Michal Chrabrý II. : Unirea - Dlouhá cesta ke krátkému sjednocení

Mihai Viteazul na dobové fresce

V srpnu 1595 Michal porazil u Calugareni několikanásobně silnější armádu. Musel se ale zatím obejít bez posil. Obětoval i Bukurešť a Targoviště. V samotné Bukurešti zůstalo jen 1500 bojeschopných mužů. Příliš malá síla na to, aby se posádka mohla účinně bránit. Když tam navíc Sinan Paša přitáhl s celou armádou a vystrčil výhružně děla, posádka raději kapitulovala. Situace se opakovala v Targovišti. Na obou místech Osmané nelenili a začali rovnou šířit svoji víru. Kříže nahradily půlměsíce, kostely se okamžitě musely přestavět na mešity a z kláštera postaveného Alexandrem Vodou udělali rovnou pevnost.

A Chrabrý ustupoval, protože se mu pořád nedostávalo posil. Nakonec se utábořil ve Stoinesti nedaleko průsmyku Rucar-Bran. Konečně došly posily. Armády sedmihradského, valašského a moldavského knížectví se spojily a vyrazily na pochod s podporou toskánských žoldnéřů a dělostřelectva, díky kterému padlo rychle Targoviště. Bukurešť už Turci raději vyklidili sami.

I počasí přálo křesťanským zbraním. I když byl teprve začátek října, prudce se ochladilo a pro Osmany už kvůli tomu nemělo cenu zůstávat ve Valašsku. Mihai ale nemohl nechat Turky jen tak odejít. Po zatlačení nepřítele k Dunaji provedl překvapivý útok nedaleko Giurgiu a Turky rozdělil. Během bitvy osvobodil na deset tisíc křesťanských zajatců a zabavil zpět kořist, které se pašovi vojáci během tažení zmocnili. Řada vojáků půlměsíce se ještě utopila během přechodu Dunaje. Kdo se z Osmanů vrátil domů, vrátil se navíc s holým zadkem, ale mohl mluvit o štěstí, že se vůbec vrátil ze země karpatských ďaurů.

Aby bylo vítězství kompletní, oblehl Michal ještě pevnost Giurgiu a za pomoci toskánského dělostřelectva ji za dva dny dobyl. Valašsko bylo znovu svobodné a Turci raději s Michalem uzavřeli mír.

Jenže když se zbavili Turků, začali křesťanští sousedé znovu kout pikle mezi sebou. Chrabrý jednou prohlásil, že Turci nejsou tak silní, jak mohou vypadat, ale že slabinou křesťanské Evropy je zkrátka její nejednota. 

A měl pravdu. Ještě ten rok napadli Poláci Moldavsko a dosadili tam svého kandidáta Movilu, který byl ale zároveň kandidátem turecké Porty. Michal nadále zůstal jako vazal sedmihradského knížete pod dohledem bojarské rady zodpovědné sedmihradskému knížete a sněmu sedmihradských pánů. Z omezení své moci si pranic nedělal, protože v praxi vládl stejnak sám a bez omezení.

Ještě v roce 1595 došlo na reformu známou jako Michalovo připoutání. Šlo o výnos k nevolnictví, který říkal, že každý poddaný je nevolníkem toho pána na jehož panství se nalézá. Pokud by uprchl, nemá být stíhán, ale ponechán na državách bojarského souseda. Tak si Michal naklonil svou šlechtu. Reforma měla za následek kromě připoutání dosud svobodných rolníků k půdě bojarů i to, že poddaní v sousedství (hlavně v Transylvánii) se bouřili a utíkali do Valašska. 

Leč ani muži tak chrabrému, jak napovídalo jeho jméno, nebylo dopřáno klidu. Zikmund Báthory v roce 1597 abdikoval a Mihai potřeboval najít někoho, komu by mohl složit novou lenní přísahu. Zahájil jednání s Turky, kteří se už nepokoušeli táhnout do Valašska a po výše popsaném výprasku raději uzavřeli s Michalem mír. Teď ucítili svoji příležitost jako hladová šelma a požadovali obnovení ročního tributu vůči sultánovi. Viteazul se raději obrátil na císaře Rudolfa II., který za vazalskou přísahu spíše nabízel než požadoval. Podle dohody se měl Mihai těšit podpory pro svou armádu, získal dědičné právo na trůn pro své následovníky a v případě, že by neměl nástupce, mohla si knížecí rada zvolit knížete ze svého středu. Autonomie knížectví byla pro císaře hotovou věcí. Smlouva začala platit v červenci Léta Páně 1598. Mihai Viteazul tehdy složil přísahu před císařovým zástupcem v klášteře Dealu.

