Michal Chrabrý: Calugareni - Dlouhá cesta ke svobodě

Portrét Michala Chrabrého z 19. století...

Známe ho jako osmahlého, tmavého muže s havraním vousem i vlasem a podmanivým pohledem, co má něco kolem čtyřicítky, když se stal knížetem.

Vlastním jménem to byl Mihai (Michal) Patrascu (čti Patrasku), který vyrůstal v obchodnické rodině v Orasul de Flosi. Ano, vyrůstal. S jeho původem je to složité. Mohl být Patrascu po knížeti vojvodovi Patrascovi, ovšem nemanželského původu. To by znamenalo, že jeho otcem byl příslušník knížecí dynastie Besarabů (konkrétně dynastie Draculesti), takže byl spřízněný s Vladem Tepesem. O jeho matce se traduje, že pocházela z krve byzantských princezen. Vládu měl tedy možná v krvi. Přesto to byl do zralého věku jenom obchodník, statkář a bán.To podle kusých zpráv o jeho mládí můžeme ještě spolehlivě určit.

Byl to šikovný obchodník. Jak rostlo jeho jmění, rostl i jeho věhlas a obdiv okolí. Vzal si starší, ale bohatou vdovu Stancovou, která ho později bude podporovat i na trůně. Se svým a jejím majetkem nakládal více než rozumně. Chytře spekuloval s půdou, stal se jedním z největších vlastníků půdy ve Valašsku a pronikl mezi šlechtu. Stal se bánem a později zasedl v radě samotného valašského knížete.

Mohl žít v klidu a míru, kdyby žil jinde. Ale on žil ve Valašsku v 16. století, za knížete Alexandra, řečeného Zlý, který posílal na kůl za křivý pohled a pod tureckou okupací. A právě Portu v Konstantinopoli podplácel Zlý, aby se udržel na trůně. Valaši platili peníze a odváděli děti podle devširme z přibližně každého čtyřicátého domu na janičářský výcvik, do eunušské služby, do harému konkubín.

Michal Patrascu byl z těch bojarů, kteří se na to nemohli dívat a rozhodl se pro vzpouru. Punkt byl ale brzy rozbit. Hlavní spiklenci byli před zraky ostatních bojarů naráženi na kůl při venkovní hostině pořádané Zlým. Michal prchal s vrahy v patách a jeho žena hledala azyl v klášteře.

Náš hrdina nakonec doputoval do Konstantinopole, kde se odhodlal naplnit svůj smělý plán. Rozhodl se podplatit sultána, aby sám získal valašský trůn a Alexandr byl popraven.

Michal neměl čas vysedávat u kávy a musel jednat. Naklonil si patriarchu Jeremiáše, kontaktoval svého příbuzného, řeckého obchodníka Andronicuse Cantacuzina, a zasedl ke stolu s anglickým vyslancem v Konstantinopoli Bartonem. S těmito známostmi, kontakty na janovské obchodníky a jejich penězi mohl uplatit sultána i Vysokou Portu, která za sultána vládla ve skutečnosti.

Sultán Murad III., jenž miloval umění a knihy, nevládl stejně jako každý sultán od dob Sulejmana Nádherného. Skutečnou moc držela jeho rada a hlavně velkovezírové jako třeba Sinan Paša, kterého musel Michal nutně uplatit a získat na svou stranu. Murad nechal odstranit knížete Alexandra nejen kvůli štědrým úplatkům od Patrasca, ale také už kvůli tomu, že předchozí kníže byl slabý a mohl být snadno svržen. I Turci měli zkrátka zájem na tom, aby v neklidném Valašsku zavládl alespoň na čas klid a mír, protože pak by jim nic nebránilo k další invazi do nitra Evropy.

Samotný Michal svoje dosazení v září 1593 okomentoval později takto: ,,Ve své zemi bych mohl zůstat v klidu a bezpečí, bez jakéhokoliv strachu, kdyby mě nebyla povolala má věrnost ke křesťanství. “

Zatím ale musel hrát dvojí hru. Začal platit tribut i daň krve (děti do janičářských sborů a harémů) a tvářil se loajálně. Půjčil si další peníze od tureckých věřitelů. Nehodlal je ale použít na nic jiného, než na boj proti nevěřícím. Začal skupovat zbraně, děla, střelný prach. Bojary z knížecí rady nahradil vysokými státními úředníky, aby posílil centrální, knížecí moc státu. Na druhou stranu věděl, že bez podpory bojarů, jejich družin a soukromých armád se těžko udrží, natož aby zápasil s osmanskou říší. Proto podpořil nutný feudální systém větším připoutáním rolníků k půdě. Dva roky po svém nástupu na trůn provede celkovou reformu v nevolnictví.

