Kříž, meč a víra II.: Výkvět šlechty si razí cestu

Vyobrazení prvních střetů s Turky

Motto: Vždycky budu jednat čestně, moje srdce zůstane čisté, svým mečem budu bránit bezbranné, budu stát na straně slabších, vždycky budu říkat pravdu, všechny nepravosti potrestám! Rytířská přísaha

Předvoj křížové výpravy, někdy známý též jako Lidová křížová výprava, dopadl vyloženě katastrofálně. Ostatně tomu nemohlo být jinak, neboť se nejednalo o cvičené a disciplinované vojsko, ale o chudinu a lůzu vedenou fanatickými kazateli a rytířskými bezzemky bez majetku i zaměstnání. Je to skoro to samé, jako poslat na ISIS armádu bezdomovců a nezaměstnaných s prvním farářem, kterého seberete někde po cestě. Volání papeže do zbraně se ale naštěstí chopili i jiní lidé, skuteční šlechtici a rytíři, mající za sebou nejen armády mužů (tentokrát skutečné profesionály), ale i jisté válečné zkušenosti. Řada z nich opustila nejen své nejbližší, ale i svůj majetek, protože se už nemínila vrátit. Kdyby zemřeli, mrtvým budou statky k ničemu a pokud zůstanou ve Svaté zemi, nebude proč se kam vracet. Při obležení Nikáje a bitvě u Dorylaeuma se ukázaly rytířské kvality.

Normanský hrabě: Mezi předními muži výpravy tu zaujímali hlavní místa Bohemund z Tarenta a Godefroy de Bouillon. Bohemund byl původem Norman, tedy potomek Seveřanů, kteří se usadili v dnešní Normandii. Jeho dědeček Tankred měl to štěstí, že se dvěma ženami, které během svého života pojal za manželky, splodil tucet synů. Tři z nich se dali do služeb normanského vojevůdce Rainulfa, který se vydal válčit do Středomoří. V jižní Itálii se Rainulf stal hrabětem a již řečení synové Tankreda si vydobyli postavení i vlastní léno, které po posledním z nich převzal jejich nevlastní bratr Robert Guiscard, otec našeho Bohemunda.

Robert nelenil a s bratrem Rogerem se rozhodl dobýt Sicílii. Protože se ale nemínil zaseknout na ostrově příliš dlouho, nechal válčení po čase na bratrovi a vydal se válčit proti Byzanci. Na první výpravě proti Byzanci v roce 1070 již Roberta doprovázel jeho syn Bohemund, který byl pokřtěn jako Marek, ale časem si vysloužil jméno Bohemund podle historek o obrovi, kterým bavili potulní komedianti Roberta na jeho dvoře. O prvních dobrodružstvích našeho křižáka bohužel moc nevíme, spíše předpokládáme, že se jednalo o průzkum bojem a loupeživé nájezdy. 

Druhá výprava roku 1081 nám již říká podstatně víc. Robert se vylodil se synem a vojskem u Drače, město dobyl a vyrazil s většinou vojska proti Konstantinopoli. Zprávy z domova jej ale přinutily vrátit se domů. Část vojska tedy nechal synovi a pověřil ho dobytím a opanováním Makedonie a Řecka. Synek se činil a dvakrát porazil Byzantince. Císař si ale přivedl na pomoc najaté Seldžuky a dohodl se s Benátčany na blokádě přístavů a námořních tras. Bohemundovi tedy nezbylo nic jiného, než se zase vrátit domů. 