V srpnu 1598 se ale na sedmihradský trůn vrátil Zikmund Báthory, aby se po půl roce znovu vzdal trůnu ve prospěch svého bratrance Ondřeje Báthory. Ondřej požadoval po Chrabrém obnovení vazalské povinnosti. Mihai se obrátil na císaře a hledal u něj zastání. Pověstná laxnost císaře Rudolfa ale Michala upozornila na to, že tudy cesta nevede. Obrátil se tedy na Portu a byl nucen přijmout placení tributu a ochranu evakuace tureckých pevností na Dunaji. Zároveň ale choval předstíranou loajalitu vůči Ondřejovi a jednal s císařským dvorem. Jinak to ani nešlo, nemohl si proti sobě poštvat všechny strany. 

Kníže si prohlíží hlavu mrtvého soka Pavla Bathoryho (obraz Theodora Amana)

Kníže vstupuje do Alba Iulii

V roce 1599 po vykonání válečných příprav vtrhl bleskově přes Karpaty do Sedmihradska. V Sedmihradsku zrovna probíhala hromadná selská vzpoura proti šlechtě, protože zdejší rolníci byli příliš utiskováni šlechtou a raději přebíhali k Michalovým bojarům. Valašský kníže porazil Ondřeje u Selimbaru a po bitvě byl na útěku zabit i Ondřej Bathory. Když ale Székelové přinesli Ondřejovu hlavu valašskému vojvodovi, kníže byl znechucen. Po smrti Ondřeje netoužil, vážil si svého soka a možná cítil, že jeho smrt přinese další problémy. Proto vystrojil sedmihradskému knížeti nákladný a důstojný pohřeb.

Legenda ještě praví, že v bitvě u Selimbaru se fortuna nakláněla tak dlouho nerozhodně mezi oběma stranami, že to kníže nevydržel, strhl si kyrys z hrudi a vydal se do boje pouze v bílé košili. Když viděli jeho muži, jak odvážně až šíleně si jejich vojvoda a hospodar počíná, vrhli se proti sedmihradským s novou silou a opustili pole jako vítězové. Tento příběh později posloužil tvůrcům filmu Nemuritorii, kde si o tom vypráví Michalovi vojáci, kteří se vrací domů s knížecím praporem.

Michalova práce ale neskončila. Jednal opatrně a pragmaticky, proto nikoho ze svých nepřátel v Transylvánii netrestal, pouze nejzavilejším nepřátelům zabavil majetek. Stejně jako doma, zde rovněž podporoval církev. Postavil pravoslavnou katedrálu v Albě Iulii, centru Transylvánie, založil zde rovněž katedrály a v Maramuši založil pravoslavné biskupství, dále schválil všechny tři jazyky a všechna křesťanská vyznání v Transylvánii. Dělal jen dobře. Potřeboval spojit síly se Sedmihradskými, aby připojil ještě Moldavsko.

Výprava do Moldavska šla jako po másle. Ve jménu císaře Rudolfa se Michal zmocnil knížectví za necelé tři týdny. Movila uprchl do Polska a Michal se nechal titulovat jako ,, z Boží milosti kníže Valašska, Sedmihradska a celého Moldavska “ Bylo to v dějinách vůbec poprvé, kdy došlo ke spojení těchto územních celků. Císař Rudolf všechna tři knížectví přenechal Michalovi jako místodržiteli.

I přes pragmatickou, mírnou a ohleduplnou politiku se nemohl ani Mihai Viteazul zavděčit všem. Jeho vzrůstající moci se bál císař Rudolf, Poláci i Turci. V Sedmihradsku ho navíc nemusela převážně uherská šlechta. Co na tom, že byl také kníže a šlechtic? Pro ně byl cizinec a barbar z malé a chudé země, dobré akorát k tomu, aby sloužila jako výspa proti Turkům. Okamžitě po nástupu na trůn proti němu začali intrikařit. Po šesti měsících na trůně tří knížectví odmítla šlechta v Sedmihradsku vzdát Michalovi hold. Raději v Turdě složila přísahu císaři. Pod vedením císařského generála Giurgia Basty, řečeného Slavík, porazila knížete Michala v bitvě u Miraslau. Kníže se stáhl do Fagaraše, aby se brzy dozvěděl, že v době porážky u Miraslau vpadli do Moldavska Poláci a znovu dosadili na trůn Movilu.