Leč nepředbíhejme. Byl 13. listopad Léta Páně 1594, když si turečtí lichváři přišli pro své peníze a úroky do Bukurešti, kde sídlil kníže vojvoda. Michal se rozhodl zaplatit jim za celou zemi i s doplatkem za příkoří. Věřitelé byli pozváni do jednoho bukurešťského domu, kde je Michalova družina zavřela, zabednila a nechala shořet v plamenech. Tu noc povstalo Valašsko v ohni domu, který vyhořel do základů potom, co spálil všechny nešťastníky uvnitř.

Přibližný vzhled a rekonstrukce Michalových vojáků

Kníže promluvil ke svým poddaným a vyzval k povstání proti Turkům po celém Valašsku. Turci byli ihned poté naháněni a vražděni po celé zemi. Vojáci, žoldnéři, hajduci, Székelové z Transylvánie, bojaři, družiníci i prostí rolníci a horalé z celé země se hlásili pod knížecí prapor. Byl čas na válku i novou diplomacii.

Valašský kníže vojvoda a hospodar začal oslovovat nové možné spojence. Přidal se do papežské Svaté ligy a doufal v křížovou výpravou. Uzavřel mír se Zikmundem Báthorym v Sedmihradsku a s Aronem Vodou v Moldávii. Vyslal poselstvo ke dvoru Rudolfa II. v Praze. Nebyl by to ale valašský kníže, kdyby měl sedět doma a spřádat intriky se sousedními vladaři.

Michal ve Valašsku a Aron Voda v Moldávii zahájili válku bleskovými výpady prakticky okamžitě po valašském povstání. Byla zima, Turci se choulili ve svých pevnostech na březích Dunaje u ohňů a vylézt by je ani nenapadlo. S pomocí od sultána nebo Porty navíc nemohli počítat, protože v Konstantinopoli měli větší starosti s odporem v Persii. Nějaký valašský kníže pro ně nic neznamenal.

O to více jim Patrascu, kníže vojvoda a bán z Craiovy, vytřel zrak. Táhl přímo k Dunaji a bleskovými výpady se ještě v zimě 1594/1595 zmocnil pevností Giurgiu, Burzila a dalších. Objevil se a udeřil rychle jako blesk, aby zase zmizel. Zmatení Osmané vůbec netušili, kde ho mají čekat. Do toho je z Moldávie napadl kníže Aron a zmocnil se Ismailu.

A valašský kníže šel ještě dál na jih. Jeho nájezdy vedly až k Drinopolu. Kde se objevili jeho muži, tekla krev, braly se zásoby a peníze. Přebytky se pro jistotu pálily, a tak udělil Turkům kníže lekci na jakou dlouho nezapomněli. V ulicích Cařihradu se lidé báli, aby se před nimi neobjevili ďauři knížete Michala. Dlužný tribut, spálená pole s úrodou, ukradený dobytek, to vše rozvracelo tureckou pokladnu a způsobilo prudký nárůst cen v samotném srdci osmanské říše.

Čas odplaty měl přijít v srpnu 1595. Sultán poručil Sinan Pašovi, aby táhl do Valašska. Kníže se odhodlal spojit se Zikmundem Báthorym a poslal za ním do Sedmihradska poselstvo. Poselstvo, které jednalo bez svého pána, dojednalo nevýhodné podmínky. Michal se musel vzdát práva na trůn a měl se stát pouhým místodržícím. Dále postrádal právo vybírat daně a uzavírat smlouvy. Za Zikmunda tu dále vládla dvanáctičlenná bojarská rada pod kontrolou sedmihradského knížete. Michal si nemohl dupnout, tentokrát ne. Přijal své místo, tak jak bylo ujednáno, protože ze své pozice si nemohl klást jakékoliv podmínky. Naštěstí se mu konečně dostalo alespoň nějaké materiální pomoci.

