V ohni, ledu a krvi - Ságy z drsných fjordů II. : Dědictví Haralda Krásnovlasého

Harald kouká po Snaefríd na norské známce

Motto: „ Na reka přišla bída, na utsteinského krále, že utíkat učil vlastní své vojsko. Obrátil své lodě, když hrozila bitva, Hrubobradý sám tam pad v třesku zbraní...“ Další část básně Hornklofiho o bitvě u Hafrsfjordu.

Pomstěte Ákiho: Když dostal Harald zprávu, že i ve Värmlandu vybírá švédský král Eirík daně, poslal tam svého výběrčího rovněž, aby mu ukázal, kdo je tu pánem.

Ve vnitrozemí Värmlandu neměli osadníci pocit, že by je musel chránit nějaký král. Vikingové řádili na pobřeží a zde, v hlubokých lesích, se cítili obyvatelé svobodní, nezávislí a chráněni před vším a všemi, takže nosili hrdě hlavy nahoru. Jednomu králi by se klidně poddali, co ale s druhým?

To už si vzal na starost sedlák Áki, nejbohatší muž Värmlandu, co měl obrovskou hodovní síň, poznamenanou zubem času, ale opěvovanou v ságách. Starý byl i jeho statek a on sám už pamatoval tolik, že již od života příliš nečekal. Proto se nebál riskovat.

Uchystal pro oba krále pohoštění. Aby bylo dost místa pro družiny obou králů, postavil vedle síně staré síň novou. Oba králové dorazili a rozešli se s doprovodem každý do jiné síně. Eirík do staré, Harald do nové. Švédský král jedl a pil ze starých mís a rohů, jeho protivník z nedávno zakoupených mís a rohů zdobených zlatem. Na obou místech byl ale pořádek, čistota a klid. Oba panovníci byli po celý týden hoštěni tak, jak se slušelo na muže jejich postavení.

Ráno po hostině chystali oběma hostům koně. Áki navštívil nejprve Haralda a oslovil ho: ,, Pane, myslíte-li, že stojí za přátelství dobrá vůle, kterou jsem vám při této hostině prokázal, odměňte se za to mému synu Obbimu. Kdysi jsem sloužil vašemu otci, Obbi ať slouží vám! “

Ježatý byl dojat slovy starého muže, poděkoval mu za pohoštění a slíbil mu upřímné přátelství. Áki ještě věnoval králi velké dary.

Když přišel sedlák s dary i za Eiríkem, našel ho v nabručené náladě. Pomohl mu usednout na koně a nabídl se, že ho doprovodí. Když došli k nedalekému lesu, král se optal Ákiho: „Proč jsi hostil jinak mne a jinak krále Haralda? Každý říkal, že on dostal všechno lepší, novější a krásnější. Vždyť víš, že jsi můj člověk.“

„ Králi, tebe i tvé lidi jsem patřičně pohostil. A jestliže jsi pil ze starých nádob, pak jen proto, že již jsi starý. Jsem-li tvůj člověk, pak i ty jsi člověk můj!“ : odvětil Áki.

Vzteklý král tasil meč a starého bezbranného muže zabil. Protože se Harald ještě nerozloučil s Ákim, dal si ho zavolat, ale na statku, ani v síni nemohli sedláka najít. Nakonec našli jenom statkářovu mrtvolu v lese.

„ Pomstěte sedláka Ákiho!“ zabručel Harald a jal se pronásledovat Eiríka. Hnal ho až na hranici Värmlandu s Götalandem. Odtud už se musel vrátit, ale jeho hněv volal po krvi.

Ježatý připojil Värmland a všude dal pronásledovat a zabíjet Eiríkovy lidi až do zimy, kdy se vrátil do Romerike, aby z jara vyrazil do Götalandu. Plul proti proudu řeky Göty až do míst, kde mu Götové zatarasili cestu trámy, aby se nedostal dále do vnitrozemí. Harald tu zakotvil a vyplenil a vypálil kraj po obou stranách řeky. Podráždění Götové ho chtěli napadnout s velikým vojskem, ale král si na ně počkal a rozprášil je v první bitvě. Torbjörn Honklofi o tom pravil:

„Přítel bojových ptáků

zem a lid zdolal v jižním

přímoří. Hrdina bil se

tvrdě v tom lítém boji.

Potom král, velkodušný,

zvyklý hrůzám války,

ke kůlům na břehu dal

přivázat kousavé draky.“

Harald prošel Götalandem jako nůž máslem, několikrát ješte porazil Eiríka a podrobil si celý kraj na sever od řeky Göty a na západ od jezera Vänern. Správou území pověřil Guthorma a dal mu k ruce vojsko. Poté se král vrátil do Lade v Trondheimu, kde mu Ása povila již čtvrtého syna. Chlapci se jmenovali Guthorm, Halfdan Černý a Halfdan Bílý (dvojčata) a Sigröd. Pomsta za Ákiho byla dokonána.

Na místě bitvy jsou dnes umístěny tři bronzové meče Sverd i fjell od Fritze Roeda

Hafrsfjord – Bitva, ve které začaly norské dějiny: Máte podezření, že to Haraldovi Ježatému šlo nějak hladce? Žádná vzpoura nebo spiknutí proti jeho osobě? Ten pocit Vás neklame. V desátém roce vlády podle Snorriho dostal zprávu z jihu, že lid se proti němu bouří. Za rebelií stojí jeho sousedé a konkurenti, králové Eirík z Hordalandu a Súlki z Rogalandu, jeho bratr jarl Sóti, král Kjötvi Bohatý z Agderu a bratři z Telemarku Hróald Hřbet a Hadd Tvrdý.

Král Harald svolal všechny jarly s jejich družinami a plul na jih. Obě nepřátelská loďstva se potkala severně od Järenu a vplula do Hafrsfjordu, kde se seřadila k bitvě. Všechny lodě se postavily vedle sebe do řady a připoutaly k sobě přídě řetězy. Velitelé se tak ujišťovali, že nepřítel neprorazí bitevní řadu a nebude napadat lodě z boku. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Na pravém křídle nepřítele velel král Eirík. Skolil ho Haraldův strýc, vojevůdce Guthorm. Krále Súlkiho vyřídil věrný Rögnvald, aby se ještě vypořádal s jarlem Sótim. Na Haralda zbyl berserk Tóri Hrubobradý. V zuřivém boji nezbyl na jeho lodi nikdo, kdo by se za něj postavil, a tak zemřel na plavidle sám a opuštěn. Po smrti osobností v čele spiknutí, se celé vojsko dalo na útěk. Kdo mohl, odplul, zbytek nějak doplaval nebo vyskákal na břeh a pelášil pryč. O útěku Kjötviho Bohatého se zmiňuje i skald Hornklofi:

„Že před Střapáčem (Harald)

zem svou chránit nechtěl,

lenivý král tlusťoch

na ostrůvek prchnul.

