohemundův synovec Tankred, který dobyl nedaleký hrad na západě. Od té doby se bude nazývat Tankredův hrad. Mnohem důležitější ale bylo, že v hradních skladištích našel zásoby jídla, vína, obilí a olivového oleje.

Hraběte z Tarentu ale dlouhé obléhání unavovalo a rozhodl se využít lsti a klamu. Ve městě žil zbrojíř jméne Firuz, který byl ochotný zradit. Byl to arménský křesťan, který přestoupil k islámu a těšil se přízni emíra Jaghisjana. Během obléhání si ale přilepšoval černými obchody s křižáky natolik, že dostal od emíra pokutu. Patrně měl dobré známosti mezi křižáky, takže mu nedělalo problém kontaktovat Bohemunda a domluvit se s ním. Domluvili se, že až dostane Firuz smluvené znamení, vydá hraběti věž. Hrabě ale musí mít připravené žebříky a být s celým vojskem ve zbrani připraven, přičemž má válečným pokřikem Seldžuky zastrašit.

Později předložil hrabě křižácké radě návrh, aby město dostal ten, kdo se před ostatními při jeho ovládnutí vyznamená. Urození páni to ale odmítli, chtěli se o město podělit rovný dílem, vždyť tu všichni bojovali a tratili. Normanský velmož ale moc dobře věděl, že jim nic jiného nezbude, protože k Antiochii se blížil Kerboga. Cestou se sice zdržel bojem s Balduinem o Edessu, ale to nic neměnilo na tom, že pro křižáky představoval povážlivou hrozbu. Dne 2. června 1098 již Syřané a Arméni šířili znepokojivou zvěst o atabegově vojsku, které je v dohledu. Konce islámského vojska ale nelze dohlédnout. Velitelé tedy po konečném odkrytí plánu normanského velmože souhlasili, že město bude jeho.

Bohemund tedy rozdělil příkazy. Vojsko se mělo připravit ve zbroji a s koňmi, aby se zdálo, že vyráží na výpravu do vnitrozemí. Místo pochodu dál se ale kolem hory Cassius stočilo zpátky a postavilo se k Věži tří sester, kde byl již připravený zrádný arménský zbrojíř. Hrabě z Tarentu vybral šedesát nejodvážnějších mužů a poslal jednoho seržanta (tehdy označení pro neurozeného těžkooděnce), aby zkontroloval na smluveném místě Firuze jestli je připraven a zda se nejedná o past. Jakmile zjistil, že je vše v pořádku, vydal se normanský oddíl na postup.

Firuz by nejprve zděšen, že je Evropanů tak málo, ale nebylo již cesty zpět. Hodil dolů provaz, Bohemund k němu připevnil provazový žebřík a první rytíř jménem Foulcher ze Chartres začal stoupat vzhůru, následoval Bohemund, Robert z Normandie a Godefroy de Bouillon. 

Po obsazení věže pokračovali k dalším věžím, kde všechny překvapené obránce pobili. Křižákům ale praskl žebř, takže si museli jinde dopomoci lany. Když jich bylo na pět set, začali troubit na rohy, aby dali znamení ostatním. ,,Dieus le veult, '' řval Bohemund a vztyčil na hradbách rudou zástavu. Vše, co zbylo v křižáckém ležení, se dalo na postup do města. Bohemund se prosekal zmatenými obránci k první bráně, aby ji spolubojovníkům otevřel. Jak se milites Christi hrnuli do města, turečtí vojáci prchali zbylými bránami pryč. 

Když zjistil Jaghisjan, co se děje, prchal v sedle koně ven z města. Tryskem projel nejbližšími syrskými a arménskými osadami, aby posléze zarazil koně a naříkal nad ztrátou města, rodiny i souvěrců, které opustil. Tak žalem padl z koně a jeho doprovod se marně snažil emíra vysadit do sedla. Odjeli bez něj a Jaghisjana zabil nějaký místní dřevorubec, který jeho hlavu donesl křesťanům do Antiochie.

V Antiochii už organizoval poslední obranu jen emírův syn, který krátce před pádem pevnosti přišel otci sdělit radostnou zprávu, že se blíží atabeg Keborga. Teď byl ale mladík rád, že se s hrstkou obránců mohl zabarikádovat v citadele v jižní části města. Křižáci slavili, pili, plenili, rabovali, smilnili a ulicemi se nedalo ani chodit, jak byly zaplavené mrtvými. Když milites Christi vystřízlivěli, byl tu problém jménem Keborga.

Atabeg Keborga přešel Orontes od severovýchodu a zajistil si předmostí směrem na jih. Jádro vojska ale nechal odpočívat na severnímu břehu, aby si před nastávajícím bojem odpočinulo. 10. června 1098 již směřoval útok na římský kamenný most, který byl tak důležitý k přístupu do města. V cestě mu ale stál již zmíněný hrádek, který bránila posádka ze všech sil, dokud nebylo jasné, že se neubrání. Tehdy předsunutou tvrz zapálila a spořádaně ustoupila do města.

To bylo ale jen takové vzájemné oťukávání. Generální útok Turků totiž vedl obloukem od východu směrem k jižní citadele, kde se pořád bránil syn mrtvého Jaghisjana. Keborga počítal s tím, že emírův syn podnikne výpad, aby své spojence podpořil. Když pak Bouillonovi muži podnikli protiútok, který Turci odrazili, zasel emírův výpad zmatek do křesťanských řad natolik, že se křesťanům podařilo uhájit hradby až po celodenním boji. 

