 |
| Křižácké státy kolem roku 1135 |
Motto: „ Žízeň a hlad na nás doléhaly ze všech stran a my k jídlu neměli nic až na bodláčí, jež jsme mnuli v dlaních, z takových jídel jsme byli živi...“ Neznámý autor Anonymní kroniky, patrně člen Bohemundovy družiny.
Když mrtvoly zakryl písek, utichly písně a dozněly tklivé modlitby, byl čas vyrazit dál. V bitvách u Nikáje a Dorylaeumu prokázali urození šlechtici z Evropy naplno, co v nich vězí. Rytíři se vzdali svého majetku, aby měli peníze na výpravu, ze které se už také nemuseli vrátit živí, ale aspoň by smyli své hříchy, nebo měli reálnou šanci domoci se tisíckrát většího majetku a postavení než doma v Evropě. Porážka Turků u Dorylaeumu sice otevřela výpravě cestu do Anatolie, ale ne ke Svatému hrobu, který byl pořád ještě daleko. Pokud ale chtěli milites Christi zvítězit, myslím rozhodně zvítězit, nestačilo jen dál pokračovat v cestě na Jeruzalém. Chtělo to získat nějaké pevné opěrné body. Ony pevnostní državy se stanou zárodkem nových křesťanských států. Dnes je známe jako Antiochie, Edessa a Tripolis. K dobytí Tripolisu došlo až po 1. křížové výpravě. Knížectví antiošské a edesské byla ale získána jež před dobytím Jeruzaléma.
Hladová cesta do Ikonie a kometa nad Herakleií: Po bitvě u Dorylaeumu nebyl následný pochod vůbec jednoduchý. Turci za sebou nechali doslova spálenou zemi, a tak si hlad a žízeň začaly vybírat svou daň. Nejprve začali umírat koně a lidé museli přeložit cestovní vaky i na ovce a psy. Aby sami křižáci netrpěli hlady, drtili semena bodláčí a trávy, která sebrali u cesty.
Poté, co minuli pisidiánskou Antiochii, se cesta zdála ještě horší. Na jedné straně se nacházelo pohoří Taurus, z druhé strany vedla cesta přes solnou poušť, kde jedinou vegetací bylo křoví. Žvýkáním větví se křižáci snažili marně nasytit. Brzy onemocněl jeden z vůdců Raymond z Toulose a Godefroy z Bouillonu byl raněn na lovu medvědem. Jediné, co pomáhalo vojsku křesťanů udržet morálku, byla jejich víra a naděje, že pokud zemřou pod znamením kříže, dojdou spásy a nebeských bran. I když řada členů zemřela, je dost možné, že toho nelitovala a odešla smířena s osudem.
Naděje konečně vysvitla v Ikonii. To už výprava snědla řadu svých zvířat a prošla zmíněnou pisidiánskou Antiochií známou též jako Antiochetta (dnes zde najdete prakticky ruiny). V úrodných ikonijských nížinách se skvělo město stejného jména. Zdejší obyvatelé přijali milites Christi jako osvoboditele a přátele. Byli to totiž křesťanští Arméni.
Kilič Arslan se ale ani po dvou porážkách nevzdával, a když navíc viděl, že jeho taktika spálené země nikam nevede, podnikl ve spojení s Danišmendovci proti křesťanům další útok. Ti se v Ikonii zdrželi několik dní, kdy odpočívali a kromě sil nabírali i zásoby. Jako zázrakem se postavil na nohy Raymond z Toulose, který na tom měl být již tak špatně, že přijal poslední pomazání. Odpočinek a dobrá strava udělají holt své dnes i ve středověku. Pan Raymond ostatně pokračoval s výpravou dál a byl stejně jako ostatní přepaden Turky u Hérakleie, asi osmdesát mil východně od Ikonie. Zde chtěli Seldžuci zabránit křesťanům v přechodu pohoří Taurus, místo toho ale sami začali utíkat, když si to Bohemund z Tarentu namířil s rytíři přímo do jejich středu, naproti samotnému Kilič Arslanovi. Vítězství toho dne symbolizovala kometa, která se v noci objevila na obloze směrem k východu.