Ti, co krváceli,

padli pod sedačky

s hlavami ke kýlu

a zadky vzhůru.

Na zádech kryly je pak

blyštivé štíty,

aby je chránily

před kamenů prškou.

Agderští na východ

přes Jaeren tíhli domů,

pryč jen z Hafrsfjordu,

k rohům s medovinou.“

,, Po slavné bitvě u Hafrsfjordu, kterou začínají dějiny Norska, nikdo se už nepostavil králi na odpor. Jeho největší nepřátelé padli, jiní se vystěhovali ze země a osídlili pusté lesnaté kraje na východě, nebo odpluli po moři na západ, “ praví nadšeně Královské ságy.

Podle Snorriho proběhla bitva u Hafrsfjordu roku 872, ale to není vůbec jisté. Dokonce někteří vědci ji posunují až do roku 900, nebo někdy kolem tohoto data. Je to ale datum, kterým se pyšní každý Nor a počítá ho za počátek svých dějin, i když proces sjednocení probíhal ještě po smrti krále Haralda. Vraťme se ale zpět k tomu, co nám říkají ságy.

Krásnovlasý: Ať už říkali Seveřané z Norska svému pánovi jakkoliv, přiblížil se den, kdy se už neměl jmenovat Ježatý, Rozcuchaný, Střapatý apod... Na jaře po výše zmíněné slavné bitvě navštívil jarla Rögnvalda a požádal ho o službu. Uvědomil si totiž, že se již může právem nazývat králem celého Norska. I rozpomněl se na Gydu a než dal pro ni poslat, odešel do lázně a požádal svého hostitele o lazebnickou výpomoc. Rögnvald s chutí svého pána po koupeli ostříhal a oholil, aby v šoku z nového vzhledu svého krále, použil přízvisko Krásnovlasý (nebo jednoduše Krásnovlas).

Harald poslal pro Gydu, vzal si ji a měli spolu pět dětí, které se jmenovaly Alóf, Hraerek, Sigtrygg, Fródi a Torgísil. Ásu si ponechal vedle sebe, a protože Seveřané měli běžně více manželek, pojal za ženu Ragnhild Mocnou, dceru krále z Jutska. Podle legendy na její počest propustil polovinu svých manželek a konkubín. Měli spolu syna Eiríka, řečeného Krvavá sekyra. To měl být Haraldův nástupce. Po smrti matky ho vychovával náčelník Tóri Hroáldsson.

Ale byly tu další ženy a ještě více dětí. Svanhild, dcera jarla Eysteina, mu dala syny Óláfa Geiestaddáfla, Björna a Ragnara Pláště. S Ashild, dcerou Ringa z Ringerike, měl děti jménem: Dag a Rin, Gudröd Jehně a Ingigerd.

O lásce k jedné takové ženě, kterou musel milovat snad ze všech nejvíce, je celá pověst.

Jednu zimu vybíral král osobně daně v Opplandech. Při slavnosti slunovratu ho vyrušil Laponec Svási a vzkázal mu, aby za ním vyšel ven. Král se nechtěl nechat rušit, ale Svási trval na svém. Když se král za ním vydal, zavedl ho Svási k sobě domů a jeho dcera nabídla Haraldovi medovinu. Vládce nepohrdl medovinou, ani dívkou. ..Ty půjdeš se mnou!“ pravil přísně. Starý Laponec ale namítal, že pokud si ji chce odvést, musí ji nejprve požádat o ruku a řádně si ji vzít.

Tak se i stalo a Krásnovlas si odvedl domů novou nevěstu, jež slula Snaefríd. Zapomněl na vládu, zanedbával své povinnosti a myslel jen na onu Laponku. Měli spolu čtyři syny zvučných jmen. Sigurd Obr, Halfdan Dlouhonohý, Gudröd Třpytivý a Rögnvald Rychlonohý.

Když po letech králova láska zemřela, stál neustále u jejího lůžka a namlouval si, že je naživu. Vždyť měla neustále červená líčka a oči plné života. Harald truchlil a lid truchlil s ním, protože byl přesvědčen, že král se zbláznil.

Až rádce Torleif dokázal krále probrat z jeho očarování, když mu vytkl, že tak krásnou dámu nechal odpočívat pořád na tomtéž prostěradle a stejných polštářích. Krásnovlas prozřel a nechal připravit pohřební hranici pro ženu svého srdce. Když z plamenů začali vylézat hadi, štíři, žáby a jiná žoužel, uvědomil si konečně, jakému klamu náhle propadl.

Harald začal znovu spravovat své království a synům Snaefríd našel vhodné pěstouny navzdory tomu, že je neprve vyhnal. Na radu zmíněného Torleifa je ale opět přijal zpátky.

Haraldovo dědictví: Aby zajistil pořádek v zemi, nestačilo se jen vypořádat s vnějšími nepřáteli, ale dohlížet i na možné soky uvnitř. Někteří nespokojenci pobrali veškerý majetek a odpluli, díky čemuž osídlili Shetlandy, Orkneje, Hebridy, Faerské ostrovy a Island. Jiní se ale vraceli a v létě napadali norské pobřeží. Nemohli vydržet bez vikingu, a tak proti nim vyrážel král v čele strážní flotily. Jakmile vikingové zahlédli jeho lodě, raději odpluli pryč. Jednoho dne se ale Harald rozčílil a rozhodl se si to s nimi vyřídit jednou provždy.

Nejprve plul na Shetlandy, kde pobil všechny vikingy, co mu padli do ruky. Podobně si to vyřídil s piráty na Orknejích. Pak se vydal na Hebridy, kde kromě krve vikingů získal i bohatou kořist. I jeho ale lákalo kouzlo vikingu, proto se vydal rabovat skotské pobřeží a ostrov Man. Protože ho všude předcházely hrůzostrašně zvěsti, našel tento ostrov vylidněný.

V těchto bojích padl Ívar, syn Rögnvalda z Möre. Harald mu jako odškodné dal Orkneje a Shetlandy. Jarl Rögnvald nechal nové državy synovi a vrátil se domů. Tady byl zabit, upálen ve svém domě s družinou, jako to činil sám. Jeho vrahem byl Haraldův syn.

Mnoho dětí a ještě více jarlů bylo Haraldovým dědictvím, které málem rozdělilo zemi, co tak pracně sjednotil. Eirík Krvavá sekyra zabil nejvíce svých bratrů, aby na jednoho zapomněl, protože ten byl na výchově v Anglii. Ale o tom zase někdy příště.

