Pohanské srdce: Tom v kozí kůži

Motto: Lidé se zabývají zbytečnými hloupostmi a to důležité jim uniká.

Zítra dávají kelskou - irskou pohádku, která

má něco do sebe.

Dospívající Tom najde doma dobře skrytou píšťalku, kterou jeho matka zahodí do řeky. Patří jeho otci, kterého nikdy nepoznal. A ještě mu ji cestou ukradne tajemný žebrák, jenž ho ještě obehraje o další svršky. Dá mu ale kozí kůži a dobrou radu...Tak začíná dobrodružné putování v pohádce o hledání otce, vlastní mužnosti a osudu i nevěsty a kousku osobního štěstí.

Boris Rösner jako rozverný, ale moudrý Cernunnos - keltský bůh, Mihok z kapely Jaksi Taksi jako nezkušený, ale průbojný Tom, Šárka Ullrichová jako princezna Olwen, král František Němec a Radek Holub jako podlý rádce Fintan.

Lepší než předloha od Jacobse, kde není Cernunnos ale ďábel a Tom chodí v kozím prostě proto, že doma na něj nic neměli. Jinak to Jacobs napsal jako dalšího hloupého Honzu - nic moc. Ale naše staré dobré zpracování tomu dalo život a jiskru.

A mne to inspirovalo k povídce Syn pána lesa...

Žďárský upír (Případ vampýrismu)

Motto: Slyšte, jak nám děti noci hrají! Drákula

Ulrich byl původně jenom krutý správce

Prolog: Do hřbitovní krypty vchází v noci několik mužů. Je to jihlavský kat, jeho pacholek, kněz a možná někdo další. Kat provádí pokus s virgulí, který utvrzuje všechny přítomné, že se zde nachází nemrtvý-upír. Když konečně otevřou rakev nedávného pochovaného nebožtíka, nestačí se divit. Mrtvý má zdravou barvu v obličeji a vše vypadá, jako kdyby poklidně spal. Po zvolání nebožtíkova jména nebožtík otevírá oči a posazuje se. Na otázky týkající se trápení místní obyvatel odpovídá jen výsměchem. Mezitím kat hází do rakve postupně tři karty, které neznámá síla vrhá zpět. Mrtvý se už pokouší vstát, ale pacholek ho sráží rýčem zpět. Kat mu na místě sráží hlavu, ale horor ještě není u konce. Kněz přebírá prastarou knihu a mrtvého zaklíná. Do úst mrtvého pak kat sype mák a tělo ještě zasypává nehašeným vápnem. Kolik zrníček má upír v ústech, tolik let dá lidem pokoj. To vše se mělo stát na začátku 19. století ve Žďáru nad Sázavou. Upír se jmenoval Alois Ulrich a měl být pohřben na Dolním hřbitově ve Žďáru nad Sázavou. Jeho tělo tam ale dnes chybí. Byl snad pohřben na druhém místním hřbitově? 

Poslední český upír: Alois Ulrich je posledním doloženým upírem u nás. V roce 1817 zemřel a stal se upírem. Byl to původně správce místního velkostatku, jenž se neurvale a krutě choval ke svým podřízeným i místním. V onom osudném roce prodělal jakousi nervovou horečku a náhle zemřel. Vzhledem k jeho věku to nebylo tak překvapivé, ale ona osudná nemoc se tehdy zdála všem poněkud záhadná.

Ulrich pak nedal lidem pokoj ani po smrti. Napadal a tloukl panské úředníky, sfoukával jim svíčky, obtěžoval místní lidi. Když mu jeden místní občan nechtěl po rozmluvě věřit, že je nemrtvý, zabil ho a dokonce nechtěl místní pustit přes most, kde se zdržoval i za bílého dne. Obyvatelé museli přes vodu postavit lávku a chodit přes ni. 

Po smrti onoho občana došla lidem trpělivost a poslali pro jihlavského kata, který měl být odborníkem na tajemné síly. Svoji pověst potvrdil a onen protiupírský zásah skutečně provedl ještě s knězem a pacholkem.

Ovšem Ulrich být upírem nemusel. Moderní věda ukázala, že rozkládací procesy těla mohou za určitých podmínek vypadat podivně jako u Ulricha. Mrtvým jistou dobou po smrti běžně rostou vlasy, vousy a nehty, tělo se také může nafouknout tělními tekutinami a mrtvý tak připomíná spícího člověka, který volně vydechuje vzduch z plic.

Jak to, že se ale mrtvý posadil a chtěl vstát, smál se, reagoval na zvolání svého jména? Co ona neznámá síla, která vrhla karty z rakve zpět? A jak to, že nevíme, kde se nachází tělo mrtvého? Na to už věda zatím neodpoví.

Historie vampýrismu: Divíte se, že ještě v 19. století se tu věřilo na upíry? Není se čemu divit. Císařovna Marie Terezie musela během svého panování dokonce zastavit hony na upíry. Po nechvalně známém případu čarodějnických procesů na Šumpersku došlo na poslední čarodějnický proces v roce 1705, kdy dva traviči koní podezřelí z čarodějnictví byli potrestáni jen roční robotou na panském. Soudce byl pravděpodobně osvícený člověk. Císaři Josef I. a Karel VI. se podíleli na právních a soudních reformách celou svoji vládu a byl to Karel VI., který rozhodl o zákazu vedení čarodějnických procesů. Jeho dcera Marie Terezie i v tomto směru omezila moc církve a její syn Josef zatloukl poslední hřebíček do rakve čarodějnickým procesům, když zrušil veškeré tresty a zákony o čarodějnictví.

Vedle pozitivních ohlasů to mělo bohužel i jeden negativní. Po omezování procesů proti čarodějnicím došlo na celém území habsburské monarchie a zvláště u nás k rozšíření protivampýrských procesů. Nejvíce na tom jako posedlí vydělávali právě kati, o kterých se šuškalo, že vědí jak bojovat proti temným silám. A nejčastějšími oběťmi byli nebožtíci, kteří se stali oběťmi znesvěcení vlastního hrobu. Marie Terezie v návaznosti na politiku svého otce zastavila tyto procesy. Nelze se však divit, že na začátku 19. století tu byl tradičně ještě nějaký kat, který se tomuto zátahu na upíry věnoval.

Abychom ale pokračovali od začátku, musíme se podívat na původ víry v upíry od samého počátku lidských dějin. Upír je totiž starý jako lidstvo samo. Najdete ho snad na všech kontinentech a ve všech možných jazycích. Už pravěcí lidé s nimi měli svádět svůj boj. Všimněte si, jak máme dochované hroby se zmrzačenými mrtvými a svázanými do kozelce. Někteří mrtví dokonce byli upravení tak, že vypadali jako živí. Pravěcí lidé se báli, aby se z jejich mrtvých nestali nemrtví démoni pronásledující živé.

Ale pojďme dál napříč světem. Staří Sumerové vyprávěli o bytosti jménem Ekimu. Byla to duše zavražděných lidí, vtělující se do těl smrtelníků a živící se jejich vnitřní energií. Šlo tedy o astrálního upíra, nikoliv fyzického živícího se krví.

Podobný upír je znám ze starověké Číny, ale je to typický upír živící se krví. Pozor, jedná se o prvního doloženého upíra, před kterým se prý dá ochránit česnekem.

V Indii máme zase nemrtvé démony Rakšásy. Ti pro změnu pojídají lidská játra a zdejší krutá bohyně Kálí se koupe v lidské krvi kvůli zachování mládí a svěžesti.