Pán Edessy: Po bitvě u Hérakleie vyvstala celkem jednoduchá otázka, na kterou ale byla poměrně těžká odpověď. Kudy dál? Cesty byly dvě. Přes pohoří Tarsus, průsmykem Kilikijská brána. Nebo, protože jsou Turci poraženi, přes Caesareu Mazachu (dnešní Kayseri), hlavní město Kappadokie až na syrskou planinu do Antiochie. Většina křižáků se rozhodla pro druhou možnost, protože Kilikijská brána byla nebezpečná, příliš úzká, strmá a zrádná. Část bojovníků kříže ale nesouhlasila a 15. září 1097 vyrazila z tábora skrz Kilikijskou bránu. Vedl je Bohemundův synovec Tankred a Godefroyův bratr Balduin. Na čele oddělené bataille jel Tankred s třemi sty muži. Asi třetina byli rytíři. Za nimi o něco pomaleji šlo pět set rytířů a dva tisíce pěších Balduina. Cíl cesty měly obě skupiny stejný, rodiště sv. Pavla, město Tars.
Když k městu dorazil Tankred, nemohl na něj rovnou zaútočit, protože měl příliš málo mužů. Turci ale nedokázali obrněné křižáky porazit a byli krvavě zatlačeni zpět do města. Nadšení obyvatelé města, opět vesměs křesťané, poslali poselstvo k Tankredovi se žádostí o osvobození z muslimského jha. Tankred by tak učinil rád, ale musel čekat na Balduinovy posily. Ty dorazily po třech dnech. Když Turci viděli na obzoru mračna zvířeného prachu, svědčící o příchodu křesťanských posil, raději vyklidili město. Tankred byl za obrovského jásotu místních usedlíků vpuštěn do města otevřenými hradbami.
Balduin se zatím utábořil pod hradbami, protože se už smrákalo. Nevšiml si, že Tankred vstoupil do měst bez něj a jeho voje. Když se ráno vyhouplo slunce nad město, mohl konečně spatřit Tankredovu zástavu nad městem. Protože ale nehodlal město Tankredovi přenechat, došlo mezi oběma veliteli k vyostřené výměně názorů. Balduin měl ale za sebou více mužů a než podstoupit zbytečně krvavou řež, rozhodl se Tankred vyrazit dál na východ a vydobýt si jiné výspy. Balduin možná plánoval udělat si z Tarsu centrum své nové říše, ale ani on město moc dlouho nedržel.
Když dorazila k městu skupina několika set Normanů, kteří se snažili dohnat Tankreda, odmítl jim vstup do města, za což byl kritizován vlastními muži, protože Normané podlehli Seldžukům, kteří se nalézali v okolí. Následně i vlivem klimatu (město se nacházelo v bažinaté oblasti) se rozhodl město opustit a přenechat ho veliteli pirátů Guynerovi z Boulogne. Samotný Balduin se vydal na východ, kde následoval příkladu i cesty Tankreda. Balduin dohnal Tankreda jen několik mil na východ od Tarsu. Tankred se rozhodl neuváženě změřit své síly s Balduinem a v čele mužů také přímo proti němu vyjel. Byl však také poměrně snadno odražen. Rozpory mezi dvěma důležitými veliteli neunikly hlavnímu voji celé kruciáty, kde vyvolaly rozhořčení. Oba vůdci byli pokáráni a přinuceni ke křehkému smíru.
Balduin se nevzdal snu o vlastní říši ani poté, když se po usmíření s Tankredem dozvěděl o tom, že jeho žena a děti onemocněly. Vydal se tedy k nim až nazpět k hlavnímu křižáckému bataille, aby se ale na místě dozvěděl, že zemřely. Jeho sny to ale nenarušilo, naopak se rozhodl vybudovat si svoji říši s ještě větším zápalem.