Valašský kníže uprchl do Prahy, kde žádal o audienci u císaře Rudolfa. Zajímavostí jistě je, že se ubytoval v domě U divého muže (dnes dům č. p. 256) v dnešní Nerudově ulici na Malé Straně. Od roku 2001 zde má pamětní desku. 

Pamění deska U Divého muže v Nerudově ulici, Malá Strana v Praze

Když konečně došlo na audienci u Rudolfa II., zjistil Viteazul, že v Sedmihradsku znovu vládne Zikmund Báthory, který se s podporou sedmihradské a uherské šlechty obrátil proti císaři. Nyní Rudolf nic nenamítal proti tomu, aby se Chrabrý vrátil do Sedmihradska v čele císařské armády. I Giurgiu Basta připojil své síly a společně porazili Zikmunda Bathoryho. 

Knížecí Nemesis Zikmund Bathory

Bathory raději uprchl a později získal inkolát v českých zemích na panství Libochovice. Nějaký čas pobýval ještě v Praze, aby se odstěhoval do Libochovic, kde si mohl užívat zámku, města a 17 vesnic (císař odebral panství panu Popelu z Lobkovic). Poddaní ho neměli rádi, protože se svou družinou pořádal nevázané pitky a týral kdekoho v širém okolí. Jediná dobrá věc byla, že zde nechal vydláždit náměstí. Po šesti letech utrpěl ataku mrtvice. Přivolaný sedmihradský lékař ještě knížete jakž takž uzdravil, aby byl Zikmund posléze uvězněn na rozkaz císaře v Praze. Stárnoucí císař se bál spiknutí proti své osobě. Možná další ataka mrtvice, možná ale také otrava zabila Báhoryho na jaře 1613.

Michal Chrabrý, ale neměl již po svém vítězství mnoho času a v době Zikmundova skonu byl již sám pochován v Albě Iulii. Valonští žoldnéři, kteří měli Chrabrého znovu dosadit na trůn, zabili knížete v Campia Turzii 19. srpna Léta Páně 1601. Stalo se tak na rozkaz Giurgii Basty. Žárlil na Michala a jednal bez císařského rozkazu. Císař sice k vraždě knížete rozkaz nedal, vraždu ale také nikdy nepotrestal.

Vražda Michala Chrabrého na dobovém dřevorytu

Michal už nikdy neměl dokončit svůj sen o sjednocení rozdrolených územních celků, které dnes známe jako Rumunsko a Moldavsko. Michal možná ani sám nevěřil na trvalé sjednocení všech tří knížectví. Když ale po Calugareni viděl, jak dokáží jejich spojené armády efektivně spolupracovat, chtěl vytvořit celek, který bude schopný lépe čelit takovému nepříteli jako je Osmanská říše.

Jeho sen ale žil dál a došel naplnění v 19. století. Rumunský král na jeho počest vytvořil v roce 1916 nové vyznamená Řád Michala Chrabrého. Asi by ale neměl radost z toho, že tento řád dostal i Hermann Göring. V anketě Největší Rumun se Michal dostal na více než důstojné čtvrté místo a dodnes je symbolem rumunské státnosti. Režisér Nicolaescu o něm natočil velkofilm Mihai Viteazul, známější někdy jako Poslední křížová výprava. 

Řád Michala Chrabrého 2. třídy z roku 1916

A tento příspěvek věnuji památce statečného knížete a mým rumunským a moldavským přátelům, které jsem měl tu čest poznat. Protože je ironií historie, že malé národy v boji za svou samostatnost udělali mnoho pro sebe i pro nás ostatní...Multumesc, Mihai Viteazul. Multumesc, Romania!

Zdroje: Treptow, Kurt: Dějiny Rumunska
Roller, Mihai: Dějiny Rumunska
Kontler, Laszló: Dějiny Maďarska
Pražák, Richard: Maďarsko

http://www.historia.ro/…/castigat-mihai-viteazul-batalia-ca… Odkaz na bitvu u Calugareni...