Aztékové znají krvelačného motýla Itzpapalotla a Malajci jistého démona Langsuira, který povstává z těl dětí zemřelých během porodu.

V Portugalsku mají Bruxu. Je to něco mezi upírem a můrou. Je to osoba (zpravidla žena), která opouští v noci lůžko a odlétá v napůl ptačí podobě podobná bájné harpyji, a když se vrací, saje krev vlastním dětem.

V Irsku nacházíme dokonce doložené dva vládce podobné Ulrichovi nebo Drákulovi, podle nichž se viditelně Stoker inspiroval ve svém románu. Jeden žil v šestém a druhý v sedmnáctém století. Ten první byl tak krutý, že po smrti vstával z hrobu a chodil popíjet svým poddaným krev. Několikrát ho zabili, ale marnost nad marnost, vždycky se vrátil a znovu řádil. Nakonec ho zabili dřevěným mečem z jasanu, kterým probodli srdce a s jeho mrtvolou provedli nezbytný rituál, aby již nepovstal. Druhý výtečník, místní hrabě, musel být zabit přímo kůlem.

Ovšem společné znaky pro upíry nesou tradičně upíři slovanští. I slavný Sienkiewicz ve své slavné historické trilogii Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski zachytil pověsti o upírech držící se poblíž proklatých míst, na které místní pověrčiví obyvatelé stavěli posvátné mohyly na ochranu. Na takovém místě nebylo radno procházet nebo projíždět, protože takový nemrtvý tu na Vás skočil a jal se trápit podobně jako můra nebo mora, která ale nesaje, ale škrtí, rdousí, sedá na prsou a vůbec trápí člověka do smrtelného vyčerpání. 

Upír má prostě rozličnou podobu. Takový psychologický upír je dodnes uznáván i současnými vědeckými odborníky, jako člověk, který Vás psychicky oslabuje, aniž by o tom věděl nebo byl nadpřirozenou bytostí. Představte si člověka, jenž Vás sotva pozdraví nebo se na Vás podívá a už Vás štve, unavuje, otravuje. To je psychologický upír.

Ovšem pak je kromě krvesaje i energetický (astrální) vysávající z Vás životní energii, ale ne krev. Po jeho napadení se prostě po probdělé nepříjemné noci cítíte unavení, nevrlí a nevyspalí, zkrátka bez energie.

A potom jsou klasičtí nemrtví, ale nemusí být jen krvesajové. Podobně jako v případě Ulricha můžou strašit, napadat a ubližovat jinak, než přisátím pomocí delších špičatých zubů. Podobně jako mora na Vás sednou a mohou rovnou uškrtit, zardousit nebo z Vás sát krev aniž by vůbec použili zuby. Záhadolog Otomar Dvořák je nazval Rdousivými děťátky. Podle popisů očitých svědků se dají popsat jako malé šedivé děti s velkýma očima bez panenek a s obličejem starců. Tito lidé je viděli při svém napadení sedět u nohou postele, když se nacházeli v polospánku, tedy změněném stavu vědomí a těmto lidem nebo jejich blízkým se špatně spalo nebo utrpěli větší ztrátu krve bez zjevného zranění.

To už se ale dostáváme k vědeckému výkladu a rozdělení upírů, pokud připustíme jistou, i když omezenou existenci těchto bytostí. Vraťme se do minulosti a podívejme se na českou stopu ,,krvesajů´´.

Česká stopa: Upírem se může stát člověk různě. Mohl to být za života veliký hříšník jako údajně Vlad Tepes Dracula, nebo jen spáchat sebevraždu. Mohl být proklet, být kousnut upírem, ochutnat jeho krev nebo i maso. Mohlo se jednat o tuláka, zločince nebo i narozené mrtvé dítě, jak jsme viděli. A mohl to být i člověk, který toužil stát se upírem a kouzlem či paktem s temnými silami se jím skutečně stal.

Nyní se ale podíváme na českou stopu v historii upírů. První protivampyrské zásahy na mrtvých jsou u nás patrné už z dob Keltů. Někteří vědci spekulují, že něco jako protivampyrský zásah je už z pravěku dodnes nevysvětlený hromadný masakr v Býčí skále, ale zde se mohlo jednat i o nájezd nepřátel, oběť bohům nebo obyčejný rituální pohřeb významného muže. Je zde prostě moc hypotéz.

Další upírské hroby nalezneme u Makotřas, nebo na Olomoucku z doby Velké Moravy. Ovšem nejslavnější archeologický nález hromadného upírského hrobu či hrobů je v Čelákovicích. Našla se zde řada hrobů s těly převážně mužů (u některých těl vzhledem k postupu rozkladu nešlo určit pohlaví) z konce 10. nebo počátku 11. století. Tehdy zde končilo pohanství (to přeneslo víru v upíry i do křesťanství) a to se projevilo na vzhledu znetvořených těl. Našly se zde stopy kůlů k probodnutí srdce, těla v nepřirozené poloze na břiše a boku a s polámanými končetinami. Co se zde tehdy stalo, že bylo s těly takto naloženo, dodnes nevíme.

Jiné případy máme dokonce písemně zdokumentované. Kronikář a diplomat na dvoře Karla IV. Neplach zaznamenal dva případy z roku 1336 a 1344. To náhle v roce 1336 zemřel jakýsi pastýř Myslata. Bylo to ve vsi Blov na Kadaňsku. Myslata zemřel tak, že si srazil vaz po pádu z vozu či co. Po smrti vycházel z hrobu, strašil lidi a zabíjel. Vše se mělo uklidnit, až po protiupírském zásahu. Vesničané ho vykopali, a protože Myslata měl být živý, začal řvát jako býk. Tak ho jeden místní bodnul holí a vyřinula se z něj doslova řeka krve. Až po spálení prý nastal klid.

Druhý případ se stal v Levíně. Zde vstávala z hrobu pro změnu žena, která své oběti rdousila. Také prý spolkla víc jak polovinu svého závoje a ten byl po vyjmutí při její fyzické likvidaci celý krvavý. Když ji prokláli kůlem, pořád se ještě hýbala a pokoušela se vstát. Až když ji spálili, nastal definitivní klid, ovšem nešlo ji prý spálit obyčejným dřevem, ale muselo se použít dřevo z tašek kostela.

A byl tu případ z roku 1618. V Ivančicích si najali jednoho žoldnéře, nebo snad Maďara (verze se liší), aby je zbavil upíra vylézajícího z hrobu a trápícího místní. Tenhle Maďar nebo žoldnéř měl mít s upíry jisté zkušenosti, ostatně žoldnéři stejně jako kati neměli nikdy valnou pověst a říkalo se o nich všelicos. A tenhle dobrovolník ukradl umrlcovi jeho pohřební rubáš. Umrlec se dobýval na kostelní věž, kde se onen dobrovolný lovec nemrtvých ukrýval a ten mu urazil hlavu rýčem nebo vyhodil rubáš ven a umrlec, co mu ráno zůstal na těle jen jeden utržený kus rubáše, dal pokoj.