S menším oddílem bojovníků se rozhodl putovat na jih k Eufratu, krajem křesťanských Armémů. Ti jak se o něm dozvěděli, začali vraždit a pobíjet své turecké okupanty, kde se jim jen dostali pod nůž. Křižáci byli vítáni jako osvoboditelé seslaní samotným Bohem a obyvatelstvo pod velením lokálních vůdců doplňovalo nadšeně Balduinovo vojsko. Balduin tak jen s malým přičiněním osvobodil kraj kolem řeky Eufratu a na cestě do Antiochie z jedné strany, na druhé straně u Karchemiště v místě přechodu přes Eufrat zanechal arménské posádky.
Zdejší arménský vládce Edessy, řečený Thoros, pozval Balduina do Edessy, aby ho jmenoval svým spoluvládcem a zároveň učinil adoptivním synem. K tomu měl posloužit i prapodivný rituál. Oba jmenovaní, svlečení do půl těla, byli oděni do obří košile, kde si navzájem třeli těla hruď na hruď. Ceremoniál pokračoval mezi Balduinem a jeho adoptivní matkou.
Tak se jeden mladší bratr dolnolotrinského vévody stal spoluvládcem v arménské Edesse. Bylo by to jako v pohádce, kde by si vydobyl postavení nějaký Nýmand z Nemanic. To ale ještě nebylo vše. Thoros byl špatný vládce, poddaní ho nesnášeli a chystali proti němu vzporu. Není se čemu divit, když do bojů s Turky nezasáhl, předtím se jim poctivě klaněl a po jejich porážce Balduinem (samozřejmě s příspěním místních) jen přemýšlel nad tím, jak si neznepřátelit ani jednu stranu. Proto také přijal Balduina jako vlastního syna a předal mu část vlády.
Samotný Balduin možná o povstání věděl, ale nepodnikl pro něj, ani proti němu nic. Thorosovi pouze poradil, ať se vzdá. Ten byl uvězněn ve vlastním paláci v Edesse, odkud se později pokusil uprchnout. Na útěku byl ale poznán a zabit. Vládu plně převzal Balduin, který se stal knížetem edesským.
Balduin byl úplně jiná liga. Vládl mírně a spravedlivě, ale právě mírná politika způsobila později problém mezi ním a jeho novými poddanými. Ti nemohli vyvstát nadřazené chování některých jeho rytířů a smířlivou politiku vůči muslimům, kteří byli přijímáni do armády a cvičeni pro boj. Člověk se všem nezavděčí a zkuste se zavděčit zemi s národnostně smíšeným obyvatelstvem až hanba. Balduin si vzal zdejší šlechtičnu s bohatým věnem a s novým tchánem Thatulem, který byl mocným spojencem. Nový vládce i úspěšně odrazil atabega (funkce vojenského velitele, který původně učil sultánovy syny) Keborgu a připojil menší okolní státečky. Přesto právě jeho umírněná politika přinesla kritiku a nespokojenost, která přerostla ve vzpouru s cílem dosadit jeho švagra Thatula.
Jenže se nepodařila utajit a Balduin měl konečně možnost také ukázat tvrdost a rozhodnost, která se tehdy u panovníka cenila jako nezbytný rub k líci mince. Thatul musel prchnout do hor, přední spiklenci byli oslepeni a ostatním byly uřezány uši nebo nohy. Zmrzačení a oslepení konspirátoři skončili pod zámkem, jejich majetek byl zabaven. Od té doby nikdo nepochyboval, kdo je v Edesse pánem.