Morálka Evropanů byla tak narušena, že jich řada začala opouštět Antiochii po provaze přes hradby a v noci po vzoru zlodějů. Následovali Étienna z Blois do Antiochetty, který se už dávno od křižáků odloučil pod záminkou nemoci a nevadilo mu ani, že byl zvolen za vůdce. Bohemund se pokoušel dostat nějak Jaghisjanova syna z citadely. Neměl ale štěstí. Mladý emír nedal na možnost volného odchodu, pokus o útok byl zmařen a Bohemund raněn. Pokus o vykouření obránců skončil málem nešťastně, protože vítr obrátil plameny do městského jádra. Naštěstí shořela jen část zásob.

Dlouhé pobyt ve městě ale opět způsobil, že začaly docházet potraviny a ty co zbyly, se nechutně prodražovaly. Nemocným a hladovým křižákům pozvedl morálku jen náhlý nález Svatého kopí v bývalé katedrále svatého Petra. Na onu relikvii upozornil jistý Provensálec Pierre Barthlemy, kterému ho měl ukázat ve snu sv. Ondřej. Kopí bylo přes jisté pochybnosti nalezeno ve výkopu v oné katedrále, kde ho vyzvedl onen Provensálec.

Ať už to skutečně Svaté kopí bylo, či nikoliv, vyvolalo mezi křižáky takové nadšení, že ti se rovnou začali chystat do boje. Nyní vrchní velitel výpravy Bohemund z Tarentu slavnostně odpřísahal, že své druhy nikdy nezradí a neopustí, ať ho to stojí třeba život. Biskup Adhémar z Puy nařídil přísný třídenní půst, i když ten křesťanům v posledních dnech jistě nechyběl a poslal po dohodě s Bohemundem poselstvo za Keborgou, aby opustil v míru obležené město. A když tak neučiní, mají křižáci volnou ruku k boji. Keborga se samozřejmě takovému návrhu musel vysmát.

28. června 1098 se sešikovali Evropané do čtyř nebo pěti batailles (údaje se liší), byli tu přítomni všichni urození páni, kromě hraběte z Toulose, který byl nemocný. Bohemund a Robert Courteheuse zůstali s poslední bataille vzadu jako záloha.

Křižáci vyrazili proti Keborgovi jako jeden muž tu na koni, tu na oslu, či jiném méně ušlechtilém zvířeti, ale turecké vojsko se začalo náhle samo od sebe rozpadat a jednotliví bojovníci půlměsíce opouštěli bojiště. Co to? Zvítězila zázračná zbraň, tedy Svaté kopí? Měli snad Turci po předešlých porážkách z křížáků takový strach, že byli přicházející armádou naprosto odzbrojeni? Nikoliv! Atabeg Keborga byl jen zrazen svými spojenci, kteří si nepřáli jeho vítězství a báli se vzrůstající moci ctižádostivého úředníka. Ony nesváry způsobily chaos a rozklad turecké armády přímo na bojišti. 

Masakr v Antiochii

Zdroje: Bridge, C. Anthony: Křížové výpravy 
Cummins, Joseph: Kronika válek
Jones, Robert: Rytíři
Kovařík, Jiří: Rytířské bitvy a osudy I. : Meč a kříž
Roaux, Paul Jean: Střet náboženství

Standa Django Jalovec

V ohni, ledu a krvi – Ságy z drsných fjordů III.: Eirík Krvavá sekera a Hákon Schovanec

Heimskringla, u nás Královské ságy

Motto: „Harald Krásnovlasý byl jedním z největších norských králů, protože sjednotil celé Norsko a pevně je vzal do svých rukou. Málo chybělo a synové by byli otcovo životní dílo zničili.“ Královské ságy

Absolutní moc tu neexistuje: Král Harald Krásnovlasý prý měl více než dvacet dětí a dožil se podle Snorriho třiaosmdesáti let. Tahle kapitola by se mohla tedy jmenovat Synové a dcery Haralda Krásnovlasého, ale asi bych urazil Kubu Cirkla i rod Forsythů, protože takovou ságu nezažili.

Aby měl v zemi klid, rozhodl se Krásnovlas předem určit svého nástupce, kterým neměl být nikdo jiný, než Eirík Krvavá sekera. Po své osmdesátce určil za jeho dalšího nástupce ještě vnuka Haralda, protože konečně cítil, že ho stáří jaksi zmáhá. Ostatním synům rozdělil norská území na jednotlivé úděly, kde mohli vládnout jako autonomní vladaři. To jim ale nestačilo a byli nespokojení s tím, že ostatní území drží Haraldovi věrní jarlové. V posledních letech své vlády proto musel Harald bojovat se syny, kteří mu přerostli přes hlavu, protože měli pocit, že se na ně dostalo málo.

Dále tu byli jarlové, náčelníci a svobodní válečníci, kteří toužili po svobodě vikingu, jenž se snažil stárnoucí vladař zakázat, nebo alespoň omezit.