Ovšem ani urozené krvi se nevyhnulo podezření z čarodějnictví. Paní Eleonora Vilemína ze Schwarzenbergu byla podezřelá z upírství nebo čarodějnictví. Ale bylo to právě v první polovině 18. století, kdy u nás došlo na protiupírskou horečku a nevšedně chovající se kněžna, která lovila a chovala vlky, pila jejich mléko na posilu, aby porodila následníka a manžel jí zemřel za podivných okolností, přirozeně vyvolávala nežádoucí pozornost. Co na tom, že po pitvě se ukázalo, že zemřela na rakovinu, stejně na ni provedli protiupírská opatření.

Ale stejně jako v současnosti tu byly dva reálnější příběhy oněch Rdousivých děťátek z 19. století. Někdy před dvěma sty lety byli v Praze zabiti dva vojáci na hlídce. Někdo je zardousil. Bezradná policie nikoho nenašla, ale u druhého případu se našla důvěryhodná svědkyně, která viděla postavu podobnou výše popsaným děťátkům na zídce u jednoho z uškrcených vojáků. Případ byl nakonec uzavřen tak, že ony vojáky zardousil pravděpodobně chovanec nedalekého ústavu pro duševně choré, ale vrah nikdy dopaden nebyl.

Další případ se stal na konci 19. století tady na Klatovsku, kde jednoho podnapilého občana zardousila jakási neznámá síla. Vracel se z hospody se sousedem, který později dosvědčil, že u hřbitova, kde nebožák začal nadávat na svou nebožku ženu, se najednou začal ošívat a později rudnout a dusit, přičemž ještě sípal, že ho něco drží a takhle týrá. Potomci onoho souseda, co to viděl, to dokládají jako skutečnost.

Epilog: A to je mýtus i realita o upírech. Upír, který Vás kouše a saje po půlnoci, mění se ve vlka, netopýra, mlhu, ovlivňuje počasí, má špičaté uši a nezvykle bledou tvář, bojí se světla a pohybuje se v noci, je mýtus filmu a literatury. V Draculovi se dokonce padouch pohyboval i ve dne, ale v Nosferatu vznikl mýtus o strachu ze světla. Upír má rozličnou podobu v legendách a pověstech, ale zůstává zde strašidlem, které spíš otravuje lidem život, a když zabíjí, tak zrovna nemusí kousat a sát, ale třeba i rdousit. A jeho podoba je úplně jiná, než jak jsme zvyklí. Část pověr se již vysvětlila a můžeme si tak oddechnout, že šlo jen o lidovou šuškandu, ale jisté nevysvětlitelné projevy přetrvávají dodnes a bylo by dobré se jim věnovat, protože jsou věci mezi nebem a zemí se kterými není radno si zahrávat, natož se jim vysmívat.

Idi Amin Dada: Kanibalský náčelník v čele Ugandy

Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, přemožitel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě

Motto: ,,Co chceme, tomu taky ochotně věříme a doufáme, že si i ostatní myslí, co si myslíme sami.
(Quae volumus, ea credimus libenter, et quae sentimus ipsi, reliquos sentire speramus)´´ Julius Caesar

Prolog: Černá Afrika. Divoká a nekolonizovaná celá tisíciletí. V roce 1900 byla rozparcelována mezi evropské mocnosti. Svobodné byly jen země Etiopie a Libérie. Jenže v Libérii vládla skupina privilegovaných Černochů, bývalých otroků z USA, kteří zotročovali ty místní. Když jste potom po druhé světové válce mohli sledovat nárůst osvobozených afrických zemí, s hrůzou jste zjišťovali, kolik je v uvedeném regionů občanských válek, nepokojů a genocid. Bílí odešli a černí se zde začali ne zabíjet, ale rovnou vyhlazovat pod vlivem nových ideologií, starých sporů a archaické nevraživosti mezi místními kmeny, které všechny chtěly vládnout bez těch ostatních. Stejně jako starověký Řím se i tato horká půda stala líhní diktátorů.

Idi Amin Dada se narodil v severozápadní části Ugandy někdy ve 20 letech. Tehdy byla ještě britská kolonie. Jeho otec byl muslimský farmář, který rodinu krátce po Aminově narození opustil. Idi Amin měl jen základní vzdělání a vynikal zvláště v tělocviku a recitaci koránu. Roku 1946 vstoupil do jednotek Královských afrických střelců.

V armádě udělal kariéru i přes nedostatečnou slovní zásobu a začínal zde jako kuchař a pradlák. Získal si jméno jako přeborník v polotěžké váze. Nicméně se dostal i do bojů hlavně v Keni a Somálsku vedle skotských jednotek, se kterými se velice spřátelil. Nicméně už zde se projevila jeho brutalita, když v roce 1962 povraždil turkanský kmen podezřelý z krádeže dobytka. Podle svědectví měly jeho oběti kromě střelných poranění a uťatých hlav i uřezané genitálie. Ona nevýslovná brutalita může vycházet i z toho, že ona střelecká jednotka byla cvičená na poslouchání rozkazů a přesnou palbu, ale nebyla schopná samostatně uvažovat, natož jednat. Krátce předtím získala Uganda nezávislost, a tak nikdo nechtěl řešit, co se stalo přičiněním horlivého důstojníka. 

Sám Amin zůstal v armádě a dostal se do spojenectví s ministerským předsedou Obotem. Obote v roce 1965 provedl vojenský převrat, zrušil ústavu, zatkl celou polovinu parlamentu a svrhl prezidenta. Sám se ujal vlády jako doživotní prezident. To vše kvůli tomu, že prezident Mutesa odhalil jeho zapletení do pašování cenných surovin. Z jeho věrného spojence Amina se stal vrchní velitel vojsk a letectva. Samotný Obote zahájil socialistické reformy, vydal novou ústavu, znárodnil banky a soukromá vlastnictví. Vlivem těchto reforem došlo na prudký vzrůst cen a Uganda se začala propadat do recese. Amin využil své funkce a začal posilovat své mocenské pozice získáváním sympatií u kmenů Kakwa, Lungbaru a dalších etnických kmenů. Zprvu věrný Amin se zalekl podezření na svou osobu za rozkrádání a připravil převrat. Na ten došlo v Oboteho nepřítomnosti v roce 1971. Následovala krátká občanská válka a konflikt s Tanzanií.

Kanibal u žlabu: Ovšem prezident Obote se nechtěl dát rozhodně lacino a s podporou Tanzanie vyrazil v roce 1972 do konfliktu s Ugandou. Amin reagoval bombardováním tanzanijských civilistů a bezbranných vesnic. V Ugandě zase masakroval severní kmeny podporující Oboteho. Obote si za to tak trochu mohl sám, protože po překročení hranice pouze obsadil město Masako a jeho strategické body. Zde vyčkával na to, že v zemi proběhne povstání. Na to nedošlo a Amin požádal o pomoc plukovníka Kaddáfího, jenž ho okamžitě podpořil a to hlavně v leteckém úderu na nepřítele.

Vláda Idiho Amina se dá od svého začátku až do chmurného konce přirovnat k tragikomedii. Skoro dvoumetrový hromotluk ostatně přirovnával politiku k boxu, kde musíte svého soupeře co nejlépe a nejrychleji knokautovat. Okolní země i bývalé britské dominium se domnívaly, že Idi Amin je lék na socialismus prezidenta Oboteho, protože od začátku zavíral Amin hlavně Oboteho příznivce, vojáky a důstojníky, a že se obnoví výnosný obchod s kávou. Také mezi vlastními lidmi byl vesměs přijímán, neboť nezapomínal na získání vlivu a přízně už za Oboteho. Po krátké době už byl považován v okolních státech za neškodného hlupáka a v dalších letech za blázna, jemuž náleží jen pohrdání. Přesto se mu nikdo kromě bývalého prezidenta nebyl schopen postavit, dokud si svůj pád v budoucnu nezpůsobil sám.

