Idi Amin Dada: Kanibalský náčelník v čele Ugandy

Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, přemožitel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě

Motto: ,,Co chceme, tomu taky ochotně věříme a doufáme, že si i ostatní myslí, co si myslíme sami.
(Quae volumus, ea credimus libenter, et quae sentimus ipsi, reliquos sentire speramus)´´ Julius Caesar

Prolog: Černá Afrika. Divoká a nekolonizovaná celá tisíciletí. V roce 1900 byla rozparcelována mezi evropské mocnosti. Svobodné byly jen země Etiopie a Libérie. Jenže v Libérii vládla skupina privilegovaných Černochů, bývalých otroků z USA, kteří zotročovali ty místní. Když jste potom po druhé světové válce mohli sledovat nárůst osvobozených afrických zemí, s hrůzou jste zjišťovali, kolik je v uvedeném regionů občanských válek, nepokojů a genocid. Bílí odešli a černí se zde začali ne zabíjet, ale rovnou vyhlazovat pod vlivem nových ideologií, starých sporů a archaické nevraživosti mezi místními kmeny, které všechny chtěly vládnout bez těch ostatních. Stejně jako starověký Řím se i tato horká půda stala líhní diktátorů.

Idi Amin Dada se narodil v severozápadní části Ugandy někdy ve 20 letech. Tehdy byla ještě britská kolonie. Jeho otec byl muslimský farmář, který rodinu krátce po Aminově narození opustil. Idi Amin měl jen základní vzdělání a vynikal zvláště v tělocviku a recitaci koránu. Roku 1946 vstoupil do jednotek Královských afrických střelců.

V armádě udělal kariéru i přes nedostatečnou slovní zásobu a začínal zde jako kuchař a pradlák. Získal si jméno jako přeborník v polotěžké váze. Nicméně se dostal i do bojů hlavně v Keni a Somálsku vedle skotských jednotek, se kterými se velice spřátelil. Nicméně už zde se projevila jeho brutalita, když v roce 1962 povraždil turkanský kmen podezřelý z krádeže dobytka. Podle svědectví měly jeho oběti kromě střelných poranění a uťatých hlav i uřezané genitálie. Ona nevýslovná brutalita může vycházet i z toho, že ona střelecká jednotka byla cvičená na poslouchání rozkazů a přesnou palbu, ale nebyla schopná samostatně uvažovat, natož jednat. Krátce předtím získala Uganda nezávislost, a tak nikdo nechtěl řešit, co se stalo přičiněním horlivého důstojníka. 

Sám Amin zůstal v armádě a dostal se do spojenectví s ministerským předsedou Obotem. Obote v roce 1965 provedl vojenský převrat, zrušil ústavu, zatkl celou polovinu parlamentu a svrhl prezidenta. Sám se ujal vlády jako doživotní prezident. To vše kvůli tomu, že prezident Mutesa odhalil jeho zapletení do pašování cenných surovin. Z jeho věrného spojence Amina se stal vrchní velitel vojsk a letectva. Samotný Obote zahájil socialistické reformy, vydal novou ústavu, znárodnil banky a soukromá vlastnictví. Vlivem těchto reforem došlo na prudký vzrůst cen a Uganda se začala propadat do recese. Amin využil své funkce a začal posilovat své mocenské pozice získáváním sympatií u kmenů Kakwa, Lungbaru a dalších etnických kmenů. Zprvu věrný Amin se zalekl podezření na svou osobu za rozkrádání a připravil převrat. Na ten došlo v Oboteho nepřítomnosti v roce 1971. Následovala krátká občanská válka a konflikt s Tanzanií.

Kanibal u žlabu: Ovšem prezident Obote se nechtěl dát rozhodně lacino a s podporou Tanzanie vyrazil v roce 1972 do konfliktu s Ugandou. Amin reagoval bombardováním tanzanijských civilistů a bezbranných vesnic. V Ugandě zase masakroval severní kmeny podporující Oboteho. Obote si za to tak trochu mohl sám, protože po překročení hranice pouze obsadil město Masako a jeho strategické body. Zde vyčkával na to, že v zemi proběhne povstání. Na to nedošlo a Amin požádal o pomoc plukovníka Kaddáfího, jenž ho okamžitě podpořil a to hlavně v leteckém úderu na nepřítele.