A poté tu byl sněm (thing), lidové shromáždění, soud, parlament a poradní sbor krále v jednom, bez kterého by žádný norský král nic nepodnikl. Na shromáždění mohl přece každý svobodný člověk vyjádřit svůj návrh či názor, ke kterému vynesl thing neměnné usnesení za všechny shromážděné. Hlas lidu, hlas boží. Bez thingu ve Vestfoldu, o který se Harald opíral, by nemohl sjednotit Norsko.

Právě v tom bylo tajemství jeho moci, rozhodně to nebyl neomezený samovládce, jak se o něm někdy píše. Centralizace jeho moci spočívala v reformách, které provedl. Ve stálém vojsku, které založil, v loajálních jarlech a náčelnících, jež na dobytém území dosazoval, v družině, kde měl věrné muže z celé země a konečně ve sněmu, který byl v jeho rodném Vestfoldu přirozeně na jeho straně.

I tak ale v jeho zemi nenastal trvalý klid, z válek vnějších se staly války vnitřní a nabíraly podobu preventivních zásahů proti všem, kdo by si chtěli uzurpovat moc, nebo rozpoutat občanskou válku. Po smrti Haralda ale bylo jasné, že na válku dojde. A onen čas mečů a seker rozpoutali jeho synové.

Hrabě Rollo, normanský vévoda,  co přišel jako viking

Proti vlastní krvi: Jarl Rögnvald dostal za ztrátu syna Orkneje a Shetlandy. Protože se ale chtěl vrátit domů, pověřil správou bratra Sigurda. Sigurd se věnoval plenění Skotska až do doby, kdy zabil skotského náčelníka Melbridgea Zuba. Když si totiž přivázal jeho hlavu k sedlu, poranil se o jeho zub na stehně, dostal do rány hnisavou infekci a brzy zemřel.

Když zemřel i Sigurdův syn Guthorm a ostrovy se staly znovu hnízdem dánských a norských Vikingů, poslal tam Rögnvald nejstaršího syna Hallada, aby se otrkal a nabral zkušenosti. Hallad připlul na ostrovy s otcovou bitevní lodí, pevninu vyčistil, ovládl a brzy sám vyrážel na viking do okolí. Po nějaké době se mu ale jeho každodenní stereotyp tak znelíbil, že se vrátil do Norska a stal se sedlákem.

Rögnvald tedy poslal na Orkneje s bitevní lodí jiného syna, Einara Rašelinu. Říká se, že z něj šel strach, ale také k němu jeho poddaní cítili úctu a respekt, protože i když byl ve tváři škaredý, jako jednooký připomínal boha Ódina. A také jediným okem viděl více, než mnozí dvooucí a byl velice moudrý a spravedlivý, čímž si získal mezi lidem oblibu.

Na Einara čekali již u Orknejí vikingové, kteří se rozhodně nechtěli někomu poddat. Einar je porazil a zbylým navrhl, že se k němu mohou přidat. Brzy ovládl Orkneje i okolní moře. Protože je na Orknejích velice sychravo a vládne tam nepříjemný, studený vítr, naučil osadníky používat jako palivo rašelinu. Z toho pochází jeho přezdívka.

Doma to ale vřelo, mnoho synů Krásnovlasého již dospělo a toužilo po moci majetku. „I začali se zlobit na krále, že správu krajů svěřil jarlům a pro syny mu už nic nezbylo, “ informují nás Královské ságy.

Dva princové, Halfdan Rychlonohý a Gudröd Třpytivý se jednou s vojskem přiblížili k dvorci a výstavní síni starého Rögnvalda, aby ji podpálili s jarlem i šedesátičlennou družinou. Zatímco Halfdan vyrazil na západ, aby se vypořádal ještě s Einarem, Gudröda dohnal rozzuřený Harald, donutil ho kapitulovat a poslal ho do Agderu. Jarlství v Möre přenechal král Tórimu Mlčenlivému, synovi Rögnvalda.

Einar zatím uprchl před Halfdanem. To bylo ale na jaře. Na podzim sebral vojsko a překvapil Halfdana. V noční bitvě Halfdan raději vyklidil pole a schoval se na Ronaldově ostrově. Einar ho ale našel a pomstil se mu za otce. Prý mu krutě vyňal plíce zaživa (pravděpodobně na něm vykonal popravu krvavým orlem).

Povinnost velela Haraldovi, aby se pomstil za syna. Věděl ale, čeho se syn dopustil, a když připlul na Orkneje zřejmě váhal a vyměňoval si poselstva a parlamentáře s Einarem, až se ti dva v míru a poklidu sešli, aby si podali ruce a Krásnovlasý celou věc vyřešil tím, že žádal pouhou pokutu, namísto jarlova života. Cenu šedesáti hřiven ale museli zaplatit všichni ostrované. Jarl za všechny zaplatil výměnou za to, že jejich majetek bude od té doby jeho. Král se vrátil spokojený do Norska a půda se osadníkům později vrátila za jarla Sigurda Tlustého.

Doma problémy neskončily. Jiný Rögnvaldův syn, Hrólf Pěšák, si nemohl dát pokoj s vikingem. Říkali mu Pěšák, protože dorostl do takové výšky a získal tolik síly, že ho neunesl žádný kůň, takže na žádném nemohl ani sedět. Získal si slávu na námořních výpravách, stal se mořským králem (titul velitelů lodí, co neměli ani píď půdy a žili z vikingu, který vedli) a loupil na norském pobřeží, což Krásnovlas nesnášel.