V roce 1084 se ale vrátil s otcem dokončit, co začal. U Korfu porazili benátské loďstvo, obsadili ostrov a vydali se do Kefalonie, kde ale Robert umírá. Bohemund se raději vrátil domů, kde musel bojovat o rodinné dědictví se svým nevlastním bratrem Borsou, kterého dosadila druhá manželka jeho otce. Do sporu zasáhl Bohemundův strýc Roger, aby rodinnou rozepři uklidnil. Borsovi zůstala většina panství na jihu Itálie, zatímco Bohemundovi jenom to, co se mu podařilo doslova vydobýt: hrabství Conversano, Gallipoli, Orii, Otranto a Tarento, podle kterého se tituloval.
Během volání křesťanů do zbraně pod znamením kříže se Bohemund nacházel u města Amalfi, vzbouřené državy, kterou se strýcem a Borsou obléhal. Zastižen křižáky Huga z Vermandois, bratra francouzského krále, přijal i on kříž, majetku mnoho nemaje, aby si ho získal v Zámoří. Už u Amalfi sňal bohatě zdobený plášť, dal ho rozzřezat na kusy a za nadšeného jásotu své družiny rozdat mezi dobrovolníky, kteří půjdou na výpravu. Borsa a Roger zůstali u Amalfi v menšině, protože většina rytířů a bojovníků odešla s Bohemundem. K pánu z Tarenta se přidal i jeho synovec Tankred de Hauteville, jeden z nejmladších velitelů. Výpravu brzy dohnali i další výteční rytíři přímo z Normandie. 

Romantické ztvárnění vůdců Křížové výpravy

Rytíř na slovo vzatý: Dalším válečníkem zvučného jména byl Godefroy de Bouillon. Na výpravu vyrazil i s bratry Balduinem a Eustachem. Godefroy byl rytíř par excellence a jeho rod sahal až ke Karlovi Velikému. Byl nejenom zkušeným bojovníkem, ale také zbožným, šlechetným a ctnostným mužem. V jeho životě snad chyběla jen krásná žena, která by mu zajistila potomky a nějaký majetek navíc, ale zdá se, že na to vévoda de Bouillon nedbal, stejně jako nedbal o světskou slávu. 

Údajně jako lotrinský pán bojoval pod císařem Jindřichem IV. proti jeho nepřátelům, ale také proti vlastní tetě za dolnolotrinské panství. Následně během ordálu (božího soudu) porazil a zabil Jindřicha z Namuru, který vedl výpravu, co mu mohla také celé panství jednoduše sebrat. Pikantní na celé věci je, že ordál trval tak dlouho, že zatím došlo mezi oběma stranami k otevřené bitvě, kterou Godefroy ukončil právě usmrcením Jindřicha. Část panství mu také uzmul samotný císař pro svého syna. Přesto mu bez zášti zůstal věrný.

Když dorazilo k vévodovi volání do zbraně pod znamením kříže, již měl celé své panství pod kontrolou, neboť vládce před několika lety vyvázal syna ze správcovství oněch držav. Na výpravu se pán de Bouillon nezapomněl řádně připravit. Panství a hrad Bouillon zastavil biskupovi z Lutychu a biskupovi z Verdunu prodal hrabství Verdun a města Stenay i Mouzay. Místo peněz přijal stříbrný kov, aby neměl potíže s měnou. Zároveň měl ale přijmout od kolínských a mohučských Židů tisíc stříbrných na urychlení příprav k výpravě vyměnou za nenásilí a ochranu. Ač může někdo proti tomu dnes protestovat, jednalo se o normální praktiku tehdejších panovníků a šlechty. Nutno k tomu ještě dodat, že by více vydělal na tom, kdyby jim násilně vzal všechno. To ale jako pravý kavalír neučinil.