Amin se celou svojí vládu opíral o tajnou službu zvanou Státní výzkumný úřad. Jednalo se o nebezpečné zabijáky, kteří na rozkaz svého paranoidního šéfa kohokoliv zabili. Bezhlavá těla svých nepřátel shazoval z vrtulníku do Viktoriina jezera, aby si s nimi poradili krokodýli. Kvůli generátorům na jezeře věděla celá Kampala, že tam zase někdo leží, protože vždy zhasla světla, když do nich nějaké tělo narazilo. Na vyléčení své vybrakované ekonomiky měl Amin také zvláštní recept. Za úplatu zaměstnanci onoho Státního výzkumného úřadu ukázali a nechali pohřbít popravené nebožáky jejich příbuznými, aby ony peníze šly rovnou do Aminovy kapsy. Další kuriozita byla v samotném pojetí poprav. Jelikož lidi rušil hluk střelby z poprav, dával po vyslechnutí stížností Amin rozkazy, aby byli vězni odsouzení na smrt uzavřeni v úzkých kobkách, kde se měli navzájem umlátit perlíky a holemi. Politické strany, parlament a tisk přestaly existovat. Řadu politiků dal Amin popravit, některé zabil vlastnoručně a poté jejich rodinám vyřizoval upřímnou soustrast. Existovaly jediné noviny, jeho vlastní 

V mezinárodní politice se Idi Amin jevil na jedné straně jako šašek, na straně druhé jako nebezpečný xenofob, rasista a nejistý spojenec. Protože snil o své zemi jako naprosto černé, dal vyhánět asijské obchodníky převážně indického a pákistánského původu, kteří aspoň trochu drželi ugandskou ekonomiku nad vodou. Místo toho jejich pozemky dostali nezkušení ugandští zemědělci. Majetek a podniky rozdělil Amin mezi své oblíbence z tajné služby a armády. To ekonomiku jasně poslalo ke dnu. Samotný Amin střídal auta stejně jako ženy, od nichž si uhnal syfilis a kromě černé Ugandy toužil jako muslim orientovaný na muslimské spojence také po Ugandě ovládané islámem, což se neváhal vyřešit ani násilnou cestou. Vyhnaní obchodníci mohli odejít pouze s jedním zavazadlem a často i o něj mohli být kdykoliv během cesty obráni. Kromě toho ale mezi cizinci byla i řada lékařů, zdravotních sester a inteligence, takže vývoj své země také řádně zbrzdil. Britští obchodníci a důstojníci ugandské armády museli před Aminem obřadně pokleknout a přísahat se vztyčenou pravicí. Bílí obchodníci museli Amina přenášet během každé významné události na speciálním nosítku. Samotný Amin se prvně orientoval pro západní svět a Izrael, ke kterému se hrdě hlásil a místní vyznamenání určené výsadkářům nejen hrdě nosil, ale vyznačil ho i na ugandské měně. Přesto po faux pas, jež způsobil v Buckinghamském paláci na večeři s královnou a následném odmítnutí jeho případných návštěv, se přeorientoval pro východní směr, požadoval kontakty na skotské, velšské a irské hnutí odporu proti britské vládě a obrátil se i proti Izraeli. Nutno dodat, že Izrael a Velká Británie už předtím zamezily další dodávky zbraní a munice pro Amina, protože si uvědomovali jeho politickou nespolehlivost. Snažil se vetřít přátelstvím egyptskému prezidentovi, získal spojence v Kaddáfím a hostil u sebe doma Jásira Arafata. Příznivce odporu proti Izraeli i zval na vlastní vojenská cvičení, při kterých trénoval možný přepad Izraele. Asi nejsilnější moment se dochoval z večeře se zahraničními diplomaty, kdy měl vytáhnout zmraženou hlavu brigádního generála Husajna a sdělit hostům, že snědli právě jeho maso. Než hosty požádal, aby odešli, stihl ještě s onou hlavu mluvit, nadávat jí a házet po ní příbory. Kvůli tomu i vznikla možná teorie, že Idi Amin byl kanibal. Protože sám arogantně tvrdil, že lidské maso není špatné, jen moc slané, rozhodně své pověsti nenapomohl. Ale čemu se divit, když zase na konferenci Organizace pro africkou jednotu bavil přítomné hosty tím, že jim ukazoval, jak udusit člověka kapesníkem?!

I Aminovo působení doma muselo působit na jeho řadové obyvatele šíleně a nemohli se určitě vyznat v tom, co je jejich prezident vůbec zač. Jen při hraní baseballu mohl nadhazovat pouze on a běda, když se někdo pokusil mu jeho míček odpálit. Jeden hráč za to zaplatil životem. Celkově jediné jeho noviny a další média mohla s jeho povolením jen poreferovat, co dokonalého ugandský prezident opět vymyslel. A tak mohli lidé slýchat svého prezidenta vydávajícího se za proroka, který ví datum svojí smrti, chce postavit Hitlerovi zlatou sochu, přirovnává se k Sokratovi, nebo tvrdí, že Uganda je kolébkou lidstva.

To ovšem pořád nebylo vše. V rámci perzekuční kampaně pod vlivem těžké paranoie a zhoršující syfilidy docházelo během let jeho vlády na neustále podezřívání, špehování, zatýkání, věznění a popravy mezi obyvatelstvem. Většinou se jednalo o nevinné lidi, nařčené z podpory Oboteho, nebo kuriózně obviněné z toho, že jsou asiatskými vyhnanci, načernění krémem na boty. Záminka se našla kdekoliv, třeba jen v nedostatečném nadšení z Aminových projevů apod. Cílová skupina byla opět mezi obchodníky, zdravotními sestrami, lékaři, učiteli, knězi, právníky, studenty, inteligencí a kmenovými náčelníky. S narůstající paranoiou trpěl Amin takovými obavami, že se uzavřel mezi svými strážemi, které zdvojnásobil a neustále rozšiřoval armádu.

Operace Blesk: Slavná operace Blesk v Entebbe je dodnes považována za učebnicový příklad záchrany rukojmí. 27. června příslušníci OOP a Frakce Rudé armády unesli letadlo Air France na cestě z Izraele do Paříže. Protože měli vazby na Amina, dostalo se jim od něj pozvání na letiště v Entebbe, které bylo kousek od Kampaly. Zde propustili většinu rukojmích, ale ponechali si rukojmí izraelského a židovského původu, aby je vyměnili za vězněné členy OOP a Frakce Rudé Armády. Idi Amin zde pronesl projev na podporu únosců a poskytl jim další ochranu v podobě svých vojáků. Na jeho příkaz ale také zmizela Dora Blochová, která se nikdy nevrátila z nemocnice, kam měla být na jeho rozkaz odvezena a předpokládá se, že zde byla právě jeho vůlí zabita. Ministerský předseda Izraele se obával, že bude muset vyjednávat, ale ministr obrany Šimon Peres připravil bleskovou záchranu. Izraelský výsadek měl jen několik dní na přípravu, ale 3. července 1972 skutečně vyrazil. O půlnoci mezi 3 - 4. červencem proběhla záchranná operace, jež si vyžádala pouhých 99 minut. Izraelcům se podařilo na místo dopravit letouny C-130, Mercedes a dva Land Rovery, s nimiž nabudili u ugandských vojáků pocit, že se jedná o prezidentskou kolonu. Zahynuli při ní všichni únosci, několik desítek ugandských vojáků a bylo zničeno 11 strojů Mig-17 na přistávací ploše. Jednalo se přibližně o čtvrtinu ugandského letectva. V křížové palbě přeci jen zemřelo několik rukojmí a velitel výsadku Netajanhu. Nakonec ale celý výsadek i se zachráněnými rukojmími dorazil po mezipřistání v Keni do Izraele, kde byl bouřlivě uvítán. Pro Amina to znamenalo nebezpečnou potupu a diplomatické selhání. Jeho pád začal.