Standa Django Jalovec

Kříž, meč a víra II.: Výkvět šlechty si razí cestu

Vyobrazení prvních střetů s Turky

Motto: Vždycky budu jednat čestně, moje srdce zůstane čisté, svým mečem budu bránit bezbranné, budu stát na straně slabších, vždycky budu říkat pravdu, všechny nepravosti potrestám! Rytířská přísaha

Předvoj křížové výpravy, někdy známý též jako Lidová křížová výprava, dopadl vyloženě katastrofálně. Ostatně tomu nemohlo být jinak, neboť se nejednalo o cvičené a disciplinované vojsko, ale o chudinu a lůzu vedenou fanatickými kazateli a rytířskými bezzemky bez majetku i zaměstnání. Je to skoro to samé, jako poslat na ISIS armádu bezdomovců a nezaměstnaných s prvním farářem, kterého seberete někde po cestě. Volání papeže do zbraně se ale naštěstí chopili i jiní lidé, skuteční šlechtici a rytíři, mající za sebou nejen armády mužů (tentokrát skutečné profesionály), ale i jisté válečné zkušenosti. Řada z nich opustila nejen své nejbližší, ale i svůj majetek, protože se už nemínila vrátit. Kdyby zemřeli, mrtvým budou statky k ničemu a pokud zůstanou ve Svaté zemi, nebude proč se kam vracet. Při obležení Nikáje a bitvě u Dorylaeuma se ukázaly rytířské kvality.

Normanský hrabě: Mezi předními muži výpravy tu zaujímali hlavní místa Bohemund z Tarenta a Godefroy de Bouillon. Bohemund byl původem Norman, tedy potomek Seveřanů, kteří se usadili v dnešní Normandii. Jeho dědeček Tankred měl to štěstí, že se dvěma ženami, které během svého života pojal za manželky, splodil tucet synů. Tři z nich se dali do služeb normanského vojevůdce Rainulfa, který se vydal válčit do Středomoří. V jižní Itálii se Rainulf stal hrabětem a již řečení synové Tankreda si vydobyli postavení i vlastní léno, které po posledním z nich převzal jejich nevlastní bratr Robert Guiscard, otec našeho Bohemunda.

Robert nelenil a s bratrem Rogerem se rozhodl dobýt Sicílii. Protože se ale nemínil zaseknout na ostrově příliš dlouho, nechal válčení po čase na bratrovi a vydal se válčit proti Byzanci. Na první výpravě proti Byzanci v roce 1070 již Roberta doprovázel jeho syn Bohemund, který byl pokřtěn jako Marek, ale časem si vysloužil jméno Bohemund podle historek o obrovi, kterým bavili potulní komedianti Roberta na jeho dvoře. O prvních dobrodružstvích našeho křižáka bohužel moc nevíme, spíše předpokládáme, že se jednalo o průzkum bojem a loupeživé nájezdy. 

Druhá výprava roku 1081 nám již říká podstatně víc. Robert se vylodil se synem a vojskem u Drače, město dobyl a vyrazil s většinou vojska proti Konstantinopoli. Zprávy z domova jej ale přinutily vrátit se domů. Část vojska tedy nechal synovi a pověřil ho dobytím a opanováním Makedonie a Řecka. Synek se činil a dvakrát porazil Byzantince. Císař si ale přivedl na pomoc najaté Seldžuky a dohodl se s Benátčany na blokádě přístavů a námořních tras. Bohemundovi tedy nezbylo nic jiného, než se zase vrátit domů. 

V roce 1084 se ale vrátil s otcem dokončit, co začal. U Korfu porazili benátské loďstvo, obsadili ostrov a vydali se do Kefalonie, kde ale Robert umírá. Bohemund se raději vrátil domů, kde musel bojovat o rodinné dědictví se svým nevlastním bratrem Borsou, kterého dosadila druhá manželka jeho otce. Do sporu zasáhl Bohemundův strýc Roger, aby rodinnou rozepři uklidnil. Borsovi zůstala většina panství na jihu Itálie, zatímco Bohemundovi jenom to, co se mu podařilo doslova vydobýt: hrabství Conversano, Gallipoli, Orii, Otranto a Tarento, podle kterého se tituloval.
Během volání křesťanů do zbraně pod znamením kříže se Bohemund nacházel u města Amalfi, vzbouřené državy, kterou se strýcem a Borsou obléhal. Zastižen křižáky Huga z Vermandois, bratra francouzského krále, přijal i on kříž, majetku mnoho nemaje, aby si ho získal v Zámoří. Už u Amalfi sňal bohatě zdobený plášť, dal ho rozzřezat na kusy a za nadšeného jásotu své družiny rozdat mezi dobrovolníky, kteří půjdou na výpravu. Borsa a Roger zůstali u Amalfi v menšině, protože většina rytířů a bojovníků odešla s Bohemundem. K pánu z Tarenta se přidal i jeho synovec Tankred de Hauteville, jeden z nejmladších velitelů. Výpravu brzy dohnali i další výteční rytíři přímo z Normandie. 

Romantické ztvárnění vůdců Křížové výpravy

Rytíř na slovo vzatý: Dalším válečníkem zvučného jména byl Godefroy de Bouillon. Na výpravu vyrazil i s bratry Balduinem a Eustachem. Godefroy byl rytíř par excellence a jeho rod sahal až ke Karlovi Velikému. Byl nejenom zkušeným bojovníkem, ale také zbožným, šlechetným a ctnostným mužem. V jeho životě snad chyběla jen krásná žena, která by mu zajistila potomky a nějaký majetek navíc, ale zdá se, že na to vévoda de Bouillon nedbal, stejně jako nedbal o světskou slávu. 

Údajně jako lotrinský pán bojoval pod císařem Jindřichem IV. proti jeho nepřátelům, ale také proti vlastní tetě za dolnolotrinské panství. Následně během ordálu (božího soudu) porazil a zabil Jindřicha z Namuru, který vedl výpravu, co mu mohla také celé panství jednoduše sebrat. Pikantní na celé věci je, že ordál trval tak dlouho, že zatím došlo mezi oběma stranami k otevřené bitvě, kterou Godefroy ukončil právě usmrcením Jindřicha. Část panství mu také uzmul samotný císař pro svého syna. Přesto mu bez zášti zůstal věrný.

Když dorazilo k vévodovi volání do zbraně pod znamením kříže, již měl celé své panství pod kontrolou, neboť vládce před několika lety vyvázal syna ze správcovství oněch držav. Na výpravu se pán de Bouillon nezapomněl řádně připravit. Panství a hrad Bouillon zastavil biskupovi z Lutychu a biskupovi z Verdunu prodal hrabství Verdun a města Stenay i Mouzay. Místo peněz přijal stříbrný kov, aby neměl potíže s měnou. Zároveň měl ale přijmout od kolínských a mohučských Židů tisíc stříbrných na urychlení příprav k výpravě vyměnou za nenásilí a ochranu. Ač může někdo proti tomu dnes protestovat, jednalo se o normální praktiku tehdejších panovníků a šlechty. Nutno k tomu ještě dodat, že by více vydělal na tom, kdyby jim násilně vzal všechno. To ale jako pravý kavalír neučinil.