 |
| Křižáci před Antiochií, obraz Gustava Doré |
Řež u Antiochie: Hlavní voj zatím postupoval dál k Antiochii. Město, ke kterému bataille postupovalo mělo jen obvod hradeb na šest kilometrů, dvojitý pás opevnění na dvanáct kilometrů a na čtyři sta padesát obranných věží. Z jihu chránilo město v oáze horské pásmo vrcholů Cassius, Silpius, Orocassias a Phrynimus, na severu chránila výspu řeka Orontes a mokřiny. Kdysi tu žilo okolo dvou set tisíc obyvatel. Nyní tu žilo tak čtyřicet tisíc duší, většinou Řeků a Arménů. Městská zástavba tvořila jen zlomek opevněné oázy. Většina krytého prostoru byly pastviny, pole, statky a dokonce i vinice. Ideální zásobovací bod pro procházející armádu, tedy i pro bojovníky kříže.
I pro silné vojsko milites Christi se muselo nadcházející obléhání jevit jako nezdolný oříšek. Těžko říct, na co asi Evropané mysleli, když 20. září 1097 dorazili k městu, ale určitě zůstali stát chvíli v úžasu. Nebyl ale čas otálet, meče si žádaly krev, odvaha činy a do Jeruzaléma byl ještě kus cesty.
Bohemund z Tarentu se opět vyznamenal. V čele křesťanského útoku prorazil přes řeku na severovýchod k městu. Ihned poté, co zarazil banderium (prapor), začal stavět tábor. Vpravo od Bohemunda rozbil ležení princ Hugo z Vermandois, Robert z Normandie a Etienne z Blois. Přidali se i Raymond de Saint-Gilles a Godefroy z Bouillonu.
V následujících dvou týdnech se prakticky nic nedělo. Křižáci stavěli ležení a obléhací stroje a spokojeně hodovali na plodech úrodného údolí Antiochie, neboť i za hradbami nalezli obilí, stromy obsypané ovocem i vinné hrozny. Z města ani okolí nikdo neútočil, a tak si křižáci v klidu vykračovali po okolí třeba jen tak na procházku beze zbraní a bez zbroje. Jednomu německému šlechtici se to mělo stát osudným, když se na výletě s několika druhy a dámami ztratil. Později byl nalezen zardoušený. Pravděpodobně byl přepaden někým s pevnosti Harenc, odkud začali najednou Seldžuci podnikat výpady a přepadat osamělé rytíře.
Z Antiochie zatím vyráželi jen obchodníci a překupníci. Mezi nimi byla řada zvědů, která předávala informace oběma stranám. Zdejší místodržící, emír Jaghisjan, si zadělal před příchodem křižáků na problém, když při sklizni zásob za hradby jednou zanechal všechny křesťany pod hradbami a dovnitř už je nepustil. Na otázku, co bude se ženami a dětmi křesťanských nádeníků odvětil, že se o ně postará místo jejich mužů. Skutečně tak učinil, ale zároveň rozhořčil vyhnané Řeky a Armény natolik, že ti se spojili s křižáky a poskytli jim nezbytné informace o obraně Antiochie a složení posádky. Když se jiní pokoušeli dostat do Antiochie za rodinami, dal něco z nich Jaghisjan pochytat, stít a jejich hlavy vystřelit praky a katapulty do křižáckého tábora.
Bohemund z Tarentu si řekl, že není čas na servítky a diplomatická jednání. Vzal sto rytířů a dobyl již řečený Harenc. Hlavy mrtvých Turků nezapomněl poslat jako odvetu přes antiošské hradby.
Obléhání se vyostřilo. Bohemund zrekvíroval lodě na řece Orontes a vytvořil z nich most k severní straně hradeb. Brzy začal kontrolovat koryto řeky u římského kamenného mostu vedle antiochijské brány, ve francouzských pramenech známou jako Porte du Pont. Dále postavil naproti Svatopavelské bráně malý hrádek, známý pod názvem Zlý pohled, to aby si Seldžuci rozmysleli případný výpad proti obléhatelům.