Vláda Idiho Amina se dá od svého začátku až do chmurného konce přirovnat k tragikomedii. Skoro dvoumetrový hromotluk ostatně přirovnával politiku k boxu, kde musíte svého soupeře co nejlépe a nejrychleji knokautovat. Okolní země i bývalé britské dominium se domnívaly, že Idi Amin je lék na socialismus prezidenta Oboteho, protože od začátku zavíral Amin hlavně Oboteho příznivce, vojáky a důstojníky, a že se obnoví výnosný obchod s kávou. Také mezi vlastními lidmi byl vesměs přijímán, neboť nezapomínal na získání vlivu a přízně už za Oboteho. Po krátké době už byl považován v okolních státech za neškodného hlupáka a v dalších letech za blázna, jemuž náleží jen pohrdání. Přesto se mu nikdo kromě bývalého prezidenta nebyl schopen postavit, dokud si svůj pád v budoucnu nezpůsobil sám.

Amin se celou svojí vládu opíral o tajnou službu zvanou Státní výzkumný úřad. Jednalo se o nebezpečné zabijáky, kteří na rozkaz svého paranoidního šéfa kohokoliv zabili. Bezhlavá těla svých nepřátel shazoval z vrtulníku do Viktoriina jezera, aby si s nimi poradili krokodýli. Kvůli generátorům na jezeře věděla celá Kampala, že tam zase někdo leží, protože vždy zhasla světla, když do nich nějaké tělo narazilo. Na vyléčení své vybrakované ekonomiky měl Amin také zvláštní recept. Za úplatu zaměstnanci onoho Státního výzkumného úřadu ukázali a nechali pohřbít popravené nebožáky jejich příbuznými, aby ony peníze šly rovnou do Aminovy kapsy. Další kuriozita byla v samotném pojetí poprav. Jelikož lidi rušil hluk střelby z poprav, dával po vyslechnutí stížností Amin rozkazy, aby byli vězni odsouzení na smrt uzavřeni v úzkých kobkách, kde se měli navzájem umlátit perlíky a holemi. Politické strany, parlament a tisk přestaly existovat. Řadu politiků dal Amin popravit, některé zabil vlastnoručně a poté jejich rodinám vyřizoval upřímnou soustrast. Existovaly jediné noviny, jeho vlastní 