Ještě než dorazili Bohemund a Godefroy do Konstantinopole, byl tu už křižácký vojevůdce Hugo z Vermandois, bratr francouzského krále. Protože jeho bratr byl nedávno dán do klatby a on sám byl pouze mladší bratr s nevelkým lénem, bylo jasné, jaké pohnutky ho k výpravě vedou. Než se vůbec vydal na cestu, vzkázal byzantskému císaři v dopise, že čeká přijetí hodné jeho postavení. Pak už se s muži ze svého panství vydal do Itálie, kde zamířil na jih k Bari, odkud vyplul do Byzance. Byl ale již podzim a Hugo si tak nevybral zrovna nejlepší dobu pro plavbu. Koncem září a začátkem října nebylo rozumné plout přes Jaderské moře, kde také zastihla Huga vichřice, která většinu z jeho loďstva potopila a samotný Hugo ztroskotal nedaleko Drače, kde byl nalezen hlídkou zdejšího guvernéra. I když zrovna asi nebyl princ nadšen ze svého osudu, byl přijat jako vážený host u císaře a zahrnut mnoha dary, tak jak si to ve vzkazu pro byzantského vládce představoval. Protože byl ale zároveň bedlivě sledován, řadě členů jeho družiny se to ani za mák nelíbilo. Na vysvětlenou dodejme, že císař tak jednal čistě z opatrnosti, protože nečekal, že se mu přes zemi převalí řada nezávislých armád pod různými veliteli, když požádá papeže o pomoc. Počítal spíše s dobrovolníky ze západní Evropy, kteří doplní stavy jeho vojska. Bedlivé střežení a sledování francouzského prince mělo ale za následek rozkol mezi císařem a křižáky, jak se také ukázalo, když dorazil pán z Bouillonu.

Godefroy a jeho bratři provedli své nesourodé bataille Lotrinčanů, severních Francouzů a Němců Uherskem v naprostém pořádku a klidu. Dolnolotrinský vévoda osobně přísahal, že bude každý násilný čin spáchaný někým z křižáků trestat rovnou smrtí. On i Balduin souhlasili, že král Koloman dostane napřed rukojmí jako záruku nenásilí během pochodu kruciáty přes jeho zemi.

Problémy nastaly až v Byzanci. Po vstupu na území východní říše došla k voji zvěst, že Hugo z Vermandois byl zajat a uvězněn císařem. Proto křižáci zpustošili kraj kolem města Sembrya. Když ale císař protestoval, dal Godefroy zastavit veškeré násilí, obnovil pořádek a pokračoval spořádaně až ke Konstantinopoli, kde se utábořil v zátoce Zlatý roh. 

Tady byl zastižen požadavkem k složení vazalského slibu císaři. To de Bouillon odmítal celkem logicky, protože byl již vazal římského císaře a k ničemu takovému nevyzýval ani Svatý otec. Když odmítl, Alexios přestal dodávat křižákům zásoby. Balduin na to reagoval drancováním okolí, dokud císař nepovolil. Vládce se ale pokusil po uzavření příměří znovu Godefroye přemluvit ke složení lenní povinnosti. Vůdce kruciáty znovu nesouhlasil a po dalším omezení zásob Balduin pokračoval v plenění venkova. Došlo i na ozbrojené střety s najatými kmeny Pečeněgů, kteří dohlíželi v kraji na pořádek. Bojovníci kříže se s nimi nemazlili už proto, že řada z nich přijala muslimské vyznání. 

Další jednání mezi oběma stranami bylo takřka nemožné a Godefroy se nakonec rozhodl zaútočit na jednu z městských bran, čímž Byzantince šokoval. Naprosto nepřipravení obyvatelé nechápali, jak mohou být tito cizinci bojovníky kříže. Hradby byly ale pevné jako víra synů Izraele, takže útočníci nemohli prorazit. Na Velký pátek 1097 se odhodlal císař k novému vyjednávání. Dobrovolníci kříže je ale v táboře napadli. Vládce Konstantinopole pochopil, že musí promluvit razantně zbraně. Nejprve oddíl lučištníků zasypal křižáky šípy a zasahoval přitom hlavně koně tak okatě, aby dal najevo, že má přesnou mušku a nepřítele zaměstnal. Ihned poté provedl vedlejší branou výpad oddíl jízdy, který obléhatele rozprášil. 

To přimělo pána z Bouillonu ke smíření se s osudem i císařem. Na Boží hod velikonoční se osobně setkal s císařem v jeho paláci a složil lenní přísahu společně se svými bratry a dalšími důležitými osobnostmi ve vojsku. Panovník každého políbil na znamení smíru a symbolického přijetí za adoptivního syna, uspořádal pro ně hostinu a bohatě je obdaroval. Po oslavě je vypravil konečně přes Bospor. Godefroy se ale musel později ještě vrátit, aby uklidnil malé hloučky dalších rytířů, kteří se trochu opozdili za ním. Nejenže nechtěli složit lenní slib, ale chovali se neurvale a jeden z nich zasedl císaři trůn. Na nátlak Godefroye a hlavně jeho bratra Balduina ale i oni složili slib a přidali se k hlavnímu voji.

Za několik dní dorazili Normané Bohemunda z Tarentu. Ten vazalskou přísahu bez problému, i když možná již v té době mu bylo jasné, že ji nedodrží. Leč nepředbíhejme! I normanský velmož byl obdarován a s vojskem se přeplavil přes Bospor do tábora u Pelekanea. Po Normanech přišli Provensálci Raymonda de Saint-Gilles, další Normané Roberta, řečeného Courteheuse, nejstaršího syna Viléma Dobyvatele, Vlámové Roberta Flanderského a Francouzi z Anjou a Champagne Étienna z Blois.

Bez Nikáji tam nedojdeme: Cíl cesty byl jasně Jeruzalém, ale ze všeho nejdříve museli křižáci dobýt Nikáju (dnešní Iznik), dobře opevněné město se silnou posádkou, kterou nešlo jen tak obejít. Město u Askánského jezera totiž kontrolovalo silnici, která se měla do budoucna stát zásobovací tepnou celé kruciáty. K městu se vydal voj lotrinského vévody Godefroye a Bohemundovi Normané, výpravu dále doplnil Petr Poustevník se zbytky lůzy, ale naštěstí také byzantští inženýři s obléhacími stroji. Přímým útokem by Nikáju šlo jen těžko dobýt, protože její hradby se táhly na několik kilometrů a měla přes dvě stě věží. Bylo by tu řešení v podobě vyhladovění, ale to by museli mít sami milites Christi dost zásob. Brzy chléb v křesťanském ležení stál třicet denárů místo původních dvaceti. Pečlivý Bohemund ale zařídil přisun zásob od moře, Byzantinci začali stavět obléhací stroje a obléhatele posílili Provensálci. Na obzoru se ale objevilo nové nebezpečí.