Když ale přišla zima a obléhání se protahovalo, nebylo tu zrovna křižákům dvakrát příjemně. Zásoby docházely, chléb se několikanásobně prodražil, lodě často nic nepřivezly, nebo samy nepřipluly, zvěř v okolí byla vybita a úroda v údolí vyjedená a spasená. Koně milites Christi podléhali kolice, jiní byli snězeni, protože podlehli chladu, či nedostatku píce. Tak v táboře zbylo jen několik set koní. Umírali ale i lidé a řada křižáků také odplula s Janovany zpět do Evropy, pokud je na cestě nepobili Turci, kteří si troufali na slabší odřad.
Po Vánocích se rozhodl Robert Flanderský k zásobovacímu výpadu. Následoval ho i náš starý známý Bohemund. Když byli na výpravě, rozhodli se Seldžuci k protiútoku, ale byli odraženi Raymondem de Saint-Gilles. Byl by se mu podařil i útok na město, kdyby obránci včas nezavřeli bránu. Mohli za to i pěšáci hraběte Raymonda. Mylně si totiž vyložili ústup rytířů, kteří se pokoušeli o obchvat. Pěchota začala bezhlavě utíkat a řada z nich utonula v řece Orontes. Turci chvíli pronásledovali pěchotu a podařilo se jim ukořistit osobní zástavu biskupa Adhémara du Puy s vyobrazením Panny Marie.
 |
| Ztvárnění bitvy u Antiochie na středověké iluminaci |
Zatím se zásobovací výprava blížila k El Baru, kde narazila na nepřítele. Podle jedné verze nepřítele odrazila rozhodným jezdeckým útokem. Podle druhé došlo jenom k vzájemnému ostřelování. Každopádně se výprava vrátila k Antiochii s holýma rukama. Křižáci navíc zažili na místě zemětřesení, které hluboce otřáslo jejich morálkou. Následovaly deště, které trvaly tak dlouho, že období po třicátém prosinci 1097 bylo syrskými obyvateli označeno za chcavé.
Dezerce pokračovaly. Když uprchl z tábora i Petr Poustevník, Bohemundův synovec Tankred se rozzuřil a přivedl kazatele nazpátek v poutech. Dále ho nechal spoutaného ležet před Bohemundovým stanem po celou noc. Ráno si to vyřídil s kazatelem samotný Bohemund, nadával mu a nedal pokoj, dokud velebníček neodpřísahal na svou duši, že bude pokračovat až do Jeruzaléma a v dobrém i zlém nesejde z cesty.
Křižáky také opustili jejich byzantští spojenci a na obzoru se objevil nepřítel. Byl to Jaghisjanův syn, který kromě vlastních sil, přivedl i posily z Aleppa. S vojskem se rozložil mezi řekou Orontes a Antiochijským jezerem. Seldžuci tak ztratili možnost pohybu a rozvinutí, nemluvě o případném manévrování.
V době, kdy začali Turci rozdělávat ohně, se konala porada ve stanu biskupa Adhémara. Bohemund radil nečekat, sednout na koně a vyrazit vstříc nepříteli, který nemá v boji muže proti muži šanci. Křižáci ale měli tak málo koní, že leckterý urozenec musel dát přednost mule či mezkovi. Ať na ušlechtilém válečném oři, nebo zkrátka jinak, rytíři se v šesti batailles dostali na vrchol nad planinu, kde Seldžuci tábořili.
Zatímco pět oddílů neprodleně zaútočilo, šestá pod Bohemundovým velením zůstala jako záloha. Turci zasypali křižáky šípy, kterých podle kronikářů bylo jako nespočetné hejno vran či drozdů. V boji tělo na tělo ale měli výhodu křižáci. Třesk zbraní, ržání koní a řev raněných byl slyšet celým údolím. Křižáci drtili muslimy jak to jen šlo, ale těch bylo příliš. Naštěstí nemohli využít početní převahu, ani rychlost svých koní.