Pád: V roce 1978 se už ugandskému prezidentovi podařilo prakticky zlikvidovat celou střední třídu obyvatel a čistky se přenesly i do armády, hlavně mezi soupeřící kmeny. Následovaly likvidace vzpour a popravy vzbouřenců. Aby odklonil veřejné mínění od neustálých problémů a ve své paranoie potrestal Tanzanii, na jejímž území se srocovali vyhnaní Uganďané, provedl preventivní útok odsouzený předem k nezdaru, protože se tentokrát neopřel o materiální pomoc v zahraničí a vybavení jeho vojáků bylo nedostatkové a zastaralé. Útok začal v říjnu 1978 a už v listopadu byl zastaven. V prosinci se podařilo tanzanijské armádě své území osvobodit a následující rok v lednu společně s ugandskými emigranty vtrhla tanzanijská armáda do Ugandy. V dubnu tohoto roku už obsadila i hlavní město a Aminovi nepomohli ani čerstvě najaté jednotky žoldnéřů z Libye a Palestiny, které proto najal. Před možným zajetím a soudem uprchl Amin do Libye.

Epilog: V Kampale byl svými spojenci a následovníky uvítán jako vítěz a osvoboditel Obote, aby se následující rok stal znovu prezidentem. I když se snažil zmírnit škody napáchané Aminem, byl jeho režim znovu natolik diktátorským, že byl opět po několika letech svržen. Celkově byl ale selankou po mezi 300 000–500 000 mrtvých na Aminově účtu. A to nepočítáme oběti jeho války s Tanzanií. Idi Amin zůstal v exilu nejprve v Libyi a poté v Saudské Arábii. Pokusil se do Ugandy v roce 1989 vrátit a neustále tvrdil, že ho země potřebuje. Nikdy necítil žádnou lítost nad tím, co své zemi provedl. V Saudské Arábii dožil obklopený svými ženami a milenkami, ale byl donucen vzdát se politické činnosti. Za to mu byl vyplácen důchod, získal vlastní dům a auto. V poklidu zde rybařil, sledoval akční filmy, sportoval a poskytoval rozhovory novinářům. Neustále se cítil být neodolatelnou celebritou. Když se jeho zdravotní stav během roku 2003 prudce zhoršoval, žádala jedna z jeho manželek o možný návrat svého muže do Ugandy, aby zde alespoň dožil. Dostalo se jí odpovědi, že pokud by se Amin dostavil, byl by souzen za své zločiny. Tentýž rok 16. srpna zemřel na kompletní selhání orgánů kvůli syfilidě. Jeho země odmítla zemřelého diktátora pohřbít. Proto byl pohřben v Saudskoarabské Džiddě. Je s podivem, že v Ugandě dodnes najdete místní, kteří Vám sdělí, že za Amina bylo líp.

Zdroje: Shaw, Karl: Šílenství mocných
Válka.cz
Válka revue speciál, Diktátoři

Michal Chrabrý II. : Unirea - Dlouhá cesta ke krátkému sjednocení

Mihai Viteazul na dobové fresce

V srpnu 1595 Michal porazil u Calugareni několikanásobně silnější armádu. Musel se ale zatím obejít bez posil. Obětoval i Bukurešť a Targoviště. V samotné Bukurešti zůstalo jen 1500 bojeschopných mužů. Příliš malá síla na to, aby se posádka mohla účinně bránit. Když tam navíc Sinan Paša přitáhl s celou armádou a vystrčil výhružně děla, posádka raději kapitulovala. Situace se opakovala v Targovišti. Na obou místech Osmané nelenili a začali rovnou šířit svoji víru. Kříže nahradily půlměsíce, kostely se okamžitě musely přestavět na mešity a z kláštera postaveného Alexandrem Vodou udělali rovnou pevnost.

A Chrabrý ustupoval, protože se mu pořád nedostávalo posil. Nakonec se utábořil ve Stoinesti nedaleko průsmyku Rucar-Bran. Konečně došly posily. Armády sedmihradského, valašského a moldavského knížectví se spojily a vyrazily na pochod s podporou toskánských žoldnéřů a dělostřelectva, díky kterému padlo rychle Targoviště. Bukurešť už Turci raději vyklidili sami.

I počasí přálo křesťanským zbraním. I když byl teprve začátek října, prudce se ochladilo a pro Osmany už kvůli tomu nemělo cenu zůstávat ve Valašsku. Mihai ale nemohl nechat Turky jen tak odejít. Po zatlačení nepřítele k Dunaji provedl překvapivý útok nedaleko Giurgiu a Turky rozdělil. Během bitvy osvobodil na deset tisíc křesťanských zajatců a zabavil zpět kořist, které se pašovi vojáci během tažení zmocnili. Řada vojáků půlměsíce se ještě utopila během přechodu Dunaje. Kdo se z Osmanů vrátil domů, vrátil se navíc s holým zadkem, ale mohl mluvit o štěstí, že se vůbec vrátil ze země karpatských ďaurů.

Aby bylo vítězství kompletní, oblehl Michal ještě pevnost Giurgiu a za pomoci toskánského dělostřelectva ji za dva dny dobyl. Valašsko bylo znovu svobodné a Turci raději s Michalem uzavřeli mír.

Jenže když se zbavili Turků, začali křesťanští sousedé znovu kout pikle mezi sebou. Chrabrý jednou prohlásil, že Turci nejsou tak silní, jak mohou vypadat, ale že slabinou křesťanské Evropy je zkrátka její nejednota. 

A měl pravdu. Ještě ten rok napadli Poláci Moldavsko a dosadili tam svého kandidáta Movilu, který byl ale zároveň kandidátem turecké Porty. Michal nadále zůstal jako vazal sedmihradského knížete pod dohledem bojarské rady zodpovědné sedmihradskému knížete a sněmu sedmihradských pánů. Z omezení své moci si pranic nedělal, protože v praxi vládl stejnak sám a bez omezení.

Ještě v roce 1595 došlo na reformu známou jako Michalovo připoutání. Šlo o výnos k nevolnictví, který říkal, že každý poddaný je nevolníkem toho pána na jehož panství se nalézá. Pokud by uprchl, nemá být stíhán, ale ponechán na državách bojarského souseda. Tak si Michal naklonil svou šlechtu. Reforma měla za následek kromě připoutání dosud svobodných rolníků k půdě bojarů i to, že poddaní v sousedství (hlavně v Transylvánii) se bouřili a utíkali do Valašska. 