Seldžukům samozřejmě neuniklo, že je Nikája obležená, ale bojovali proti tureckým příbuzným na východě. Sultán Kilič Arslan podcenil křižácké vojsko, neboť je měl pořád za lůzu, kterou před časem rozdrtil. Nakonec se ale Arslan nechal přesvědčit a po uzavření příměří vytáhl proti křižákům. U Nikáje byl překvapen počtem křesťanů, ale nenechal se přemluvit k vyhýbání se přímému kontaktu s nepřítelem. Kostky byly vrženy.

Za úsvitu 24. května 1097 probudily křižácký tábor velké rány do bubnů a Seldžuci se vrhli do útoku. Nečekali ale tak tvrdý odpor. Bojovalo se po celý den a výpad s vypětím všech sil museli odrážet hlavně Provensálci Raymonda de Saint-Gilles, které podněcoval biskup Adhémar du Puy: ,,Berte bez váhání ty živoucí nepřátele Boží útokem, vždyť nad nimi zvítězíte! '' Francouzi ze sladkého kraje Provence neustoupili ani o píď, než přišel pomocný jezdecký útok od jejich křesťanských bratří a posílil jejich řady. Za soumraku si Kilič Arslan konečně uvědomil, že nemá šanci vyprostit město z obklíčení, nebo přes něj jen prorazit. Nechal město svému osudu, ztratil o něj zájem a usadil se v Ikonii, které Turci říkali Rúm.

Křesťané zatím pokračovali v obléhání, nepřátelům usekali hlavy a nabodli je na kopí, nebo je pomocí praků stříleli za hradby města. Seldžučtí obránci zase vystřelovali hlavy mrtvých křesťanů, ke kterým se dostali pomocí háků na lanech, jimiž vytahovali mrtvoly nepřátel. Raymond postavil obléhací věž, se kterou se mu podařilo prorazit skrz hradby. Boj ve městě ale přerušila tma. Milites Christi byli ale posíleni vojsky Roberta Normandského a Etienna z Blois a byzantským spojencům se podařilo uzavřít obklíčení města i od jezera, protože přemístili lodě z moře na jezero. Obránci i obyvatelé města pochopili, že nemají moc dobré vyhlídky. Převážně řečtí obyvatelé tak využili nabídky císaře, kterou jim tlumočil byzantský vévoda Manuel Butumites, že s nimi bude nakládáno milostivě, pokud se vzdají Byzantincům, jinak bude město vydáno plenění křižáků. Řečtí křesťané se rozpomněli, že byli ještě nedávno obyvateli východní říše a ke kapitulaci přiměli i Turky. V noci z 18. na 19. června 1097 obsadili Byzantinci v poklidu město, které jim samo otevřelo své brány. Před křižáky Butumites předstíral, že město dobyl. Nic netušící křižáci ráno přitáhli žebříky k hradbám, aby se nad zdmi najednou vyhouply císařovy zástavy. Manuel prohlásil město za císařovo, západní bojovníky dovnitř nepustil a poslal jim jen část kořisti jako odškodnění.

Bitva v údolí Dorylaeum

Horký den u Dorylaeumu: Křižáci pokračovali dál a Bohemund z Tarentu se rozhodl vyrazit napřed jako předvoj. Rozladěn z chování byzantských spojenců toužil po vlastní kořisti a slávě. U Leukaie (Lefke) se 28. června se svými oddíly odpojil a šel napřed. Již za soumraku prvního dne pochodu Bohemundovi zvědové spatřili nepřítele, početné vojsko Seldžuků, kráčející milites Christi v ústrety. Tu noc křižáci spali napůl ve zbroji, se zbraní po ruce, kdyby bylo potřeba. Hlídky nepřestávaly prozkoumávat terén. Ještě před svítáním pokračovali křesťané v pochodu pod rozvinutými zástavami a v bojové sestavě.

Výprava se zastavila v údolí Dorylaeum, místě zvaném Květnaté louky, mokřinaté oáze plné zeleně na svazích planiny Tembris nad soutokem řek Nane Dere a Kara Su Dere. Normanský hrabě zde dal rozbít tábor, kde s nevelkou ostrahou zůstali nemocní, ženy, děti, civilisté a vozy. Vojáci a urození vyrazili dál, ale po několika stech krocích zvířený prach a divoký rachot turecké muziky (Seldžuci běžně útočili za vyhrávání bubnů, kotlů, píšťal a trubek) dával najevo, že nepřítel dorazil.

V údolí přehradil cestu do Anatolie bojovníkům kříže náš starý známý Kilič Arslan. Kopcovitý terén k nájezdu přímo vyzýval a i přes porážku u Nikáje si sultán dokázal zajistit dostatek sil. Spojil se čistě pragmaticky se starým nepřítelem Danišmendem a připojil ke svému vojsku jeho síly. Navíc již v té době vyzval všechny Turky k boji s nevěřícími, ke svaté válce, džihádu.

Seldžuci bojovali jako lehká jízda vyzbrojená luky a oštěpy. Nejprve dojela k nepříteli na dostřel, aby vypustila šípy a vrhla oštěpy. Když došlo na narušení nepřátelských řad, vrhla se s meči, kopími, sekerami a mlaty ke konečnému úderu na protivníka. Případně ještě nechávala nepřítele vyprovokovat zdánlivým ústupem k protiútoku. Teď ale padla doslova kosa na kámen.

Normanský rytíř podle tapisérie z Bayeux

Rytíři a pěší v kroužkové, šupinové a kožené zbroji, s mohutnými štíty ve tvaru mandle a na silných koních byli od začátků tvrdým oříškem. Na rozkaz hraběte z Tarenta srazili k sobě štíty do kruhu jako pevnou zeď, skryli zranitelné koně a každý padlý byl nahrazen novým, aby nevznikla ve formaci nebezpečná mezera. Šípy a oštěpy si tak těžko nalézaly spolehlivý cíl. Bohemund myslel na vše, když poručil ženám, aby zásobovaly muže v parném dni vodou.

Rytíři se až na výjimky chovali disciplinovaně. Tou výjimkou byl Guillaume, mladší bratr Bohemundova synovce Tankreda, který byl teprve nedávno pasován na rytíře. Horká hlava byla zanedlouho schlazena navždy, když se rytíř rozjel na válečném oři proti Turkům, kteří ho prošpikovali šípy jako jahelníček.

Bohemund věděl, že takhle nevydrží věčně. Proto poslal zpět k panu z Bouillonu kurýra se vzkazem:,, Chceš-li se dnes zúčastnit bitvy, tož spěchej s odvahou!'' Turci zatím zkusili nesčetněkrát prorazit přes hradbu štítů, pokaždé však byli krvavě odraženi. Jak přibýval čas a rostlo vedro, tak rostla i únava mezi křižáky. Ženy provázející křižáky se již začaly připravovat na nejhorší. Protože od místních věděly, že do harému se dostanou jen ty nejpohlednější, snažily se některé co nejvíce zkrášlit, jiné se uchýlily k modlitbě za spásu. Část Saracénů objela křižáckou formaci a zaútočila na tábor, kde kladla odpor jen malá část ozbrojenců. Když byli ti, co mohli bojovat, převálcováni přesilou, zdálo se, že není úniku. Náhle konečně přišla pomoc.