Když se Hrólf vrátil z jedné výpravy do Viku, začal loupit i tam. Král Harald ho na sněmu prohlásil za psance v celém Norsku, a tak musel Hrólf uprchnout. Nepomohly ani nářky vikingovy matky Hild, která pronesla dramatický zpěv:

„Nač ta zloba, pane?
Náčelníku!
Nebezpečné je být vlku vlkem.
V lesích psanec ti nepomůže v boji
proti knížecím vojům.“

Hrólf ale patřil na moře, ne do lesa. Odplul na Hebridy, podnikl viking do Francie, po řece Seině doplul k Paříži a snad se i dostal do Burgundska. Při jedné výpravě mu měli nabídnout hrabství (u Seveřanů jarlství) v Normandii, kde jeho rod zapustil kořeny a jednou jeho potomek usedne na anglický trůn. 

Jedná se ale jen o jednu možnou teorii z celé řady, ve kterých se mluví o tom, kdo byl onen Rollo, který se stal normandským vévodou. Jisté je pouze to, že byl viking a Seveřan, ohrožoval Paříž a král Frankie (tak se tehdy říkalo Francii) mu dal Normandii, aby se ho zbavil. Mnoho obyvatel tu nebylo, takže vikingové přispěli k tomu, aby byla Normandie vůbec osídlena. Rollo přijal jméno Robert, dal se pokřtít a potom nejenom bránil pobřeží proti dalším vikingům, ale žil ještě více než dvacet let a vydělával na obchodu a clech z rybolovu a soli.

Gunnhilda dává zabít laponské čaroděje, ilustrace od Christiana Crohga

Krvavá sekera: Krásnovlasův nejmilejší syn byl Eirík Krvavá sekera, nebo (podle Historie o starých norských králích od mnicha Theodorika) „Zkáza bratrů!“ Zabil totiž osm ze svých bratrů v boji o trůn. A jeho manželka, čarodějnice Gunnhilda, ho v tom podporovala.

Když mu bylo dvanáct, dostal od otce pět bitevních lodí, aby se vydal na svůj první viking. Nejprve se vydal na východ, potom z jeho rozkazu plály ohně na březích Dánska, Fríska a Saska. Takhle řádil po tři léta. Později se plavil do Skotska, Walesu, západní Anglie, Irska a severní Francie. Lidé z těchto zemí si měli ještě dlouho pamatovat jeho hněv a ocelovou píseň meče.

Po dalších čtyřech letech se vrátil domů, aby se vypravil na sever do Finmarku. Zde potkali jeho lidé Gunnhild, uvězněnou dvěma Laponci, nadanými v čarách a kouzlech. Oba děvče milovali a učili ji kouzlům. Podle samotné dívky měli tito Sámové zabít každého, na koho se jen podívali, když se rozzlobili, třásla se i zem, dostihli všechno a všechny na lyžích a stopovali lépe než psi.

Proto Eiríkovcům poradila, aby se schovali do sudů, ona smaže jejich stopy a až Laponci usnou, poradí jim, jak je zabít. Tak se také stalo. Když dva černokněžníci usnuli tvrdým spánkem rovnou vedle ní, počkala chvíli a pak je pošťuchováním zkoušela, zda-li opravdu spí. Když si to ověřila, pustila Eiríkovce a poradila jim, aby přehodili Sámům pytle přes hlavy až po pás. Pak pytle uvázali a na radu Gunnhild probodli oběma čarodějům srdce. V ten moment se rozpoutala bouřka, nebesa hřměla, půdu ovládl zemětřas a hvězdy přestaly svítit. Po divoké noci ale nastal krásný den.

Gunnhild odešla na loď a zůstala už na věky s Eiríkem, který se do ní zamiloval. Netušil, že si přivedl domů čarodějnici a travičku, co bude intrikami, čáry i jedy odstraňovat každého, kdo bude stát jejímu manželovi v cestě.

Synové Haralda neustále žádali půdu, pozemky, peníze a moc. Čím dále jejich choutky rostly, tím více šedin se usazovalo v plavých kadeřích jejich otce a přibývalo vrásek na čele. Když už začali princové vyhánět jarly z jejich panství, rozhodl se tomu Harald učinit přítrž. Svolal sněm a rozhodl, že každý potomek po meči bude králem, potomek po přeslici jarlem. Jeho synové dostanou vlastní království, odkud budou odvádět půlku daní otci, půlku si ponechají. Každý královský trůn bude o stupeň vyšší než trůn jarla, ale o stupeň nižší, než měl on sám.

Ani to ale kralevicům nestačilo. Synové Torgísl a Fródi vtrhli do Irska (podle ság dobyli Dublin, ale pozor Dublin byla také vikingy založená osada, místní jí říkali An Dubh Linn a o Dublinu se už zmiňuje i Klaudius Ptolemaios), a i když tam Fródiho pravděpodobně otrávili, Torgísl vládl tak dlouho, dokud ho Irové nezradili a on nepadl.

Rögnvald Rychlonohý se stal čarodějem. Protože ale Harald zanevřel na čaroděje, bylo jen otázkou času, kdy se mu donese, že jeden z nástupců jeho krve se věnuje magii. Proto za ním poslal Eiríka, co na to šel se severskou chladnokrevností. Podpálil dům v Hadelandu, kde přebýval Rychlonohý s osmdesáti čaroději. Tak si obhájil přezdívku Krvavá sekera, pokud ji nezískal až teď.