Leč ani muži tak chrabrému, jak napovídalo jeho jméno, nebylo dopřáno klidu. Zikmund Báthory v roce 1597 abdikoval a Mihai potřeboval najít někoho, komu by mohl složit novou lenní přísahu. Zahájil jednání s Turky, kteří se už nepokoušeli táhnout do Valašska a po výše popsaném výprasku raději uzavřeli s Michalem mír. Teď ucítili svoji příležitost jako hladová šelma a požadovali obnovení ročního tributu vůči sultánovi. Viteazul se raději obrátil na císaře Rudolfa II., který za vazalskou přísahu spíše nabízel než požadoval. Podle dohody se měl Mihai těšit podpory pro svou armádu, získal dědičné právo na trůn pro své následovníky a v případě, že by neměl nástupce, mohla si knížecí rada zvolit knížete ze svého středu. Autonomie knížectví byla pro císaře hotovou věcí. Smlouva začala platit v červenci Léta Páně 1598. Mihai Viteazul tehdy složil přísahu před císařovým zástupcem v klášteře Dealu.

V srpnu 1598 se ale na sedmihradský trůn vrátil Zikmund Báthory, aby se po půl roce znovu vzdal trůnu ve prospěch svého bratrance Ondřeje Báthory. Ondřej požadoval po Chrabrém obnovení vazalské povinnosti. Mihai se obrátil na císaře a hledal u něj zastání. Pověstná laxnost císaře Rudolfa ale Michala upozornila na to, že tudy cesta nevede. Obrátil se tedy na Portu a byl nucen přijmout placení tributu a ochranu evakuace tureckých pevností na Dunaji. Zároveň ale choval předstíranou loajalitu vůči Ondřejovi a jednal s císařským dvorem. Jinak to ani nešlo, nemohl si proti sobě poštvat všechny strany. 

Kníže si prohlíží hlavu mrtvého soka Pavla Bathoryho (obraz Theodora Amana)

Kníže vstupuje do Alba Iulii

V roce 1599 po vykonání válečných příprav vtrhl bleskově přes Karpaty do Sedmihradska. V Sedmihradsku zrovna probíhala hromadná selská vzpoura proti šlechtě, protože zdejší rolníci byli příliš utiskováni šlechtou a raději přebíhali k Michalovým bojarům. Valašský kníže porazil Ondřeje u Selimbaru a po bitvě byl na útěku zabit i Ondřej Bathory. Když ale Székelové přinesli Ondřejovu hlavu valašskému vojvodovi, kníže byl znechucen. Po smrti Ondřeje netoužil, vážil si svého soka a možná cítil, že jeho smrt přinese další problémy. Proto vystrojil sedmihradskému knížeti nákladný a důstojný pohřeb.

Legenda ještě praví, že v bitvě u Selimbaru se fortuna nakláněla tak dlouho nerozhodně mezi oběma stranami, že to kníže nevydržel, strhl si kyrys z hrudi a vydal se do boje pouze v bílé košili. Když viděli jeho muži, jak odvážně až šíleně si jejich vojvoda a hospodar počíná, vrhli se proti sedmihradským s novou silou a opustili pole jako vítězové. Tento příběh později posloužil tvůrcům filmu Nemuritorii, kde si o tom vypráví Michalovi vojáci, kteří se vrací domů s knížecím praporem.

Michalova práce ale neskončila. Jednal opatrně a pragmaticky, proto nikoho ze svých nepřátel v Transylvánii netrestal, pouze nejzavilejším nepřátelům zabavil majetek. Stejně jako doma, zde rovněž podporoval církev. Postavil pravoslavnou katedrálu v Albě Iulii, centru Transylvánie, založil zde rovněž katedrály a v Maramuši založil pravoslavné biskupství, dále schválil všechny tři jazyky a všechna křesťanská vyznání v Transylvánii. Dělal jen dobře. Potřeboval spojit síly se Sedmihradskými, aby připojil ještě Moldavsko.

Výprava do Moldavska šla jako po másle. Ve jménu císaře Rudolfa se Michal zmocnil knížectví za necelé tři týdny. Movila uprchl do Polska a Michal se nechal titulovat jako ,, z Boží milosti kníže Valašska, Sedmihradska a celého Moldavska “ Bylo to v dějinách vůbec poprvé, kdy došlo ke spojení těchto územních celků. Císař Rudolf všechna tři knížectví přenechal Michalovi jako místodržiteli.

I přes pragmatickou, mírnou a ohleduplnou politiku se nemohl ani Mihai Viteazul zavděčit všem. Jeho vzrůstající moci se bál císař Rudolf, Poláci i Turci. V Sedmihradsku ho navíc nemusela převážně uherská šlechta. Co na tom, že byl také kníže a šlechtic? Pro ně byl cizinec a barbar z malé a chudé země, dobré akorát k tomu, aby sloužila jako výspa proti Turkům. Okamžitě po nástupu na trůn proti němu začali intrikařit. Po šesti měsících na trůně tří knížectví odmítla šlechta v Sedmihradsku vzdát Michalovi hold. Raději v Turdě složila přísahu císaři. Pod vedením císařského generála Giurgia Basty, řečeného Slavík, porazila knížete Michala v bitvě u Miraslau. Kníže se stáhl do Fagaraše, aby se brzy dozvěděl, že v době porážky u Miraslau vpadli do Moldavska Poláci a znovu dosadili na trůn Movilu.

Valašský kníže uprchl do Prahy, kde žádal o audienci u císaře Rudolfa. Zajímavostí jistě je, že se ubytoval v domě U divého muže (dnes dům č. p. 256) v dnešní Nerudově ulici na Malé Straně. Od roku 2001 zde má pamětní desku. 

Pamění deska U Divého muže v Nerudově ulici, Malá Strana v Praze

Když konečně došlo na audienci u Rudolfa II., zjistil Viteazul, že v Sedmihradsku znovu vládne Zikmund Báthory, který se s podporou sedmihradské a uherské šlechty obrátil proti císaři. Nyní Rudolf nic nenamítal proti tomu, aby se Chrabrý vrátil do Sedmihradska v čele císařské armády. I Giurgiu Basta připojil své síly a společně porazili Zikmunda Bathoryho. 

Knížecí Nemesis Zikmund Bathory

Bathory raději uprchl a později získal inkolát v českých zemích na panství Libochovice. Nějaký čas pobýval ještě v Praze, aby se odstěhoval do Libochovic, kde si mohl užívat zámku, města a 17 vesnic (císař odebral panství panu Popelu z Lobkovic). Poddaní ho neměli rádi, protože se svou družinou pořádal nevázané pitky a týral kdekoho v širém okolí. Jediná dobrá věc byla, že zde nechal vydláždit náměstí. Po šesti letech utrpěl ataku mrtvice. Přivolaný sedmihradský lékař ještě knížete jakž takž uzdravil, aby byl Zikmund posléze uvězněn na rozkaz císaře v Praze. Stárnoucí císař se bál spiknutí proti své osobě. Možná další ataka mrtvice, možná ale také otrava zabila Báhoryho na jaře 1613.

Michal Chrabrý, ale neměl již po svém vítězství mnoho času a v době Zikmundova skonu byl již sám pochován v Albě Iulii. Valonští žoldnéři, kteří měli Chrabrého znovu dosadit na trůn, zabili knížete v Campia Turzii 19. srpna Léta Páně 1601. Stalo se tak na rozkaz Giurgii Basty. Žárlil na Michala a jednal bez císařského rozkazu. Císař sice k vraždě knížete rozkaz nedal, vraždu ale také nikdy nepotrestal.