Ještě než dorazili Bohemund a Godefroy do Konstantinopole, byl tu už křižácký vojevůdce Hugo z Vermandois, bratr francouzského krále. Protože jeho bratr byl nedávno dán do klatby a on sám byl pouze mladší bratr s nevelkým lénem, bylo jasné, jaké pohnutky ho k výpravě vedou. Než se vůbec vydal na cestu, vzkázal byzantskému císaři v dopise, že čeká přijetí hodné jeho postavení. Pak už se s muži ze svého panství vydal do Itálie, kde zamířil na jih k Bari, odkud vyplul do Byzance. Byl ale již podzim a Hugo si tak nevybral zrovna nejlepší dobu pro plavbu. Koncem září a začátkem října nebylo rozumné plout přes Jaderské moře, kde také zastihla Huga vichřice, která většinu z jeho loďstva potopila a samotný Hugo ztroskotal nedaleko Drače, kde byl nalezen hlídkou zdejšího guvernéra. I když zrovna asi nebyl princ nadšen ze svého osudu, byl přijat jako vážený host u císaře a zahrnut mnoha dary, tak jak si to ve vzkazu pro byzantského vládce představoval. Protože byl ale zároveň bedlivě sledován, řadě členů jeho družiny se to ani za mák nelíbilo. Na vysvětlenou dodejme, že císař tak jednal čistě z opatrnosti, protože nečekal, že se mu přes zemi převalí řada nezávislých armád pod různými veliteli, když požádá papeže o pomoc. Počítal spíše s dobrovolníky ze západní Evropy, kteří doplní stavy jeho vojska. Bedlivé střežení a sledování francouzského prince mělo ale za následek rozkol mezi císařem a křižáky, jak se také ukázalo, když dorazil pán z Bouillonu.

Godefroy a jeho bratři provedli své nesourodé bataille Lotrinčanů, severních Francouzů a Němců Uherskem v naprostém pořádku a klidu. Dolnolotrinský vévoda osobně přísahal, že bude každý násilný čin spáchaný někým z křižáků trestat rovnou smrtí. On i Balduin souhlasili, že král Koloman dostane napřed rukojmí jako záruku nenásilí během pochodu kruciáty přes jeho zemi.

Problémy nastaly až v Byzanci. Po vstupu na území východní říše došla k voji zvěst, že Hugo z Vermandois byl zajat a uvězněn císařem. Proto křižáci zpustošili kraj kolem města Sembrya. Když ale císař protestoval, dal Godefroy zastavit veškeré násilí, obnovil pořádek a pokračoval spořádaně až ke Konstantinopoli, kde se utábořil v zátoce Zlatý roh. 

Tady byl zastižen požadavkem k složení vazalského slibu císaři. To de Bouillon odmítal celkem logicky, protože byl již vazal římského císaře a k ničemu takovému nevyzýval ani Svatý otec. Když odmítl, Alexios přestal dodávat křižákům zásoby. Balduin na to reagoval drancováním okolí, dokud císař nepovolil. Vládce se ale pokusil po uzavření příměří znovu Godefroye přemluvit ke složení lenní povinnosti. Vůdce kruciáty znovu nesouhlasil a po dalším omezení zásob Balduin pokračoval v plenění venkova. Došlo i na ozbrojené střety s najatými kmeny Pečeněgů, kteří dohlíželi v kraji na pořádek. Bojovníci kříže se s nimi nemazlili už proto, že řada z nich přijala muslimské vyznání. 

Další jednání mezi oběma stranami bylo takřka nemožné a Godefroy se nakonec rozhodl zaútočit na jednu z městských bran, čímž Byzantince šokoval. Naprosto nepřipravení obyvatelé nechápali, jak mohou být tito cizinci bojovníky kříže. Hradby byly ale pevné jako víra synů Izraele, takže útočníci nemohli prorazit. Na Velký pátek 1097 se odhodlal císař k novému vyjednávání. Dobrovolníci kříže je ale v táboře napadli. Vládce Konstantinopole pochopil, že musí promluvit razantně zbraně. Nejprve oddíl lučištníků zasypal křižáky šípy a zasahoval přitom hlavně koně tak okatě, aby dal najevo, že má přesnou mušku a nepřítele zaměstnal. Ihned poté provedl vedlejší branou výpad oddíl jízdy, který obléhatele rozprášil. 