Podobně dopadl Björn, řečený Cestovatel nebo Kupec. Žil ve Vestfoldu a vypravoval do cizích zemí obchodní lodě jako kupec nebo rejdař. Byl zvyklý na klid a mír, proto byl oblíben. Loupeživý viking mu nijak nechyběl. Jednou ale za ním přišel Eirík, aby zaplatil otci daně. Björn se mu vysmál, protože daně vždy platil. Krvavá sekera obklíčil jeho dům a po krátkém boji zabil Björna i jeho lidi. Pobral kořist a vydal se na sever.

Za tento čin ale přivolal hněv bratra Halfdana Černého. Ten se rozhodl s Eiríkem podpálit dům, ale Krvavá sekera spal jinde, a tak vrah šťastně unikl svém osudu a šel si stěžovat otci. Vypadalo to na válku mezi otcem a synem. Obě strany ale usmířil skald Guthorm, protože král i jeho syn mu byli zavázáni a pěvcovo přání bylo, aby si podali ruce. Tak se i stalo a Halfdanovi zůstalo jeho království za to, že nechá Eiríka na pokoji.

Hákon Schovanec, později Hákon Dobrý na obraze Petera N. Arba

Hákon Schovanec: Když bylo Haraldovi sedmdesát, narodil se mu nejmladší syn. Když ho podle zvyku polili vodou, dostal jméno Hákon a otec si ho nechal u sebe. Měl radost z toho, jak synek rychle roste, sílí a nabírá na rozumu. Jeho matkou byla králova služebná Tóra Tyčka, což ale nebylo na škodu, nýbrž kdo sloužil králi, měl jedno z nejvlivnějších postavení v zemi.

V ten samý čas poslal do Norska poselstvo anglický král Athelstan, řečený Vítězný a Věřící (nebyl zdaleka králem celé Anglie, spíše osvobodil její podstatnou část od Seveřanů). Jeho diplomaté přinesli Haraldovi krásný meč vykládaný zlatem a s drahokamy na pochvě. Když jej Krásnovlas přijal, poslové vzkřikli: „Přijals meč od našeho krále, proto od nynějška jsi jeho vazalem!“

Harald se rozzuřil, ale hned se zase uklidnil. Byl to jen nejapný žert a symbolické gesto anglického krále, vždyť Norové ohrožovali spíše Anglii než naopak. Rozhodl se ale anglickému panovníkovi jeho vtip oplatit.

Poslal do Anglie svého nejmladšího syna Hákona s poselstvem v čele s dobrým přítelem Haukem Hábrókem po boku. Ten při hostině upozornil krále Athelstana na chlapce tím, že mu ho posadil na klín. ,,Čí je to dítě? “ :pravil tehdy král?

„Pane, král Harald tě žádá, abys přijal do výchovy dítě jeho služky! “: usmíval se Hauk

Král chtěl malého Hákona ve hněvu zabít a už tasil meč, když se znovu ozval Hauk: „Vzals ho na klín a chceš-li, zabít ho můžeš, tím však nevyhubíš všechny syny norského krále!“

Spokojený Hauk odešel a Athelstan se zastyděl, protože to dítě zabít nemohl, ale pokud přijal něčí dítě do výchovy, byl nižšího stavu než otec dítěte. Athelstan si ale Hákona zamiloval, dal ho pokřtít a oblíbil si ho prý více než své vlastní děti. Proto bylo první Hákonovo přízvisko Schovanec Athelstanův.

Jednoho dne dostal od krále zdobený meč. Zbraň tak dobrou, že s ní prosekl žernov až po osu. Meči tedy dal jméno Žernovsek a nosil ho až do své smrti. Bohové byli svědky toho, jak s ní šel do poslední bitvy.

Zatím Harald Krásnovlasý už jenom stárl a v osmdesáti se vzdal vlády ve prospěch syna Eiríka. Haralda, svého vnuka, ještě po narození polil vodou a prohlásil za nástupce po Eiríkovi. Sám zemřel v třiaosmdesáti na své usedlosti v Rogalandu. Byl pochován v Haugu u Karmsundu a jeho hrob zdobí mohyla.

V Norsku zavládnou bratrovražedné boje. Eiríka nahradí Hákon, aby se stal prvním křesťanským vladařem. Klid své zemi ale nebude schopen dát a na smrtelné posteli předá svoji moc Eiríkovu synovi, aby alespoň dočasně zavládl mír. O tom si ale povíme zase někdy příště.

Standa Django Jalovec

V ohni, ledu a krvi - Ságy z drsných fjordů I.: Harald Ježatý

Harald v seriálu Vikings

Motto: „Slyšte, jak tenkrát v Hafrsfjordu bil se král rodu mocného s Kjötvim, jenž slul Boháč. Z východu připluly tam bojechtivé lodě, tlamy chňapající, zdobené řezbou. Byly plné sedláků a bílých oštěpů i mečů z jihu. Berserkové řvali, kde zuřila řež, vlčí kožichy vyly v řinkot železa...“Část písně skalda Torbjörna Hornklofiho o bitvě u Hafrsfjordu.