V mezinárodní politice se Idi Amin jevil na jedné straně jako šašek, na straně druhé jako nebezpečný xenofob, rasista a nejistý spojenec. Protože snil o své zemi jako naprosto černé, dal vyhánět asijské obchodníky převážně indického a pákistánského původu, kteří aspoň trochu drželi ugandskou ekonomiku nad vodou. Místo toho jejich pozemky dostali nezkušení ugandští zemědělci. Majetek a podniky rozdělil Amin mezi své oblíbence z tajné služby a armády. To ekonomiku jasně poslalo ke dnu. Samotný Amin střídal auta stejně jako ženy, od nichž si uhnal syfilis a kromě černé Ugandy toužil jako muslim orientovaný na muslimské spojence také po Ugandě ovládané islámem, což se neváhal vyřešit ani násilnou cestou. Vyhnaní obchodníci mohli odejít pouze s jedním zavazadlem a často i o něj mohli být kdykoliv během cesty obráni. Kromě toho ale mezi cizinci byla i řada lékařů, zdravotních sester a inteligence, takže vývoj své země také řádně zbrzdil. Britští obchodníci a důstojníci ugandské armády museli před Aminem obřadně pokleknout a přísahat se vztyčenou pravicí. Bílí obchodníci museli Amina přenášet během každé významné události na speciálním nosítku. Samotný Amin se prvně orientoval pro západní svět a Izrael, ke kterému se hrdě hlásil a místní vyznamenání určené výsadkářům nejen hrdě nosil, ale vyznačil ho i na ugandské měně. Přesto po faux pas, jež způsobil v Buckinghamském paláci na večeři s královnou a následném odmítnutí jeho případných návštěv, se přeorientoval pro východní směr, požadoval kontakty na skotské, velšské a irské hnutí odporu proti britské vládě a obrátil se i proti Izraeli. Nutno dodat, že Izrael a Velká Británie už předtím zamezily další dodávky zbraní a munice pro Amina, protože si uvědomovali jeho politickou nespolehlivost. Snažil se vetřít přátelstvím egyptskému prezidentovi, získal spojence v Kaddáfím a hostil u sebe doma Jásira Arafata. Příznivce odporu proti Izraeli i zval na vlastní vojenská cvičení, při kterých trénoval možný přepad Izraele. Asi nejsilnější moment se dochoval z večeře se zahraničními diplomaty, kdy měl vytáhnout zmraženou hlavu brigádního generála Husajna a sdělit hostům, že snědli právě jeho maso. Než hosty požádal, aby odešli, stihl ještě s onou hlavu mluvit, nadávat jí a házet po ní příbory. Kvůli tomu i vznikla možná teorie, že Idi Amin byl kanibal. Protože sám arogantně tvrdil, že lidské maso není špatné, jen moc slané, rozhodně své pověsti nenapomohl. Ale čemu se divit, když zase na konferenci Organizace pro africkou jednotu bavil přítomné hosty tím, že jim ukazoval, jak udusit člověka kapesníkem?!

I Aminovo působení doma muselo působit na jeho řadové obyvatele šíleně a nemohli se určitě vyznat v tom, co je jejich prezident vůbec zač. Jen při hraní baseballu mohl nadhazovat pouze on a běda, když se někdo pokusil mu jeho míček odpálit. Jeden hráč za to zaplatil životem. Celkově jediné jeho noviny a další média mohla s jeho povolením jen poreferovat, co dokonalého ugandský prezident opět vymyslel. A tak mohli lidé slýchat svého prezidenta vydávajícího se za proroka, který ví datum svojí smrti, chce postavit Hitlerovi zlatou sochu, přirovnává se k Sokratovi, nebo tvrdí, že Uganda je kolébkou lidstva.

To ovšem pořád nebylo vše. V rámci perzekuční kampaně pod vlivem těžké paranoie a zhoršující syfilidy docházelo během let jeho vlády na neustále podezřívání, špehování, zatýkání, věznění a popravy mezi obyvatelstvem. Většinou se jednalo o nevinné lidi, nařčené z podpory Oboteho, nebo kuriózně obviněné z toho, že jsou asiatskými vyhnanci, načernění krémem na boty. Záminka se našla kdekoliv, třeba jen v nedostatečném nadšení z Aminových projevů apod. Cílová skupina byla opět mezi obchodníky, zdravotními sestrami, lékaři, učiteli, knězi, právníky, studenty, inteligencí a kmenovými náčelníky. S narůstající paranoiou trpěl Amin takovými obavami, že se uzavřel mezi svými strážemi, které zdvojnásobil a neustále rozšiřoval armádu.