To přimělo pána z Bouillonu ke smíření se s osudem i císařem. Na Boží hod velikonoční se osobně setkal s císařem v jeho paláci a složil lenní přísahu společně se svými bratry a dalšími důležitými osobnostmi ve vojsku. Panovník každého políbil na znamení smíru a symbolického přijetí za adoptivního syna, uspořádal pro ně hostinu a bohatě je obdaroval. Po oslavě je vypravil konečně přes Bospor. Godefroy se ale musel později ještě vrátit, aby uklidnil malé hloučky dalších rytířů, kteří se trochu opozdili za ním. Nejenže nechtěli složit lenní slib, ale chovali se neurvale a jeden z nich zasedl císaři trůn. Na nátlak Godefroye a hlavně jeho bratra Balduina ale i oni složili slib a přidali se k hlavnímu voji.

Za několik dní dorazili Normané Bohemunda z Tarentu. Ten vazalskou přísahu bez problému, i když možná již v té době mu bylo jasné, že ji nedodrží. Leč nepředbíhejme! I normanský velmož byl obdarován a s vojskem se přeplavil přes Bospor do tábora u Pelekanea. Po Normanech přišli Provensálci Raymonda de Saint-Gilles, další Normané Roberta, řečeného Courteheuse, nejstaršího syna Viléma Dobyvatele, Vlámové Roberta Flanderského a Francouzi z Anjou a Champagne Étienna z Blois.

Bez Nikáji tam nedojdeme: Cíl cesty byl jasně Jeruzalém, ale ze všeho nejdříve museli křižáci dobýt Nikáju (dnešní Iznik), dobře opevněné město se silnou posádkou, kterou nešlo jen tak obejít. Město u Askánského jezera totiž kontrolovalo silnici, která se měla do budoucna stát zásobovací tepnou celé kruciáty. K městu se vydal voj lotrinského vévody Godefroye a Bohemundovi Normané, výpravu dále doplnil Petr Poustevník se zbytky lůzy, ale naštěstí také byzantští inženýři s obléhacími stroji. Přímým útokem by Nikáju šlo jen těžko dobýt, protože její hradby se táhly na několik kilometrů a měla přes dvě stě věží. Bylo by tu řešení v podobě vyhladovění, ale to by museli mít sami milites Christi dost zásob. Brzy chléb v křesťanském ležení stál třicet denárů místo původních dvaceti. Pečlivý Bohemund ale zařídil přisun zásob od moře, Byzantinci začali stavět obléhací stroje a obléhatele posílili Provensálci. Na obzoru se ale objevilo nové nebezpečí.

Seldžukům samozřejmě neuniklo, že je Nikája obležená, ale bojovali proti tureckým příbuzným na východě. Sultán Kilič Arslan podcenil křižácké vojsko, neboť je měl pořád za lůzu, kterou před časem rozdrtil. Nakonec se ale Arslan nechal přesvědčit a po uzavření příměří vytáhl proti křižákům. U Nikáje byl překvapen počtem křesťanů, ale nenechal se přemluvit k vyhýbání se přímému kontaktu s nepřítelem. Kostky byly vrženy.

Za úsvitu 24. května 1097 probudily křižácký tábor velké rány do bubnů a Seldžuci se vrhli do útoku. Nečekali ale tak tvrdý odpor. Bojovalo se po celý den a výpad s vypětím všech sil museli odrážet hlavně Provensálci Raymonda de Saint-Gilles, které podněcoval biskup Adhémar du Puy: ,,Berte bez váhání ty živoucí nepřátele Boží útokem, vždyť nad nimi zvítězíte! '' Francouzi ze sladkého kraje Provence neustoupili ani o píď, než přišel pomocný jezdecký útok od jejich křesťanských bratří a posílil jejich řady. Za soumraku si Kilič Arslan konečně uvědomil, že nemá šanci vyprostit město z obklíčení, nebo přes něj jen prorazit. Nechal město svému osudu, ztratil o něj zájem a usadil se v Ikonii, které Turci říkali Rúm.