Kilič Arslan v té době možná už stahoval vojska, protože mu bylo jasné, že křižáky jen tak neporazí, když navíc bojují neznámou taktikou. Tu jeho pravé křídlo napadl samotný Godefroy z Bouillonu s napřaženým kopí a s Hugem z Vermandois po boku v čele rytířské jízdy. Na středu pro změnu útočil Raymond z Toulouse a Robert Flanderský. To byl konečně podnět pro hraběte z Tarenta, aby se odhodlal k výpadu proti samotnému sultánovi. Seldžuci nebyli na nic takového připraveni a zakolísali hned, jak je začal drtit ocelový nápor evropských těžkooděnců, napichujících si turecké jezdce na kopí a dorážející zbylé meči. Do boje navíc vstoupil i biskup z Le Puy, který se svou bataille odřízl ústupovou cestu na pahorcích. Vyděšený sultán skočil na arabského plnokrevníka a hnal se pryč. Velitel jeho spojence Danišmenda a emíři vyrazili za ním, ale většině se utéct nepodařilo. 

Pohřeb mrtvých druhů po bitvě v údolí Dorylaeum

Křižáci pronikli do sultánova tábora, kde našli bohatou kořist a kdo se jim nepostavil se zbraní, toho zajali a prodali nebo si přivlastnili jako otroka. Vítězný křižácký řev byl ale poté přerušen modlitbami jako poděkováním za vítězství a za spásu mrtvých křesťanů, které ihned po bitvě křižáci s úctou pochovali. To co zbylo ze sultánova vojska již nemělo cenu pronásledovat, koně i lidé měli dost. Byl čas si odpočinout, protože cesta k branám Jeruzaléma bude ještě dlouhá, ale přístup do Anatolie byl volný.

Zdroje: Bridge, C. Anthony: Křížové výpravy
Cummins, Joseph: Kronika válek
Jones, Robert: Rytíři
Kovařík, Jiří: Rytířské bitvy a osudy I. : Meč a kříž
Roaux, Paul Jean: Střet náboženství

Standa Django Jalovec

Hérakles – Kompletní mýtus: Ctnost a šílenství

První lev: Hérakles v horách rostl, sílil a pěstoval sílu s ostatními pastevci i šelmami. Prý měl jiskrný zrak, v době oběda jedl střídmě a až k večeři si dopřával pečeni a koláčky. Nosil jen tuniku a raději spal pod širým nebem než pod střechou. Často tvrdil, že nikdy nevyvolal rvačku, zato s těmi, co mu chtěli ublížit, naložil pouze tak, jak zamýšleli naložit oni s ním. Tak potrestal jistého Temera, který u cesty číhal na poutníky a zabíjel je trkáním. Měl totiž strašně tvrdou lebku, kterou rozbíjel ostatní hlavy. Hérakles ji měl ale tvrdší a tu hloupého Temera rozbil jako vajíčko.

Někdy v té době ho navštívily dvě krásné dívky, když zrovna odpočíval po práci vedle stáda. Jedna šla přirozeně, druhá tanečním krokem, kterým předběhla tu první.,, Měla nádherné šaty, po cestě se neustále upravovala a česala než došla k Héraklovi. Nabízím ti život plný přepychu, dobrého jídla, pití i přátel. Nebudeš mít nouze ani samoty, pokud si mě zvolíš. Jmenuji se Rozkoš, “ pravila ta nádherná dívka. Kdo jsi, že nabízíš muži plnému síly jen zahálku a nicnedělání? Hérakle, pokud si zvolíš mě, věz, že nebudeš mít klidu po celý život, ale vysloužíš si nesmrtelnost. Nebudeš mít nikdy oddychu, protože budeš muset nejdřív orat, potom zasít a sklidit, aby tvá práce vynesla nějaké plody. Já jsem Ctnost! “ Kudy se Hérakles vydal? Jedině cestou Ctnosti.

V 18 letech zabil hrdina svého prvního lva. Stáda jeho otce Amfitryóna i sousedního krále Thespia sužoval kithairónský lev, se kterým si nikdo nedovedl poradit. Byl snad seslán bohy jako trest? To se rozhodl Hérakles zjistit. Zatímco lva naháněl na hoře Helikón, kde měl lev brloh, dělala mu každou noc společnost jedna z dcer krále Thespia, u kterého pobýval. Ten měl dcer rovných padesát a toužil potom, aby každá měla s Héraklem dítě. Každou noc se u našeho bijce střídala jiná dívka kromě jediné. Ta zůstala pannou a kněžkou v Théspiích, kde měl Hérakles svatostánek. A někdo jiný zase říká, že se s dcerami krále potěšil náš hrdina během jediné noci. Každopádně měl mít s nimi 51 synů. Nejstarší a nejmladší mu daly rovnou dvojčata.

Na lva nakonec došlo. Hérakles ukončil jeho život neosekaným kyjem z plané olivy ( to určitě nebyla náhoda, protože z tohoto stromu prvního měsíce se zaháněli zlí duchové). Je možné, že nosil kůži už tohoto lva nebo to byl až lev nemejský. Ještě dalšího lva zabil později nedaleko Théb.

Potrestání Minyjských: V té době museli kvůli prohrané válce Thébané platit každoroční daň minyjskému králi v podobě sto kusů dobytka. Král Erginos Théby potrestal za smrt krále Klymena, zabitého jedním z Thébanů během závodu vozatajů. Když šel do Théb Diův syn, potkal zrovna královy posly, co šly pro poplatek. Když se jich silák zeptal, kam jdou, odvětili: ,, Jdeme Thébanům připomenout, jak milostivý byl k nim náš král, když nedal usekat všem mužům ve městě uši, nos a ruce! ´´ Hérakles proto naložil s posly tak, jak si o to sami řekli. Usekal jim ruce, nos a uši, dal jim je na provázek kolem krku a poslal zpátky domů.

Král Erginos se rozčílil a požadoval vydání drzého buřiče. Thébský král Kreontes by to nejraději udělal, ale nechtěl si pohněvat měšťany, kteří se postavili za Hérakla. Heroi se postavil do čela milice, dal strhnout ze stěn chrámů všechny zbraně a zbroj, oděl a vyzbrojil každého svobodného muže schopného nosit zbraň, naučil je zbraní užívat a vymýšlel zatím proti nepřátelům lest. Získal si přízeň Athény, ale vítězství mělo přijít podle věštby jen tehdy, když si vezme nejurozenější osoba v Thébách život. Když to nejvznešenější Antipoinos odmítl, vzaly si za něj život jeho dvě dcery.