Operace Blesk: Slavná operace Blesk v Entebbe je dodnes považována za učebnicový příklad záchrany rukojmí. 27. června příslušníci OOP a Frakce Rudé armády unesli letadlo Air France na cestě z Izraele do Paříže. Protože měli vazby na Amina, dostalo se jim od něj pozvání na letiště v Entebbe, které bylo kousek od Kampaly. Zde propustili většinu rukojmích, ale ponechali si rukojmí izraelského a židovského původu, aby je vyměnili za vězněné členy OOP a Frakce Rudé Armády. Idi Amin zde pronesl projev na podporu únosců a poskytl jim další ochranu v podobě svých vojáků. Na jeho příkaz ale také zmizela Dora Blochová, která se nikdy nevrátila z nemocnice, kam měla být na jeho rozkaz odvezena a předpokládá se, že zde byla právě jeho vůlí zabita. Ministerský předseda Izraele se obával, že bude muset vyjednávat, ale ministr obrany Šimon Peres připravil bleskovou záchranu. Izraelský výsadek měl jen několik dní na přípravu, ale 3. července 1972 skutečně vyrazil. O půlnoci mezi 3 - 4. červencem proběhla záchranná operace, jež si vyžádala pouhých 99 minut. Izraelcům se podařilo na místo dopravit letouny C-130, Mercedes a dva Land Rovery, s nimiž nabudili u ugandských vojáků pocit, že se jedná o prezidentskou kolonu. Zahynuli při ní všichni únosci, několik desítek ugandských vojáků a bylo zničeno 11 strojů Mig-17 na přistávací ploše. Jednalo se přibližně o čtvrtinu ugandského letectva. V křížové palbě přeci jen zemřelo několik rukojmí a velitel výsadku Netajanhu. Nakonec ale celý výsadek i se zachráněnými rukojmími dorazil po mezipřistání v Keni do Izraele, kde byl bouřlivě uvítán. Pro Amina to znamenalo nebezpečnou potupu a diplomatické selhání. Jeho pád začal.

Pád: V roce 1978 se už ugandskému prezidentovi podařilo prakticky zlikvidovat celou střední třídu obyvatel a čistky se přenesly i do armády, hlavně mezi soupeřící kmeny. Následovaly likvidace vzpour a popravy vzbouřenců. Aby odklonil veřejné mínění od neustálých problémů a ve své paranoie potrestal Tanzanii, na jejímž území se srocovali vyhnaní Uganďané, provedl preventivní útok odsouzený předem k nezdaru, protože se tentokrát neopřel o materiální pomoc v zahraničí a vybavení jeho vojáků bylo nedostatkové a zastaralé. Útok začal v říjnu 1978 a už v listopadu byl zastaven. V prosinci se podařilo tanzanijské armádě své území osvobodit a následující rok v lednu společně s ugandskými emigranty vtrhla tanzanijská armáda do Ugandy. V dubnu tohoto roku už obsadila i hlavní město a Aminovi nepomohli ani čerstvě najaté jednotky žoldnéřů z Libye a Palestiny, které proto najal. Před možným zajetím a soudem uprchl Amin do Libye.

Epilog: V Kampale byl svými spojenci a následovníky uvítán jako vítěz a osvoboditel Obote, aby se následující rok stal znovu prezidentem. I když se snažil zmírnit škody napáchané Aminem, byl jeho režim znovu natolik diktátorským, že byl opět po několika letech svržen. Celkově byl ale selankou po mezi 300 000–500 000 mrtvých na Aminově účtu. A to nepočítáme oběti jeho války s Tanzanií. Idi Amin zůstal v exilu nejprve v Libyi a poté v Saudské Arábii. Pokusil se do Ugandy v roce 1989 vrátit a neustále tvrdil, že ho země potřebuje. Nikdy necítil žádnou lítost nad tím, co své zemi provedl. V Saudské Arábii dožil obklopený svými ženami a milenkami, ale byl donucen vzdát se politické činnosti. Za to mu byl vyplácen důchod, získal vlastní dům a auto. V poklidu zde rybařil, sledoval akční filmy, sportoval a poskytoval rozhovory novinářům. Neustále se cítil být neodolatelnou celebritou. Když se jeho zdravotní stav během roku 2003 prudce zhoršoval, žádala jedna z jeho manželek o možný návrat svého muže do Ugandy, aby zde alespoň dožil. Dostalo se jí odpovědi, že pokud by se Amin dostavil, byl by souzen za své zločiny. Tentýž rok 16. srpna zemřel na kompletní selhání orgánů kvůli syfilidě. Jeho země odmítla zemřelého diktátora pohřbít. Proto byl pohřben v Saudskoarabské Džiddě. Je s podivem, že v Ugandě dodnes najdete místní, kteří Vám sdělí, že za Amina bylo líp.

Zdroje: Shaw, Karl: Šílenství mocných
Válka.cz
Válka revue speciál, Diktátoři