Křesťané zatím pokračovali v obléhání, nepřátelům usekali hlavy a nabodli je na kopí, nebo je pomocí praků stříleli za hradby města. Seldžučtí obránci zase vystřelovali hlavy mrtvých křesťanů, ke kterým se dostali pomocí háků na lanech, jimiž vytahovali mrtvoly nepřátel. Raymond postavil obléhací věž, se kterou se mu podařilo prorazit skrz hradby. Boj ve městě ale přerušila tma. Milites Christi byli ale posíleni vojsky Roberta Normandského a Etienna z Blois a byzantským spojencům se podařilo uzavřít obklíčení města i od jezera, protože přemístili lodě z moře na jezero. Obránci i obyvatelé města pochopili, že nemají moc dobré vyhlídky. Převážně řečtí obyvatelé tak využili nabídky císaře, kterou jim tlumočil byzantský vévoda Manuel Butumites, že s nimi bude nakládáno milostivě, pokud se vzdají Byzantincům, jinak bude město vydáno plenění křižáků. Řečtí křesťané se rozpomněli, že byli ještě nedávno obyvateli východní říše a ke kapitulaci přiměli i Turky. V noci z 18. na 19. června 1097 obsadili Byzantinci v poklidu město, které jim samo otevřelo své brány. Před křižáky Butumites předstíral, že město dobyl. Nic netušící křižáci ráno přitáhli žebříky k hradbám, aby se nad zdmi najednou vyhouply císařovy zástavy. Manuel prohlásil město za císařovo, západní bojovníky dovnitř nepustil a poslal jim jen část kořisti jako odškodnění.

Bitva v údolí Dorylaeum

Horký den u Dorylaeumu: Křižáci pokračovali dál a Bohemund z Tarentu se rozhodl vyrazit napřed jako předvoj. Rozladěn z chování byzantských spojenců toužil po vlastní kořisti a slávě. U Leukaie (Lefke) se 28. června se svými oddíly odpojil a šel napřed. Již za soumraku prvního dne pochodu Bohemundovi zvědové spatřili nepřítele, početné vojsko Seldžuků, kráčející milites Christi v ústrety. Tu noc křižáci spali napůl ve zbroji, se zbraní po ruce, kdyby bylo potřeba. Hlídky nepřestávaly prozkoumávat terén. Ještě před svítáním pokračovali křesťané v pochodu pod rozvinutými zástavami a v bojové sestavě.

Výprava se zastavila v údolí Dorylaeum, místě zvaném Květnaté louky, mokřinaté oáze plné zeleně na svazích planiny Tembris nad soutokem řek Nane Dere a Kara Su Dere. Normanský hrabě zde dal rozbít tábor, kde s nevelkou ostrahou zůstali nemocní, ženy, děti, civilisté a vozy. Vojáci a urození vyrazili dál, ale po několika stech krocích zvířený prach a divoký rachot turecké muziky (Seldžuci běžně útočili za vyhrávání bubnů, kotlů, píšťal a trubek) dával najevo, že nepřítel dorazil.

V údolí přehradil cestu do Anatolie bojovníkům kříže náš starý známý Kilič Arslan. Kopcovitý terén k nájezdu přímo vyzýval a i přes porážku u Nikáje si sultán dokázal zajistit dostatek sil. Spojil se čistě pragmaticky se starým nepřítelem Danišmendem a připojil ke svému vojsku jeho síly. Navíc již v té době vyzval všechny Turky k boji s nevěřícími, ke svaté válce, džihádu.

Seldžuci bojovali jako lehká jízda vyzbrojená luky a oštěpy. Nejprve dojela k nepříteli na dostřel, aby vypustila šípy a vrhla oštěpy. Když došlo na narušení nepřátelských řad, vrhla se s meči, kopími, sekerami a mlaty ke konečnému úderu na protivníka. Případně ještě nechávala nepřítele vyprovokovat zdánlivým ústupem k protiútoku. Teď ale padla doslova kosa na kámen.