Minyové opravdu vytáhli v čele s králem do boje. Hérakles si ně počkal v úzké soutěsce, kde byly jejich počty ničím a rozdrtil je. Sám zabil krále Ergina. Jeho smrt ukončila bitvu. Pak vytáhl do Orchomenu, město dobyl a obyvatelům uložil dvojnásobné poplatky. Aby Minyové nemohli bojovat na koních, ucpal dva tunely, kterými odtékala zdejší řeka do moře. Později ale ony tunely znovu uvolnil, protože se pokládal za přítele všech lidí. Podle další legendy ještě přepadl minyjské válečníky v noci, ukradl jim koně i s vozy a pobil rozespalé muže. Během zmatku nočního boje ale nešťastnou náhodou zemřel jeho nevlastní otec. Za tyto činy byla silákovi postavena socha Hérakles Zkracovač nosů.

Jiné podání říká, že Erginos bitvu přežil, stal se dokonce jedním z Argonautů a později obnovil své bohatství a pozemky. Nešťastný z toho, že je starý a bezdětný, požádal o radu bohy. Podle věštby měl nasadit novou otku na ztupené krojidlo pluhu. Brzy poté pojal za manželku mladou dívku, která mu dala dva syny, obratné architekty.

To měl již Hérakles vlastní ženu Megaru, dceru krále Kreónta. Není však jisté, kolik s ní měl dětí. Možná dva, tři i osm synů. Všechno to byly ale zdravé a silné děti. Aby zabránil pomstě minyjských spojenců, vytáhl proti eubojskému králi Pyrachmovi. Výstraha, kterou dal všem nepřátelům Théb, byla více než důrazná. Pyrachmos byl roztrhán mezi koňmi vedví a jeho tělo zůstalo ležet u řeky Hérakleiu. Prý tam byla později pořád slyšet ozvěna podobná koňskému řehtání.

Šílenství: Héra ale nesnášela nevlastního syna. Seslala na něj šílenství, takže hrdina z neznámé příčiny napadl nejprve svého synovce Iolaa, později všechny své syny postřílel lukem a hodil do ohně s dalšími dvěma synovci. Bylo to nepochopitelné. Pro všechny syny chystal skvělou budoucnost, jednomu měl dokonce přehodit přes záda lví kožešinu, kterou neustále nosil. Jen šílenství seslané bohy to mohlo být.

Po prozření se zavřel na řadu dní do temné místnosti a nechtěl nikoho vidět. Náš známý král Thespios ho sice očistil, ale heroi nevěděl najednou kudy kam. Zeptal se delfské věštírny na svůj osud. Ta ho nyní neoslovila Palaimone jako doposud, ale řekla mu:,, Hérakle, musíš sloužit králi Eurystheovi po dvanáct let, protože to si přeje bohyně Héra. Jinak nedojdeš pokoje! Pokud ale práci splníš, dočkáš se nesmrtelnosti! ´´ Protože silák upadl do velikého zoufalství a beznaděje, přišla ho potěšit a utěšit řada přátel. Když čas zahojil nejhorší smutek a žal, vydal se Hérakles na cestu.

Pokračování příště

Zdroje: Hésiodós: Héraklův štít
Apollódoros: O Lykofrónovi
Hyginus: Báje
Básnická astronomie
Eratosthenes: Přeměny ve hvězdy
Pindaros: Isthmické ódy
Lukiános: Hovory bohů
Aelianus: O zvláštnostech zvířat
Ovidius: Proměny
Theokritos: Pastýřské zpěvy
Robert Graves: Řecké mýty
Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti

Hérakles - kompletní mýtus: Syn boha a smrtelné matky

Hérakles už jako dítě zardousil dva hady bohyně Héry

Dnes zabloudíme mimo historické vody a vrhneme se do hlubin mýtů a bájí. Převyprávím Vám prostřednictvím pracně sehnaných zdrojů kompletní Héraklovu legendu. Pověst o muži, který celý život chodil po světě, aby pomáhal lidem svou silou i důvtipem. Tento polobůh neměl mít klidný život, protože bohové si to tak nepřáli, lidé mu to neusnadnili a on někdy jen ztěžka dokázal krotit pověstnou sílu ve svalech. Jeho činy se ale staly nesmrtelnými a provázejí i člověka, který je právě tady sepisuje, protože Hérakles byl jeho vzor, správný bijec a hrdina, čemuž také zasvětil život. A ten bard, pouhý vypravěč a přepisovatel života slavného héroa, chodí po světě jako on, bojuje a nemá klid. Snad si také vyslouží nesmrtelnost. 

Vládni dobře: Hérakles byl ze slavného rodu Perseova, potomek přemožitele Medůzy. Když vytáhl Élektryón - Perseův syn a vládce Mykén- proti Telebojským při odvetné výpravě kvůli krádeži dobytka, vzkázal svému synovci Amfítryónovi: ,,Vládni dobře, a až se vrátím jako vítěz, oženíš se s mou dcerou Alkménou! “ Amfitryón ale zjistil, že ukradený dobytek nyní vlastní élidský král. Zaplatil tedy za stádo požadované výkupné a zeptal se svého nastávajícího tchána, zda-li je to opravdu jeho dobytek. Élektryón se ale rozčílil, co má co élidský král nabízet kradené a proč jeho budoucí zeť přehlíží podvod. Podrážděný Amfitryón rozezleně mrštil kyjem po jedné z krav. Od rohu usmrcené krávy se ale odrazil hrdinův kyj a zabil Élektryóna. Načež Amfitryón musel z Mykén uprchnout před strýcem Sthelenem.

Náš rek uprchl do Théb i s Alkménou. Zde ho král Kreón očistil, ale jeho Alkména odmítala sdílet s manželem lože, dokud nepomstí její bratry, usmrcené Telebojskými a Tafijskými. Kreón dal Amfitryónovi armádu Boiótských za to, že dopadl teumesskou lišku. Náš hrdina na výpravě netušil, co se chystá u něj doma, zatímco proléval krev.

Božský svůdník Zeus

Zplozen v noci s délkou nocí tří: Vládce bohů Zeus na sebe vzal podobu Amfitryóna a v této podobě přesvědčil Alkménu, že zvítězil a její bratry pomstil (ten den skutečně dosáhl její muž rozhodujícího vítězství). Pak zplodil syna během noční soulože, která měla délku nocí tří. Poručil totiž napřed Hermovi (božskému poslu), aby vzkázal Héliovi, že má uhasit sluneční oheň a nezapřahat koně, se kterými den co den projíždí oblohou. Měsíci posel bohů nařídil kráčet pomaleji a spánku učinit lidi tak ospalé, aby jejich pozornost nic podivného nezaznamenala.

K Alkméně promluvil Zeus o tom, jak slavně zvítězil a zmocnil se ji na dobu celý třiceti šesti hodin. Když se chudák Amfitryón den potom vrátil, unavená Alkména ho vůbec nevítala nadšeně, jak by očekával. ,,Předchozí noc jsme nezamhouřili oka, drahý. ´´ Sdělila svému udivenému choti. Poradil se tedy s věštcem Teiresiem a po sdělení, že mu svůdník Zeus nasadil parohy, už nikdy se svou ženou neulehl, aby si nerozhněval samotného Dia.