Když hrozilo, že se k boji přidá i Jaghisjanův výpad z města, dal povel Bohemund k útoku. Kronikář z jeho družiny líčí, že se normanský hrabě vrhl kupředu jako vyhladovělý lev z doupěte, který se vrhá na nepřítele jako na stádo gazel. Když tak Bohemund obrátil nepřátele na útěk, jeho rudá zástava pořád vlála nad jejich hlavami, neboť normanský hrabě byl vždy vpředu, uprostřed nejkrvavější vřavy.
Když to spatřil Jaghisjan, ustoupil raději do města, kam ho brzy následoval nový náklad uťatých muslimských hlav. Milites Christi měli vystaráno, protože kromě zásob a pokladů ukořistili v musulmanském táboře takové množství koní, že již nepotřebovali muly a mezky.Obléhání pokračovalo, emír Jaghisjan nemínil dát kůži lacino a jeho syn se vydal až do Mosulu shánět pomoc.
V Mosulu vládnul atabeg Kerboga, ctižádostivý úředník, který se z otroka vypracoval na tak důležitý post, aby se jen tak nezastavil a pokračoval dál v mocenském postup. Ten mu měl zajistit i další boj s křižáky. Atabeg tak měl získat přístup do Anatolie a Arménie. Začal proto sbírat mocné vojsko.
Mezitím dostali bojovníci kříže zprávy, že do Latakie a přístavů Saint-Symeon připluly anglické lodě s křižáckými posilami. Bohemund a hrabě Raymond de Saint-Gilles se do přístavů vypravili, aby vyzvali posily ke spěchu. Přemluvili ale jen hrstku námořníků a bezbranných poutníků. Na zpáteční cestě je přepadli Turci z Antiochie, kteří připravili léčku a zasypali cestující šípy. Poutníci se dali na bezhlavý útěk, strhli s sebou i část rytířů a Turci vesele zabíjeli každého na dosah zbraně. Kromě rytířů tu zemřelo na pět set poutníků. Bohemund s Raymondem nelenili, proklestili si cestu jak se jen dalo a vjeli do tábora milites Christi, kde všechny pokřikem varovali. Šlechtici ale opět nehodlali čekat na nepřítele v táboře a vyjeli do protiútoku. Karta se obrátila a Turci byli pobíjeni jako zvěř. Do města prchali tak slepě a zmateně, že jich řada nalezla smrt v Orontu poté, co se prchající příliš nakupili na mostě. Ti, kdo padli do vody živí, později zbarvili svou krví vodu doruda, jak byli bojovníky kříže doráženi. Toho dne mělo zemřít na třicet tureckých emírů a z Antiochie se dlouho nesl nářek a pláč pozůstalých, kteří prosili své nepřátele, aby si své mrtvé mohli aspoň odnést domů a důstojně je pochovat.
Křižáci pokračovali v obléhání, postavili novou pevnůstku, tentokrát na odvrácené straně římského mostu, aby zabránili výpadům. Jako hlavního velitele si zvolili Étienna z Blois a pokračovali v uzavření cest a spojnic do města. Tak se opět vyznamenal Bohemundův synovec Tankred, který dobyl nedaleký hrad na západě. Od té doby se bude nazývat Tankredův hrad. Mnohem důležitější ale bylo, že v hradních skladištích našel zásoby jídla, vína, obilí a olivového oleje.
Hraběte z Tarentu ale dlouhé obléhání unavovalo a rozhodl se využít lsti a klamu. Ve městě žil zbrojíř jméne Firuz, který byl ochotný zradit. Byl to arménský křesťan, který přestoupil k islámu a těšil se přízni emíra Jaghisjana. Během obléhání si ale přilepšoval černými obchody s křižáky natolik, že dostal od emíra pokutu. Patrně měl dobré známosti mezi křižáky, takže mu nedělalo problém kontaktovat Bohemunda a domluvit se s ním. Domluvili se, že až dostane Firuz smluvené znamení, vydá hraběti věž. Hrabě ale musí mít připravené žebříky a být s celým vojskem ve zbrani připraven, přičemž má válečným pokřikem Seldžuky zastrašit.