Vražda Michala Chrabrého na dobovém dřevorytu

Michal už nikdy neměl dokončit svůj sen o sjednocení rozdrolených územních celků, které dnes známe jako Rumunsko a Moldavsko. Michal možná ani sám nevěřil na trvalé sjednocení všech tří knížectví. Když ale po Calugareni viděl, jak dokáží jejich spojené armády efektivně spolupracovat, chtěl vytvořit celek, který bude schopný lépe čelit takovému nepříteli jako je Osmanská říše.

Jeho sen ale žil dál a došel naplnění v 19. století. Rumunský král na jeho počest vytvořil v roce 1916 nové vyznamená Řád Michala Chrabrého. Asi by ale neměl radost z toho, že tento řád dostal i Hermann Göring. V anketě Největší Rumun se Michal dostal na více než důstojné čtvrté místo a dodnes je symbolem rumunské státnosti. Režisér Nicolaescu o něm natočil velkofilm Mihai Viteazul, známější někdy jako Poslední křížová výprava. 

Řád Michala Chrabrého 2. třídy z roku 1916

A tento příspěvek věnuji památce statečného knížete a mým rumunským a moldavským přátelům, které jsem měl tu čest poznat. Protože je ironií historie, že malé národy v boji za svou samostatnost udělali mnoho pro sebe i pro nás ostatní...Multumesc, Mihai Viteazul. Multumesc, Romania!

Zdroje: Treptow, Kurt: Dějiny Rumunska
Roller, Mihai: Dějiny Rumunska
Kontler, Laszló: Dějiny Maďarska
Pražák, Richard: Maďarsko

http://www.historia.ro/…/castigat-mihai-viteazul-batalia-ca… Odkaz na bitvu u Calugareni...

Michal Chrabrý: Calugareni - Dlouhá cesta ke svobodě

Portrét Michala Chrabrého z 19. století...

Známe ho jako osmahlého, tmavého muže s havraním vousem i vlasem a podmanivým pohledem, co má něco kolem čtyřicítky, když se stal knížetem.

Vlastním jménem to byl Mihai (Michal) Patrascu (čti Patrasku), který vyrůstal v obchodnické rodině v Orasul de Flosi. Ano, vyrůstal. S jeho původem je to složité. Mohl být Patrascu po knížeti vojvodovi Patrascovi, ovšem nemanželského původu. To by znamenalo, že jeho otcem byl příslušník knížecí dynastie Besarabů (konkrétně dynastie Draculesti), takže byl spřízněný s Vladem Tepesem. O jeho matce se traduje, že pocházela z krve byzantských princezen. Vládu měl tedy možná v krvi. Přesto to byl do zralého věku jenom obchodník, statkář a bán.To podle kusých zpráv o jeho mládí můžeme ještě spolehlivě určit.

Byl to šikovný obchodník. Jak rostlo jeho jmění, rostl i jeho věhlas a obdiv okolí. Vzal si starší, ale bohatou vdovu Stancovou, která ho později bude podporovat i na trůně. Se svým a jejím majetkem nakládal více než rozumně. Chytře spekuloval s půdou, stal se jedním z největších vlastníků půdy ve Valašsku a pronikl mezi šlechtu. Stal se bánem a později zasedl v radě samotného valašského knížete.

Mohl žít v klidu a míru, kdyby žil jinde. Ale on žil ve Valašsku v 16. století, za knížete Alexandra, řečeného Zlý, který posílal na kůl za křivý pohled a pod tureckou okupací. A právě Portu v Konstantinopoli podplácel Zlý, aby se udržel na trůně. Valaši platili peníze a odváděli děti podle devširme z přibližně každého čtyřicátého domu na janičářský výcvik, do eunušské služby, do harému konkubín.

Michal Patrascu byl z těch bojarů, kteří se na to nemohli dívat a rozhodl se pro vzpouru. Punkt byl ale brzy rozbit. Hlavní spiklenci byli před zraky ostatních bojarů naráženi na kůl při venkovní hostině pořádané Zlým. Michal prchal s vrahy v patách a jeho žena hledala azyl v klášteře.

Náš hrdina nakonec doputoval do Konstantinopole, kde se odhodlal naplnit svůj smělý plán. Rozhodl se podplatit sultána, aby sám získal valašský trůn a Alexandr byl popraven.

Michal neměl čas vysedávat u kávy a musel jednat. Naklonil si patriarchu Jeremiáše, kontaktoval svého příbuzného, řeckého obchodníka Andronicuse Cantacuzina, a zasedl ke stolu s anglickým vyslancem v Konstantinopoli Bartonem. S těmito známostmi, kontakty na janovské obchodníky a jejich penězi mohl uplatit sultána i Vysokou Portu, která za sultána vládla ve skutečnosti.

Sultán Murad III., jenž miloval umění a knihy, nevládl stejně jako každý sultán od dob Sulejmana Nádherného. Skutečnou moc držela jeho rada a hlavně velkovezírové jako třeba Sinan Paša, kterého musel Michal nutně uplatit a získat na svou stranu. Murad nechal odstranit knížete Alexandra nejen kvůli štědrým úplatkům od Patrasca, ale také už kvůli tomu, že předchozí kníže byl slabý a mohl být snadno svržen. I Turci měli zkrátka zájem na tom, aby v neklidném Valašsku zavládl alespoň na čas klid a mír, protože pak by jim nic nebránilo k další invazi do nitra Evropy.

Samotný Michal svoje dosazení v září 1593 okomentoval později takto: ,,Ve své zemi bych mohl zůstat v klidu a bezpečí, bez jakéhokoliv strachu, kdyby mě nebyla povolala má věrnost ke křesťanství. “

Zatím ale musel hrát dvojí hru. Začal platit tribut i daň krve (děti do janičářských sborů a harémů) a tvářil se loajálně. Půjčil si další peníze od tureckých věřitelů. Nehodlal je ale použít na nic jiného, než na boj proti nevěřícím. Začal skupovat zbraně, děla, střelný prach. Bojary z knížecí rady nahradil vysokými státními úředníky, aby posílil centrální, knížecí moc státu. Na druhou stranu věděl, že bez podpory bojarů, jejich družin a soukromých armád se těžko udrží, natož aby zápasil s osmanskou říší. Proto podpořil nutný feudální systém větším připoutáním rolníků k půdě. Dva roky po svém nástupu na trůn provede celkovou reformu v nevolnictví.

Leč nepředbíhejme. Byl 13. listopad Léta Páně 1594, když si turečtí lichváři přišli pro své peníze a úroky do Bukurešti, kde sídlil kníže vojvoda. Michal se rozhodl zaplatit jim za celou zemi i s doplatkem za příkoří. Věřitelé byli pozváni do jednoho bukurešťského domu, kde je Michalova družina zavřela, zabednila a nechala shořet v plamenech. Tu noc povstalo Valašsko v ohni domu, který vyhořel do základů potom, co spálil všechny nešťastníky uvnitř.

Přibližný vzhled a rekonstrukce Michalových vojáků

Kníže promluvil ke svým poddaným a vyzval k povstání proti Turkům po celém Valašsku. Turci byli ihned poté naháněni a vražděni po celé zemi. Vojáci, žoldnéři, hajduci, Székelové z Transylvánie, bojaři, družiníci i prostí rolníci a horalé z celé země se hlásili pod knížecí prapor. Byl čas na válku i novou diplomacii.