Na místo prologu: Za sjednotitele Norska dodnes platí král Harald Krásnovlasý. Byl skutečně norským králem, ale rozhodně ne sjednotitelem, i když opanoval významnou část Norska. Na počátku dokonce stála milostná legenda. Řada historiků ji ale pokládá za pravdivou. Vždyť Heimskringla Snorriho Stulursona je sice pozdějším, ale také jedním z mála zdrojů, které o počátcích norských dějin máme. Samotný Snorri byl fascinován minulostí svého národa a hltavě sbíral všechny podklady, co se daly sehnat. A ruku na srdce, neválčilo se v minulosti také kvůli ženám?

Podle oné legendy požádal syn krále Halfdana Černého, vládce Vestfoldu, o ruku princeznu Gydu. Ta mu ale hrdě vzkázala, že se za něj vdá jen v tom případě, pokud se stane králem celého Norska. Harald nezůstal ve svém sebevědomí pozadu a prohlásil, že se neostřihá, ani neučeše do té doby, než se tak stane. Jeho první přízvisko vlastně vůbec nebylo Krásnovlasý, ale Rozcuchaný, nebo také Ježatý, ve staré norštině Haraldr Lúfa. Léta plynula, král Harald dosáhl svého slova, a když poslal pro Gydu, i když byl sám již ženatý, nechal si vlasy konečně upravit. Prý je měl tmavší blond barvy a všechny svými vlasy ohromil. Proto mu říkali od té doby Krásnovlasý.

Když se obrátíme pozorným zrakem od ság, musíme si uvědomit, jakou nelehkou situaci Harald měl. V polovině 9. století bylo Norsko roztříštěno na desítky království a ještě více na panství zdejších jarlů. Aby byl zmatek ještě více dokonán, rozdíl mezi králi a jarly byl prakticky ten, že král by jen o něco větší jarl, první mezi všemi, ale těžko byste jinak mezi ním a jeho jarly našli rozdíl.

Král Halfdan Černý, Haraldův otec, zahájil politickou expanzi nejenom mečem, ale také manželským ložem. Vzal si totiž za ženu dceru krále ze Song, čímž upevnil svoji moc i na území své manželky.

Když převzal moc Harald, byla tu tři důležitá území, která bylo nutné ovládnout, pokud jste si chtěli říkat norský král. První bylo Ostland, táhnoucí se od švédských hranic na západ. Na severu to byl Trondelag, kde si zdejší jarlové uchovávali důležitou suverenitu a jejich hlas byl potřebný k získání celé moci v Norsku. A na západním pobřeží to byl Vestland, odkud vyrážely námořní výpravy Seveřanů na viking.

Harald za svoji vládu získal Vestland, aby zakázal nebo značně omezil loupežné výpravy po moři. To byla totiž výsada jarlů z nehostinného Norska, která jim dávala nejen obživu, ale i moc a politický vliv. Objevit se nový mocný jarl s věhlasem díky kořistnickému vikingu, znamenalo by to pro Haralda nebezpečnou konkurenci. Na druhou stranu odliv dánských sil na západ během kořistnických nájezdů znamenal, že Dánové si již nemohli brousit zuby na zmíněné panství Ostland, protože odchodem svobodných mužů by ho neměl kdo chránit. I když se Harald stal norským králem, takový titul v jeho době ani neexistoval a severní Trondelag si dál uchoval nezávislost.

Důležitým mezníkem k tomu, aby získal Harald převahu, bylo ovládnutí pobřeží. V námořní bitvě u Hafrsfjordu porazil konkurenci, aby si získal důležitý Vestland. Kdo ho ovládal, kontroloval námořní cesty do Británie a mohl sledovat příchod dánské konkurence.

Harald ale nesáhl jen po meči, ale také po diplomacii a reformách. Krásnovlasý si dokázal výhodnými dohodami získat řadu jarlů. Kdo ale nebyl spokojen s jeho štědrostí, ten mu dodal záminku pro vojenskou intervenci. Aby k sobě připoutal náčelníky z Norska, vytvořil stálou armádu a pevnou šedesátičlennou družinu, známou jako hird. Do hirdu se verbovali pouze příslušníci předních rodů, které Krásnovlasý potřeboval. Protože Harald nepobýval na jediném místě, v centru své moci, ale cestoval během každého roku po celé zemi, měl v družině vždy někoho, kdo ho mohl ubytovat u svých příbuzných, a tak byli poddaní poctěni přítomností vládce. Všude měl navíc spojence a důležité informační kontakty. Hird a rodiny družiníků byly první královský dvůr a první středověká šlechta v Norsku.

Každý jarl měl nově podle králových zákonů na starost správu kraje a vybírání daní. K ruce měl hersira, velitele jeho vlastní družiny, jenž pečlivě vybíral každého družiníka. Být vybrán jako krajský správce nebo hersar znamenalo pro každého nejen nesmírnou poctu, ale také zdroj obohacení. Proto se řada jarlů a svobodných bojovníků přidala pod Haraldův prapor dobrovolně.

Držme se toho, co sepsal Snorri Stulurson.

Harald na ilustraci z knihy Fláteyjarbok ze 14. století

Budoucnost na obzoru: Harald se narodil řečenému králi Halfdanovi Černému a jeho ženě Ragnhild. Jak bylo zvykem, polili ho po narození vodou a dali mu jméno Harald.