Později předložil hrabě křižácké radě návrh, aby město dostal ten, kdo se před ostatními při jeho ovládnutí vyznamená. Urození páni to ale odmítli, chtěli se o město podělit rovný dílem, vždyť tu všichni bojovali a tratili. Normanský velmož ale moc dobře věděl, že jim nic jiného nezbude, protože k Antiochii se blížil Kerboga. Cestou se sice zdržel bojem s Balduinem o Edessu, ale to nic neměnilo na tom, že pro křižáky představoval povážlivou hrozbu. Dne 2. června 1098 již Syřané a Arméni šířili znepokojivou zvěst o atabegově vojsku, které je v dohledu. Konce islámského vojska ale nelze dohlédnout. Velitelé tedy po konečném odkrytí plánu normanského velmože souhlasili, že město bude jeho.
Bohemund tedy rozdělil příkazy. Vojsko se mělo připravit ve zbroji a s koňmi, aby se zdálo, že vyráží na výpravu do vnitrozemí. Místo pochodu dál se ale kolem hory Cassius stočilo zpátky a postavilo se k Věži tří sester, kde byl již připravený zrádný arménský zbrojíř. Hrabě z Tarentu vybral šedesát nejodvážnějších mužů a poslal jednoho seržanta (tehdy označení pro neurozeného těžkooděnce), aby zkontroloval na smluveném místě Firuze jestli je připraven a zda se nejedná o past. Jakmile zjistil, že je vše v pořádku, vydal se normanský oddíl na postup.
Firuz by nejprve zděšen, že je Evropanů tak málo, ale nebylo již cesty zpět. Hodil dolů provaz, Bohemund k němu připevnil provazový žebřík a první rytíř jménem Foulcher ze Chartres začal stoupat vzhůru, následoval Bohemund, Robert z Normandie a Godefroy de Bouillon.
Po obsazení věže pokračovali k dalším věžím, kde všechny překvapené obránce pobili. Křižákům ale praskl žebř, takže si museli jinde dopomoci lany. Když jich bylo na pět set, začali troubit na rohy, aby dali znamení ostatním. ,,Dieus le veult, '' řval Bohemund a vztyčil na hradbách rudou zástavu. Vše, co zbylo v křižáckém ležení, se dalo na postup do města. Bohemund se prosekal zmatenými obránci k první bráně, aby ji spolubojovníkům otevřel. Jak se milites Christi hrnuli do města, turečtí vojáci prchali zbylými bránami pryč.
Když zjistil Jaghisjan, co se děje, prchal v sedle koně ven z města. Tryskem projel nejbližšími syrskými a arménskými osadami, aby posléze zarazil koně a naříkal nad ztrátou města, rodiny i souvěrců, které opustil. Tak žalem padl z koně a jeho doprovod se marně snažil emíra vysadit do sedla. Odjeli bez něj a Jaghisjana zabil nějaký místní dřevorubec, který jeho hlavu donesl křesťanům do Antiochie.
V Antiochii už organizoval poslední obranu jen emírův syn, který krátce před pádem pevnosti přišel otci sdělit radostnou zprávu, že se blíží atabeg Keborga. Teď byl ale mladík rád, že se s hrstkou obránců mohl zabarikádovat v citadele v jižní části města. Křižáci slavili, pili, plenili, rabovali, smilnili a ulicemi se nedalo ani chodit, jak byly zaplavené mrtvými. Když milites Christi vystřízlivěli, byl tu problém jménem Keborga.
Atabeg Keborga přešel Orontes od severovýchodu a zajistil si předmostí směrem na jih. Jádro vojska ale nechal odpočívat na severnímu břehu, aby si před nastávajícím bojem odpočinulo. 10. června 1098 již směřoval útok na římský kamenný most, který byl tak důležitý k přístupu do města. V cestě mu ale stál již zmíněný hrádek, který bránila posádka ze všech sil, dokud nebylo jasné, že se neubrání. Tehdy předsunutou tvrz zapálila a spořádaně ustoupila do města.