Normanský rytíř podle tapisérie z Bayeux

Rytíři a pěší v kroužkové, šupinové a kožené zbroji, s mohutnými štíty ve tvaru mandle a na silných koních byli od začátků tvrdým oříškem. Na rozkaz hraběte z Tarenta srazili k sobě štíty do kruhu jako pevnou zeď, skryli zranitelné koně a každý padlý byl nahrazen novým, aby nevznikla ve formaci nebezpečná mezera. Šípy a oštěpy si tak těžko nalézaly spolehlivý cíl. Bohemund myslel na vše, když poručil ženám, aby zásobovaly muže v parném dni vodou.

Rytíři se až na výjimky chovali disciplinovaně. Tou výjimkou byl Guillaume, mladší bratr Bohemundova synovce Tankreda, který byl teprve nedávno pasován na rytíře. Horká hlava byla zanedlouho schlazena navždy, když se rytíř rozjel na válečném oři proti Turkům, kteří ho prošpikovali šípy jako jahelníček.

Bohemund věděl, že takhle nevydrží věčně. Proto poslal zpět k panu z Bouillonu kurýra se vzkazem:,, Chceš-li se dnes zúčastnit bitvy, tož spěchej s odvahou!'' Turci zatím zkusili nesčetněkrát prorazit přes hradbu štítů, pokaždé však byli krvavě odraženi. Jak přibýval čas a rostlo vedro, tak rostla i únava mezi křižáky. Ženy provázející křižáky se již začaly připravovat na nejhorší. Protože od místních věděly, že do harému se dostanou jen ty nejpohlednější, snažily se některé co nejvíce zkrášlit, jiné se uchýlily k modlitbě za spásu. Část Saracénů objela křižáckou formaci a zaútočila na tábor, kde kladla odpor jen malá část ozbrojenců. Když byli ti, co mohli bojovat, převálcováni přesilou, zdálo se, že není úniku. Náhle konečně přišla pomoc.

Kilič Arslan v té době možná už stahoval vojska, protože mu bylo jasné, že křižáky jen tak neporazí, když navíc bojují neznámou taktikou. Tu jeho pravé křídlo napadl samotný Godefroy z Bouillonu s napřaženým kopí a s Hugem z Vermandois po boku v čele rytířské jízdy. Na středu pro změnu útočil Raymond z Toulouse a Robert Flanderský. To byl konečně podnět pro hraběte z Tarenta, aby se odhodlal k výpadu proti samotnému sultánovi. Seldžuci nebyli na nic takového připraveni a zakolísali hned, jak je začal drtit ocelový nápor evropských těžkooděnců, napichujících si turecké jezdce na kopí a dorážející zbylé meči. Do boje navíc vstoupil i biskup z Le Puy, který se svou bataille odřízl ústupovou cestu na pahorcích. Vyděšený sultán skočil na arabského plnokrevníka a hnal se pryč. Velitel jeho spojence Danišmenda a emíři vyrazili za ním, ale většině se utéct nepodařilo. 

Pohřeb mrtvých druhů po bitvě v údolí Dorylaeum

Křižáci pronikli do sultánova tábora, kde našli bohatou kořist a kdo se jim nepostavil se zbraní, toho zajali a prodali nebo si přivlastnili jako otroka. Vítězný křižácký řev byl ale poté přerušen modlitbami jako poděkováním za vítězství a za spásu mrtvých křesťanů, které ihned po bitvě křižáci s úctou pochovali. To co zbylo ze sultánova vojska již nemělo cenu pronásledovat, koně i lidé měli dost. Byl čas si odpočinout, protože cesta k branám Jeruzaléma bude ještě dlouhá, ale přístup do Anatolie byl volný.

Zdroje: Bridge, C. Anthony: Křížové výpravy
Cummins, Joseph: Kronika válek
Jones, Robert: Rytíři
Kovařík, Jiří: Rytířské bitvy a osudy I. : Meč a kříž
Roaux, Paul Jean: Střet náboženství

Standa Django Jalovec