Říká se, že před narozením pronásledoval krále Halfdana podivný sen. Měly mu z hlavy rašit vlasy různé délky a ještě rozličnějšího zbarvení. Nechal si ten sen vyložit a mohl být nadmíru spokojen. Královně se narodí syn z jehož krve povstanou králové celého Norska a jejich sláva překročí hranice fjordů až do vzdálených zemí. Krátké kadeře znamenají ty, jež dosáhnou mála. Ale ty nejdelší představují dědice, jež dosáhnou největších činů. Barva různých kadeří ve snu je barvou vlasů oněch nástupců.

A malý Harald se činil v boji po otci a v moudrosti, veselí a dobrotě po matce, což otec ne vždy rád viděl.

V Hadelandu, v hodovní síni, se jednou konala velká slavnost. Všichni nedočkavě seděli u stolu a čekali na velkou zásobu jídla a pití. Místo toho se přišel omluvit kuchař, že všechno jídlo najednou zmizelo a bez pokrmu nebude hostiny.

Halfdan byl rozezlen ani ne tak proto, že by měl veliký hlad, ale protože se slavnost vůbec nekonala. Kuchař raději ze strachu před králem uprchl. Když si Černý nevěděl rady, kam jídlo zmizelo, dal zavolat jednoho Laponce, co žil poblíž. Seveřané totiž věřili, že tito Sámové (Laponci) jsou nadaní v čarodějných věcech a věštění. Nevěřil tomu, když přivolaný šaman nic nevěděl o ztraceném jídle a dal ho zavřít. Kralevici Haraldovi se onoho nešťastníka zželelo a šel k otci prosit za vězňovo propuštění. Ten ve zlosti pronesl, že dá setnout každého, kdo by toho čaroděje z vězení propustil.

Harald se ale nedal a raději s vězněm sám uprchl. Toužil poznat jiný život, než bylo na cestách mezi dvorci různých jarlů. Jeho průvodce ho vzal ke svým lidem. Tu noc poseděli v chýši, dali si trochu sobího mléka a kus sýra a po nezbytném odpočinku vyrazili dál. Došli až do laponské vesnice, kde jakýsi náčelník pořádal svatbu. Prince se ujal jako nejvzácnějšího hosta a hostil ho až do jara.

Na jaře přišel za kralevicem náčelník a prozradil mu, že to byl on, kdo připravil krále o jídlo na hostinu. A také mu řekl, že jeho otec zemřel, princ se nemá čeho bát a doma na něj čekají jako na krále. „Staneš se králem celého Norska , “ řekl náčelník naposledy. Potom už jen poručil dát Haraldovi koně a doprovod, aby přišel domů jako skutečný král.

Doma zatím truchlili za krále Halfdana. Rozmrzelý král chtěl z Haldelandu co nejdříve pryč. Vybral daně a chtěl přes dosud zamrzlou zátoku přejet po ledě. Místní tu ale napájeli dobytek, jeho teplý hnůj zůstal na ledě a do toho nezvykle pálilo slunce. Led jenom tál. Královské saně se pod ním propadly a Černý se utopil.

I když byl možná prudký, nebyl špatný vladař. Truchlila po něm celá jeho zem a každý kraj toužil jen potom, aby byl král pohřben u nich. Nakonec se všichni domluvili, že Černý byl vládcem všech. Zatímco hlavu pohřbili v Ringerike, ostatní tři části těla pohřbili v jiných krajích. Mohyly na hrobech nesly název Halfdanovy hroby.

Když je Vám deset let, asi jste na jednu stranu potěšeni tím, že jste králi, že máte tu moc. Pak ale vyvstává jediná nezbytná otázka, a sice, jak si ji udržet.

Naštěstí měl kolem sebe Harald válečníky, kteří mu to v tom pomohli. Takovým byl i jeho strýc Guthrum, jenž zaujímal místo i v družině jeho otce. Teď byl jmenován regentem a vrchním velitelem. A bylo to jen dobře, protože jako dravé šelmy na bezbrannou kořist se začali cizí králové vrhat na Vestfold. Guthrum ale pozorným zrakem vše sledoval, připravil vojsko a vyrazil s Haraldem vpřed proti nepříteli. Tak porazili a zabili prince Hakiho, syna krále Gándalfa. Gándalf uprchl z další bitvy, spojil se s dalšími čtyřmi králi a vrhli se proti Haraldovu vojsku. Ten ale s Guthrumem porazil všech pět králů a v posledním boji našel smrt i Gándalf.

V těchto válkách Harald dospěl, zesílil a zmužněl. Stal se jedním z největších králů v Norsku a v šestnácti se začal poohlížet po nevěstě. Co mu vzkázala Gyda, víme, ale musíme si říct, co bylo potom.

Cukr a bič, oheň a meč, štědrost a síla: Kromě toho, že se Harald deset let nestříhal, nečesal, neholil, ani jinak neupravoval vlasy a vous, se také věnoval válce, diplomacii a politice.

Ihned po složení slibu svolal vojsko, povolal Guthruma a společně vyrazili na tažení, které změnilo tvář celého Norska. Nejprve šli do Opplandu a dále na sever přes Daleny k Dovreskému vrchu. Kde se mu postavili se zbraní v ruce, tam dal vypálit domy a muže zabít. Další utekli, nebo prosili o mír a složili slib věrnosti. Takovým neublížil a přijal je k sobě, protože chtěl Norsko sjednotit, ne ho vyvraždit.