V bitvě u Calugareni nastoupilo asi šestnáct tisíc Valachů a sedmihradských Székelů proti možná až stotisícové turecké armádě. Aktivního boje se účastnilo ale jen čtyřicet tisíc mužů osmanské armády. Proti takové síle musel Michal v předchozích měsících vyklidit povodí Dunaje a ustupovat na příhodné místo. To našel jižně od vesnice Calugareni, v krajině uzavřené kopci tak dokonale, že se tu Turci nemohli plně rozvinout. Navíc v místě, kde se řeka Canistea vlévá do řeky Neajlov. A ještě s těžko přístupným terénem, který se dělil na bažiny a lesy.

První fáze bitvy se strhla dopoledne 23. srpna 1595 u mostu přes řeku Neajlov. Asi dvanáct tisíc mužů Sinana Paši překročilo most. Dříve než se Osmané mohli zformovat, udeřil na ně kníže pomocí deseti děl. To byla jediná děla, která měl k dispozici. Poté zaútočil se všemi deseti tisíci Valachy. V záloze si ponechal šest tisíc Székelů pod velením kapitána Királyho. Király vyčkával s muži o něco dál na severozápadě, pokud by se Turci pokusili o nečekaný útok tímto směrem. Ti však zatím byli zahnáni náporem všem valašských sil na druhý břeh. Byla to ale jen první fáze bitvy, pouhé oťukávání nepřítele. Sinan Paša už měl nový plán.

Druhá fáze bitvy začala v poledne toho samého dne. Sinan Paša udeřil s plnou silou čtyřiceti tisíc mužů. Janičáři vedli útok přes most a řeku Neajlov přímo proti Valachům. Aby překročili řeku a hlavně bažinu, museli si vyrobit fošny a prkna. Přímý útok janičárů se povedlo ještě zastavit. Ne ale dvojtý obchvat (dvojtý půlměsíc) turecké jízdy. Zatímco z pravé strany útočil Mehmed Paša, z levé strany útočil Hasan Paša. Ani stateční Valaši nedokázali čelit útokům na obě křídla a byl to právě Hasan Paša, který rozbil valašské křídlo. Mihai musel ustupovat a na bojišti zanechal i děla. Své muže naštěstí zastavil severně od vesnice Calugareni a podařilo se mu zastavit turecký postup. Bojiště ale po poledni patřilo Osmanům.

Poslední fáze bitvy začala odpoledne. Michal dostal čerstvou posilu v kavalerii kapitána Coceay (v době předchozích bojů byl kapitán na průzkumu). I když se jednalo asi jen o čtyři sta mužů, dalo se s nimi počítat na křídlech nového protiútoku, který vedl samotný Mihai. Se všemi silami udeřil na Osmany a na břehu řeky se zmocnil opět všech svých kanonů, aby je znovu naládoval prachem a kulemi proti Sinan Pašovi. Znovu ukořistěná děla zasypala Turky horkým kovem tak, že jejich řady protrhaly krvavé trhliny. Kapitán Cocea ale mezitím nemířil s Valachy znovu dobýt břeh, ale objel Turky, aby napadl srdce jejich velení, samotného Sinan Pašu. Sinan Paša se zrovna po ústupu svých mužů přes most, řeku a bažinu snažil situaci zachránit a vymyslet novou strategii, když s hrůzou zjistil, že jeho osobní garda je napadena křesťanskými ďaury, co se tu náhle objevili. To už skoro současně napadli osmanský tábor i hlavní valašské síly. Mezi Turky vypukla panika. Kdo nebyl zabit v boji, nebo se neutopil v bažině, mohl být ušlapán svými souvěrci nebo postupujícími Valachy.

Poslední fáze bitvy u Calugareni

Třetí fázi bitvy vyhráli Valaši. Stali se pány pole, ukořistili zelenou zástavu Proroka, v bitvě byli zabiti tři pašové a stateční obhájci Karpat ztratili jen tisíc mužů oproti desetinásobným ztrátám Turků. Samotný Sinan Paša z bitvy jen tak tak utekl. Pozdější legenda vypraví, že se utkal se samotným Michalem Chrabrým, který ho srazil z koně rovnou do bahna, odkud ho vytáhl a zachránil věrný otrok. Zůstalo ale jen u legend. Těžce dobyté pole musel kníže vyklidit a obětovat i Bukurešť a Targoviště, protože mu pořád nepřicházely posily.

Zdroje: Treptow, Kurt: Dějiny Rumunska
Roller, Mihai: Dějiny Rumunska
Kontler, Laszló: Dějiny Maďarska
Pražák, Richard: Maďarsko

http://www.historia.ro/…/castigat-mihai-viteazul-batalia-ca… Odkaz na bitvu u Calugareni...