To bylo ale jen takové vzájemné oťukávání. Generální útok Turků totiž vedl obloukem od východu směrem k jižní citadele, kde se pořád bránil syn mrtvého Jaghisjana. Keborga počítal s tím, že emírův syn podnikne výpad, aby své spojence podpořil. Když pak Bouillonovi muži podnikli protiútok, který Turci odrazili, zasel emírův výpad zmatek do křesťanských řad natolik, že se křesťanům podařilo uhájit hradby až po celodenním boji.
Morálka Evropanů byla tak narušena, že jich řada začala opouštět Antiochii po provaze přes hradby a v noci po vzoru zlodějů. Následovali Étienna z Blois do Antiochetty, který se už dávno od křižáků odloučil pod záminkou nemoci a nevadilo mu ani, že byl zvolen za vůdce. Bohemund se pokoušel dostat nějak Jaghisjanova syna z citadely. Neměl ale štěstí. Mladý emír nedal na možnost volného odchodu, pokus o útok byl zmařen a Bohemund raněn. Pokus o vykouření obránců skončil málem nešťastně, protože vítr obrátil plameny do městského jádra. Naštěstí shořela jen část zásob.
Dlouhé pobyt ve městě ale opět způsobil, že začaly docházet potraviny a ty co zbyly, se nechutně prodražovaly. Nemocným a hladovým křižákům pozvedl morálku jen náhlý nález Svatého kopí v bývalé katedrále svatého Petra. Na onu relikvii upozornil jistý Provensálec Pierre Barthlemy, kterému ho měl ukázat ve snu sv. Ondřej. Kopí bylo přes jisté pochybnosti nalezeno ve výkopu v oné katedrále, kde ho vyzvedl onen Provensálec.
Ať už to skutečně Svaté kopí bylo, či nikoliv, vyvolalo mezi křižáky takové nadšení, že ti se rovnou začali chystat do boje. Nyní vrchní velitel výpravy Bohemund z Tarentu slavnostně odpřísahal, že své druhy nikdy nezradí a neopustí, ať ho to stojí třeba život. Biskup Adhémar z Puy nařídil přísný třídenní půst, i když ten křesťanům v posledních dnech jistě nechyběl a poslal po dohodě s Bohemundem poselstvo za Keborgou, aby opustil v míru obležené město. A když tak neučiní, mají křižáci volnou ruku k boji. Keborga se samozřejmě takovému návrhu musel vysmát.
28. června 1098 se sešikovali Evropané do čtyř nebo pěti batailles (údaje se liší), byli tu přítomni všichni urození páni, kromě hraběte z Toulose, který byl nemocný. Bohemund a Robert Courteheuse zůstali s poslední bataille vzadu jako záloha.
Křižáci vyrazili proti Keborgovi jako jeden muž tu na koni, tu na oslu, či jiném méně ušlechtilém zvířeti, ale turecké vojsko se začalo náhle samo od sebe rozpadat a jednotliví bojovníci půlměsíce opouštěli bojiště. Co to? Zvítězila zázračná zbraň, tedy Svaté kopí? Měli snad Turci po předešlých porážkách z křížáků takový strach, že byli přicházející armádou naprosto odzbrojeni? Nikoliv! Atabeg Keborga byl jen zrazen svými spojenci, kteří si nepřáli jeho vítězství a báli se vzrůstající moci ctižádostivého úředníka. Ony nesváry způsobily chaos a rozklad turecké armády přímo na bojišti.
 |
| Masakr v Antiochii |
Zdroje: Bridge, C. Anthony: Křížové výpravy
Cummins, Joseph: Kronika válek
Jones, Robert: Rytíři
Kovařík, Jiří: Rytířské bitvy a osudy I. : Meč a kříž
Roaux, Paul Jean: Střet náboženství
Žádné komentáře:
Okomentovat