V Orkdalu se postavil proti Haraldovi král Gryting. Když byl ale zajat, sklonil se před Ježatým a složil slib věrnosti. Spolu s králem se přidala k Haraldovi i celá nová zem.

Harald vyhlásil všude nové zákony. Veškerá půda nepatřila sedlákům, ale jeho osobě. Kdo na ní chtěl pracovat, musel z ní odvádět daň. V každém regionu ponechal jako svého zástupce jarla, který za něj soudil, vybíral daně a pokuty. Třetinu ze všech příjmů si mohl královský zástupce ponechat. K ruce měl několik velitelů či náčelníků okresů (již řečení hersirové), ti přiváděli dvacet mužů do družiny jarla. Jarl sám jich pro krále odváděl šedesát.

Jarl Hákon z trondheimského Örlandu se připojil s vojskem s k Haraldovi, aby porazili celkem osm trondheimských králů. Za odměnu se v jednom z dobytých království stal Hákon jarlem. V Trondheimu se Harald usadil a vybudoval zde své mocenské centrum s královským dvorem v Lade. Protože si Hákona oblíbil, přijal za manželku je dceru Ásu.

Pořád ještě Ježatý Harald nelenil. Postavil si bitevní loď, krásnou šedesátičlennou veslici s dračí hlavou na přídi, zdobenou řezbami, jaké do té doby nikdo neviděl v celém Norsku. To byla jeho velitelská veslice. Na příď postavil berserky ze své družiny, aby si každý dvakrát rozmyslel, než přeskočí se zbraní na jeho palubu.

Na jaře, když byla loď hotová, se vydal se vším vojskem a loďstvem na jih do Möre. Byli tu dva králové, kteří se rozhodli postavit Ragnarovi na odpor. Ve velké námořní bitvě je Harald rozdrtil. Zbyla nám o tom píseň skalda Törbjorna Hornklofiho:

Vítr od severu,
loď tam bystře přihnal,
na ní král se chystal
k boji se dvěma králi.
Knížecí soupeři se
mlčky pak zdravili šípy,
jež nad bojištěm sviští,
než se zpěv štítů ozval.

Padli králové Huntsjov a jeho tchán Nökkvi, vládce Romsdalu. Jen Sölvi Rozsocha, syn Huntsjova, uprchl.
Harald jmenoval v Möre jarlem krále Röngvalda, který mu vzdal věrnost. Sotva ale Ježatý odešel na zimu Lade, objevil se znovu Rozsocha, aby tu plenil a zabíjel všechny, kteří se sklonili před Haraldem. Jako spojence si přizval krále Arnvida z jižního Möre a Audbjörna z Fjordů.

Obě strany shromáždily vojska u Solskjelu. V zuřivém boji se fortuna dlouho nemohla rozhodnout, na čí stranu se přidá. Až král Harald svoji osobní odvahou a v zuřivém opojení bojem vystoupil na čelen lodi, kde obklopen družinou a po boku s berserky rozdával mečem smrt na nepřátelských palubách, ke kterým přirazil. Podle legendy vládl takovou silou, že se po jeho úderech začala rozpadat nepřátelská loď.

Tehdy padli králové Arnvid a Audbjörn. Na Haraldově straně ale byli pochování dva jarlové a dva švagrové, synové jarla Hákona. Jižní Möre zůstalo Rögnvaldovi a Sölvi Rozsocha se stal znovu psancem na útěku, aby ještě v království Rozcuchaného způsobil nemálo škod.

Rögnvald převzal iniciativu, ignoroval zimní měsíce, kdy vládl všude klid, přišel do Fjordů, kde byl ještě bratr zesnulého Audbjörna Vémund a v noci obklíčil jeho dvorec. Poté dal zapálit hodovní síň, kde spal Vémund a devadesát družiníků. Než se jarl vrátil do Möre, pobral ještě Vémundovy lodě a veškerou cennou kořist.

Harald přispěchal do Fjordů následujícího jara, aby si je bez odporu podrobil a přenechal jarlu Hákonovi. Hákon se ale zapletl do sporu s jarlem Atlim o kraj Sogn, kde měl úřadovat Hákon. Atli chtěl území odstoupit pouze na příkaz krále. Oba jarlové se utkali v bitvě. Hákon zahynul v boji a Atli jen krátce po něm podlehl svým zraněním.

Harald vládl již čtvrtým rokem z Lade, aby se vydal do Viku na východě Norska, kde se dozvěděl o tom, že si švédský král Eirík podrobil sousední Värmland a činí si nárok i na všechny okresy ve Viku. Dokonce sem poslal už jarla, který má pro něj vybírat daně.

Harald Ježatý jednal pohotově a rychle. Svolal sněm do Foldenu, kdo mohl prokázat, že nezradil a neohnul hřbet před Švédy, ten odešel bez úhony. Jiní museli platit pokuty. Ještě před zimou to král zopakoval i v Romerike.

Ještě Ježatý Harald v představě Morris M. Williamse

Zdroje: Královské ságy Snorriho Stulursona - převyprávění Jaroslava Kani
Brémský, Adam - Činy biskupů hamburského kostela
Polach, P. Vladimír: Historie o starých norských králích

Standa Django Jalovec