Valašský kníže vojvoda a hospodar začal oslovovat nové možné spojence. Přidal se do papežské Svaté ligy a doufal v křížovou výpravou. Uzavřel mír se Zikmundem Báthorym v Sedmihradsku a s Aronem Vodou v Moldávii. Vyslal poselstvo ke dvoru Rudolfa II. v Praze. Nebyl by to ale valašský kníže, kdyby měl sedět doma a spřádat intriky se sousedními vladaři.

Michal ve Valašsku a Aron Voda v Moldávii zahájili válku bleskovými výpady prakticky okamžitě po valašském povstání. Byla zima, Turci se choulili ve svých pevnostech na březích Dunaje u ohňů a vylézt by je ani nenapadlo. S pomocí od sultána nebo Porty navíc nemohli počítat, protože v Konstantinopoli měli větší starosti s odporem v Persii. Nějaký valašský kníže pro ně nic neznamenal.

O to více jim Patrascu, kníže vojvoda a bán z Craiovy, vytřel zrak. Táhl přímo k Dunaji a bleskovými výpady se ještě v zimě 1594/1595 zmocnil pevností Giurgiu, Burzila a dalších. Objevil se a udeřil rychle jako blesk, aby zase zmizel. Zmatení Osmané vůbec netušili, kde ho mají čekat. Do toho je z Moldávie napadl kníže Aron a zmocnil se Ismailu.

A valašský kníže šel ještě dál na jih. Jeho nájezdy vedly až k Drinopolu. Kde se objevili jeho muži, tekla krev, braly se zásoby a peníze. Přebytky se pro jistotu pálily, a tak udělil Turkům kníže lekci na jakou dlouho nezapomněli. V ulicích Cařihradu se lidé báli, aby se před nimi neobjevili ďauři knížete Michala. Dlužný tribut, spálená pole s úrodou, ukradený dobytek, to vše rozvracelo tureckou pokladnu a způsobilo prudký nárůst cen v samotném srdci osmanské říše.

Čas odplaty měl přijít v srpnu 1595. Sultán poručil Sinan Pašovi, aby táhl do Valašska. Kníže se odhodlal spojit se Zikmundem Báthorym a poslal za ním do Sedmihradska poselstvo. Poselstvo, které jednalo bez svého pána, dojednalo nevýhodné podmínky. Michal se musel vzdát práva na trůn a měl se stát pouhým místodržícím. Dále postrádal právo vybírat daně a uzavírat smlouvy. Za Zikmunda tu dále vládla dvanáctičlenná bojarská rada pod kontrolou sedmihradského knížete. Michal si nemohl dupnout, tentokrát ne. Přijal své místo, tak jak bylo ujednáno, protože ze své pozice si nemohl klást jakékoliv podmínky. Naštěstí se mu konečně dostalo alespoň nějaké materiální pomoci.

V bitvě u Calugareni nastoupilo asi šestnáct tisíc Valachů a sedmihradských Székelů proti možná až stotisícové turecké armádě. Aktivního boje se účastnilo ale jen čtyřicet tisíc mužů osmanské armády. Proti takové síle musel Michal v předchozích měsících vyklidit povodí Dunaje a ustupovat na příhodné místo. To našel jižně od vesnice Calugareni, v krajině uzavřené kopci tak dokonale, že se tu Turci nemohli plně rozvinout. Navíc v místě, kde se řeka Canistea vlévá do řeky Neajlov. A ještě s těžko přístupným terénem, který se dělil na bažiny a lesy.

První fáze bitvy se strhla dopoledne 23. srpna 1595 u mostu přes řeku Neajlov. Asi dvanáct tisíc mužů Sinana Paši překročilo most. Dříve než se Osmané mohli zformovat, udeřil na ně kníže pomocí deseti děl. To byla jediná děla, která měl k dispozici. Poté zaútočil se všemi deseti tisíci Valachy. V záloze si ponechal šest tisíc Székelů pod velením kapitána Királyho. Király vyčkával s muži o něco dál na severozápadě, pokud by se Turci pokusili o nečekaný útok tímto směrem. Ti však zatím byli zahnáni náporem všem valašských sil na druhý břeh. Byla to ale jen první fáze bitvy, pouhé oťukávání nepřítele. Sinan Paša už měl nový plán.

Druhá fáze bitvy začala v poledne toho samého dne. Sinan Paša udeřil s plnou silou čtyřiceti tisíc mužů. Janičáři vedli útok přes most a řeku Neajlov přímo proti Valachům. Aby překročili řeku a hlavně bažinu, museli si vyrobit fošny a prkna. Přímý útok janičárů se povedlo ještě zastavit. Ne ale dvojtý obchvat (dvojtý půlměsíc) turecké jízdy. Zatímco z pravé strany útočil Mehmed Paša, z levé strany útočil Hasan Paša. Ani stateční Valaši nedokázali čelit útokům na obě křídla a byl to právě Hasan Paša, který rozbil valašské křídlo. Mihai musel ustupovat a na bojišti zanechal i děla. Své muže naštěstí zastavil severně od vesnice Calugareni a podařilo se mu zastavit turecký postup. Bojiště ale po poledni patřilo Osmanům.

Poslední fáze bitvy začala odpoledne. Michal dostal čerstvou posilu v kavalerii kapitána Coceay (v době předchozích bojů byl kapitán na průzkumu). I když se jednalo asi jen o čtyři sta mužů, dalo se s nimi počítat na křídlech nového protiútoku, který vedl samotný Mihai. Se všemi silami udeřil na Osmany a na břehu řeky se zmocnil opět všech svých kanonů, aby je znovu naládoval prachem a kulemi proti Sinan Pašovi. Znovu ukořistěná děla zasypala Turky horkým kovem tak, že jejich řady protrhaly krvavé trhliny. Kapitán Cocea ale mezitím nemířil s Valachy znovu dobýt břeh, ale objel Turky, aby napadl srdce jejich velení, samotného Sinan Pašu. Sinan Paša se zrovna po ústupu svých mužů přes most, řeku a bažinu snažil situaci zachránit a vymyslet novou strategii, když s hrůzou zjistil, že jeho osobní garda je napadena křesťanskými ďaury, co se tu náhle objevili. To už skoro současně napadli osmanský tábor i hlavní valašské síly. Mezi Turky vypukla panika. Kdo nebyl zabit v boji, nebo se neutopil v bažině, mohl být ušlapán svými souvěrci nebo postupujícími Valachy.

Poslední fáze bitvy u Calugareni

Třetí fázi bitvy vyhráli Valaši. Stali se pány pole, ukořistili zelenou zástavu Proroka, v bitvě byli zabiti tři pašové a stateční obhájci Karpat ztratili jen tisíc mužů oproti desetinásobným ztrátám Turků. Samotný Sinan Paša z bitvy jen tak tak utekl. Pozdější legenda vypraví, že se utkal se samotným Michalem Chrabrým, který ho srazil z koně rovnou do bahna, odkud ho vytáhl a zachránil věrný otrok. Zůstalo ale jen u legend. Těžce dobyté pole musel kníže vyklidit a obětovat i Bukurešť a Targoviště, protože mu pořád nepřicházely posily.

Zdroje: Treptow, Kurt: Dějiny Rumunska
Roller, Mihai: Dějiny Rumunska
Kontler, Laszló: Dějiny Maďarska
Pražák, Richard: Maďarsko

http://www.historia.ro/…/castigat-mihai-viteazul-batalia-ca… Odkaz na bitvu u Calugareni...