Za devět měsíců se Zeus na Olympu pochlubil, že zplodil syna, který se teď někdy narodí a ponese jméno Hérakles (Héřina sláva). Jeho žárlivá manželka, která byla bohužel bohyní domácího štěstí, patronkou manželství a zrození, si vymámila na Diovi slib, že kterýkoli muž z Perseova domu, co se narodí do půlnoci. bude králem. Vládce bohů souhlasil. Proto Héra spěchala do Mykén, aby uspíšila porodní bolesti královny Nikippy, manželky krále Sthenela. Poté se usadila u Alkméniných dveří v Thébách. Měla zkřížené nohy, oděv svázaný do uzlů a prsty zaklesnuté do sebe (možná ale za sebe také poslala náhradnici, která se později proměnila v úlisnou lasičku nebo dokonce čarodějnice). Tak zdržovala porod Hérakla, dokud budoucí král Eurysthéus neležel již ve své kolébce. Hérakles se narodil s hodinovým zpoždění. Ještě po něm následoval Ifíkles, zplozený noc potom, co jeho matku navštívil Zeus. Někdo ale říká, že mladší byl Hérakles. A jiní, že dvojčata přišla na svět ve stejnou chvíli. A ještě dále se traduje, že Zeus po narození vytouženého syna prozářil Alkménin pokoj božským světlem.

Alkménin porod

O intrikách své ženy neměl božský vládce ani ponětí, protože na Héřinu žádost ho oslepila jeho nejstarší dcera Ata. Proto ji uchopil za zlaté vlasy a mrskl s ní o zem. S Héraklovým osudem ale nic nezmohl. Králem z Perseova rodu mohl být už jen Eurysthéus. Na syna ale musí otec pamatovat. Proto si na oplátku u Héry vymínil, že pokud jeho syn splní pro mykénského krále dvanáct úkolů, stane se bohem.

Héraklovy narozeniny se slaví čtvrtého dne každého měsíce. Jiní tvrdí, že se narodil, když slunce vstoupilo do desátého znamení. A kdo tomu nevěří, udává, že se tak stalo, když se Velká Medvědice o půlnoci přehoupla na západ přes Orión.

Hérakles před nevlastním otcem rdousí hady

Dítě se silou bohů: Alkména se samozřejmě bála o osud Diova syna, protože celé Řecko znalo neukojitelnou míru Héřiny žárlivosti. Proto děcko odložila na poli před thébskými hradbami. Athéna tam úmyslně vzala Héru a jako náhodou ukázala na pohozené dítě:,, Takový krutý osud přichystali nebohému nemluvněti. Má hlad a vy máte přece mléko, nabídněte mu.“ Héra si skutečně vzala nemluvně k prsu a dala mu pít. Hérakles ale pil příliš žádostivě a nenasytně, až ho samotná bohyně odstrčila a chlapec vyplivl něco mléka nad thébskými poli. Teď už byl nesmrtelný a Athéna ho vrátila Alkméně s nařízením, ať se o něj dobře postará. Thébané od té doby ukazují cizincům tu slavnou pláň, nad kterou hrdina vyprskl mléko z božského prsu.

Podle jiné verze vyzvedl u matky Hérakla Hermes na Diův příkaz. Je pochopitelné že otec se bál o osud svého syna, kterého nezplodil ani tak z tělesné žádostivosti, jako proto, aby lidé i bohové měli ochránce před útlakem a bezprávím. Synka tedy přitiskl k manželčině hrudi sám, když spala. Když se bohyně probudila a odstrčila ho, nebo sám vypil více mléka než měl a vykašlal ho pryč, vznikla z onoho mléka Mléčná dráha. Proto se měl jmenovat nejprve Alkaios, protože pojmenování po Héřině slávě se mu mělo dostat až poté, co pil její mléko.

Čas plynul jako voda, a když měla dvojčata kolem osmi měsíců, uložila je jednou matka po koupeli pod přikrývku z ovčích kůží na štít, co její manžel vydobyl na nepříteli. Héra poslala k lůžku dva neobyčejné hady s azurovými šupinami, aby Diova syna zahubili. Zatímco Ifíkles se vylekal a plakal, když viděl oba plazy, Hérakles chytil každého do jedné ruky a oba zardousil. Oba své úlovky ukázal otci, přivolanému křikem, a pak mu je hodil k nohám. Matka se chopila vystrašeného Ífikla a Amfitryón raději Hérakla znovu přikryl. Jiná verze říká, že hady dal do kolébky samotný Amfitryón, aby zjistil, kdo z chlapců je božský syn.

Další den si Alkména nechala poradit od Teirésia, vyslechla si větštbu o budoucích slavných Héraklových činech a vykonala oběť bohům. Vystlala ohniště hlodašem, hložím a ostružiním, aby na nich o půlnoci hady spálila. Ráno vzala služebná popel, šla ke skále, kde sedávala kdysi Sfinx a zde odhodila popel po větru a bez ohlédnutí se vrátila domů. Po návratu se palác musel očistit sirným kouřem a osolenou vodou. Na vršek střechy se zarazila divoká oliva a u Diova oltáře se měl obětovat kanec.

Již dávno ze sebe Hérakles snesl dětský šat, aby byl vzděláván, cvičen a připravován na život. Nevlastní otec ho učil řídit vůz. Kastór ho učil šermu, jeden z Hermových synů cvičil reka v boxu a Eurytos, Teutaros či samotný Apollón dávali hrdinovi lekce střelby z luku. Všechny své učitele náš heroi překonal a pronikl i do tajů hudby a literatury. Když se jednou nemohl dostavit na hodinu Eulmopos, učitel zpěvu a hudby, zastoupil ho učitel literatury Linos. Linos ale mladého poloboha příliš peskoval a Hérakles odmítal měnit, co se naučil od Eulmopa. Když dostal jinoch výprask, neváhal a praštil svého učitele lyrou ,a tak ho nechtěně zabil. Plakal pro něj, litoval svéh činu a znalý práva, pronesl před soudem obhajovací řeč, osvobozující za násilný čin proti vetřelci.

Byl osvobozen, ale otec ho raději poslal do hor k pastevcům. Zde trénoval utužoval sílu, dále se učil a bojoval s prvními šelmami. Jednoho dne také rozhodl o svém osudu...

Zdroje: Hésiodós: Héraklův štít
Apollódoros: O Lykofrónovi
Hyginus: Báje
Básnická astronomie
Eratosthenes: Přeměny ve hvězdy
Pindaros: Isthmické ódy
Lukiános: Hovory bohů
Aelianus: O zvláštnostech zvířat
Ovidius: Proměny
Theokritos: Pastýřské zpěvy

Robert Graves: Řecké mýty
Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti

Stanislav Django Jalovec